Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Setalle si ji napjatě prohlížela a zmateně kroutila hlavou, potom znovu zavrtěla hlavou nad Matem a vrátila se ke svému vyšívání. Ženy uměly potřásat hlavou mnoha způsoby, stejně jako se uměly mnoha způsoby dívat. Tentokrát říkala, že je hlupák, a pokud nezachytil jemnější nuance, tak byl docela rád. Nemyslel si, že by se mu líbily. Světlo ho spal, koupil náhrdelník Tuon, která ho dala Selucii přímo před ním, a teď patřil Egeanin ?

„Přišla si pro nové jméno,“ zahloubala se Tuon. „Jak si to říkala?“

„Leilwin,“ odvětila Selucia. „Vhodné jméno pro tanečnici shea. Co takhle Leilwin Bez lodi?“

Tuon kývla. „Leilwin Bez lodi.“

Egeanin sebou trhala, jako kdyby každé slovo byla facka. „Smím odejít?“ zeptala se škrobeně a předklonila se.

„Jestli chceš jít, jdi,“ zavrčel Mat. Přivést ji sem nakonec nebyl nejlepší nápad, ale třeba se bez ní trochu vzpamatuje.

Egeanin s očima upřenýma na podlahu padla na kolena. „Prosím, smím odejít?“

Tuon seděla na podlaze, záda rovná, a civěla přímo skrz vyšší ženu. Očividně ji vůbec neviděla. Selucia si Egeanin prohlédla od hlavy k patě a našpulila rty. Setalle prorazila jehlou plátno ve vyšívacím kruhu. Na Mata se žádná ani nepodívala.

Egeanin padla na břicho, a když políbila podlahu, Mat spolkl kletbu. „Prosím,“ zachraptěla Egeanin, „prosím o dovolení odejít.“

„Odejdeš, Leilwin,“ řekla Selucia chladná jako královna hovořící ke zlodějce slepic, „a nedopustíš, abych znovu spatřila tvou tvář, pokud ji nebudeš mít zakrytou závojem tanečnice shea.“

Egeanin po čtyřech zacouvala až ke dveřím tak rychle, až Mat otevřel pusu.

S úsilím se opět vzmohl na úsměv. Zřejmě nemělo smysl zůstávat, ale mohl se pokusit o důstojný odchod. „No, asi –“

Tuon znovu zakmitala prsty, aniž by se na něj podívala, a Selucia ho uťala. „Vznešená paní je unavená, Tretko. Máš její svolení odejít.“

„Hele, jmenuju se Mat,“ začal Mat. „Je to jednoduchý jméno. Prostý jméno. Mat.“ Tuon mohla být porcelánová panenka podle toho, jak reagovala.

Setalle však odložila výšivku, vstala a ruku položila na nůž za pasem. „Mladý muži, jestli si myslíš, že tu budeš okounět, abys nás viděl, jak se chystáme do postele, tak se šeredně mýlíš.“ Usmívala se při tom, ale ruku z nože nesundala, a byla Ebúdarka, takže by klidně dokázala muže propíchnout z chvilkového rozmaru. Tuon se nepohnula, královna na trůně jaksi omylem oblečená do špatně padnoucích šatů. Mat odešel.

Egeanin se jednou rukou opírala o vůz a hlavu měla svěšenou. Druhou rukou svírala náhrdelník na krku. Harnan se pohnul, jen aby ukázal, že tady ještě je. Byl moudrý, že se v tomto okamžiku k Egeanin nepřibližoval. Mat však byl příliš popuzený, aby se choval moudře.

„Co to mělo znamenat?“ vybuchl. „Nemusíš se už Tuon klanět. A Selucii? Je to zatracená komorná! Neznám nikoho, kdo by takhle skákal kvůli svý královně, jako ty skáčeš kvůli ní.“

Egeanin měla obličej ve stínu, ale hlas měla ztrhaný. „Vznešená paní je… kdo je. Selucia je její só’džin . Nikdo níže urozený se neodváží podívat její só’džin do očí, a možná ani nikdo výše urozený.“ Přezka praskla, jak si strhla náhrdelník z krku. „Ale já už teď nejsem urozená.“ Rozpřáhla se a vší silou hodila šperk do tmy.

Mat otevřel ústa. Za to, co za náhrdelník dal, mohl koupit tucet dobrých koní a ještě by mu pár drobných zbylo. Znovu pusu zavřel. Nebyl vždycky nejmoudřejší, ale stačilo to, aby poznal, kdy by do něj žena opravdu mohla vrazit nůž. A věděl ještě něco. Jestli se Egeanin v přítomnosti Tuon a Selucie chovala takhle, tak by měl zajistit, aby se sul’dam držely zpátky. Jenom Světlo ví, co by ony udělaly, kdyby Tuon začala kmitat prsty.

Měl práci. Sice ji nenáviděl, ale ty staré vzpomínky mu do hlavy nacpaly spousty bitev. Bitvy nenáviděl taky – člověka v nich mohli zabít! – ale byly lepší než práce. Strategie a taktika. Když člověk pozná terén a nepřítele, tak pokud nevyhraje jedním způsobem, najde si další.

Příští noc se k purpurovému vozu vrátil sám, a když Olver dostal lekci v dámě od Tuon, Mat se vmísil do hry. Zpočátku, když tak seděl na podlaze před hrací deskou a malou ženou, nevěděl, jestli má vyhrát, nebo prohrát. Některé ženy rády pokaždé vyhrávaly, ale muž je musel přimět, aby se trochu zapotily. Jiné byly raději, když vyhrál muž, nebo aspoň když vyhrával častěji, než prohrával. Nic z toho mu nedávalo smysl – rád vyhrával, a čím snáz, tím lépe – jenže tak to prostě chodilo. Zatímco otálel, Tuon vzala věci do vlastních rukou. V půlce hry si uvědomil, že mu nastražila past, z níž nevyvážné. Její bílé kameny jeho černým bránily v pohybu. Bylo to její jasné vítězství.

„Nehraješ moc dobře, Tretko,“ posmívala se mu. Přes ten tón ho chladně, odměřeně zvažovala pohledem. V těch jejích velkých, vlahých očích by se mohl muž utopit.

Usmál se a popřál jí dobrou noc, než ho mohla některá z nich vykopnout. Strategie. Myslet na budoucnost. Dělat nečekané. Další noc přinesl malou kytku z červeného papíru, již mu vyrobila jedna ze švadlen u cirkusu. A dal ji překvapené Selucii. Setalle zvedla obočí, a i Tuon se tvářila zaraženě. Taktika. Vyvést protivníka z rovnováhy. Když o tom tak přemýšlel, ženy a bitvy se od sebe tolik nelišily. Obojí muže obalilo mlhou a dokázalo ho bez námahy zabít. Pokud si muž nedal pozor.

Každou noc navštěvoval purpurový vůz a zahrál si dámu pod pozorným dohledem Setalle a Selucie. Soustředil se na hrací desku. Tuon byla velice dobrá a bylo až příliš snadné pozorovat ji, jak přendává kameny, prsty podivně půvabným způsobem ohnuté dozadu. Byla zvyklá mít coul dlouhé nehty a dávala pozor, aby si je nezlomila. I její oči byly nebezpečné. Na hru či na bitvu potřebuje mít člověk čistou hlavu a její pohled jako by mu pronikal do lebky. On se však soustředil na hru a podařilo se mu vyhrát čtyři ze sedmi her a jednou to byla remíza. Tuon byla spokojená, když vyhrála, a odhodlaná, když prohrávala, ale nevztekala se, jak se původně obával, a zdržela se i jízlivých poznámek, kromě toho, že mu říkala Tretko, a dokud hráli, tak se ani nechovala se svou obvyklou ledovou povýšeností. Hra ji očividně bavila, nadšeně se smála, když ho vlákala do pasti, a radostně, když se jemu podařilo chytře uprchnout. Když se ztratila ve hře, byla to úplně jiná žena.

Po papírové květině následovala kytička ušitá z modrého plátna a pak přišel květ z růžového hedvábí, široký jako dlaň. Obě kytky dostala Selucia. Ta měla v modrých očích podezíravý výraz, kdykoliv se na něj podívala, ale Tuon jí řekla, že si může květiny nechat, a ona je pečlivě uložila zabalené do plátýnka. Mat tři dny nepřinesl nic, potom přišel s růžovými poupaty z červeného hedvábí i s krátkými stonky a lístky, která vypadala jako pravá, jen byla dokonalejší. Požádal švadlenu, aby je vyrobila už v den, kdy donesl papírový květ.

Selucia udělala krok a s ohrnutým rtem chtěla kytičku přijmout, ale on položil růže vedle hrací desky. Neřekl nic, jen je tam nechal ležet. Ona se na ně ani nepodívala. Mat sáhl do koženého pytlíku s kameny, vyndal jeden bílý a jeden černý a přendával si je z ruky do ruky, až si sám nebyl jistý, kde který je. Pak natáhl zavřené pěsti. Tuon chvilku váhala a dívala se mu do obličeje, pak ho klepla po levé ruce. Otevřel ji a na dlani uviděl bílý kámen.