Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Ve voze se tlačilo všech šest žen. Stály a pláště, z nichž kapala voda, držely v rukou. Dvě lucerny zavěšené na kardanových závěsech poskytovaly dostatek světla, lepší, než by si byl Mat přál. Šest tváří se k němu otočilo s oním zamrzlým výrazem, jaký ženy nasadí, když muž vstoupí někam, kde ho nechtějí. Ve voze byla cítit mokrá látka, a jako by tu právě uhodil blesk, nebo by každou chvíli uhodit mohl. Na střechu bubnoval déšť, avšak medailonek s liščí hlavou nebyl o nic chladnější než kterýkoliv jiný kousek stříbra. Blaeric a Fen ho možná nechali vejít, poněvadž doufali, že mu uvnitř utrhnou hlavu. Možná se do toho jenom nechtěli plést. Až na to, že strážce byl ochoten zemřít, pokud se jeho Aes Sedai rozhodla, že je to nutné. Ne tak Mat Cauthon. Bokem za sebou zavřel dveře. Kyčel ho už skoro nebolela. Jenom občas.

Když se jich zeptal, Edesina si zuřivě roztřásla černé vlasy, až se jí svezly na záda. „Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil před Seanchany, pane Cauthone, a budu ti svou vděčnost prokazovat, ale jsou tu jisté hranice. Nejsem tvoje služka, abys mi něco rozkazoval. Ve vesnici žádní Seanchané nejsou a my si zakryly tvář. Nebylo třeba posílat za námi své… hlídací psy.“ Výraz, s jakým se podívala na tři Seanchanky, by dokázal usmažit vejce. Edesina už přestala být nervózní kvůli každému se seanchanským přízvukem. Chtěl jim něco vrátit a sul’dam byly po ruce. Mat spoléhal na to, že slavné aessedaiovské sebeovládání zabrání vypuknutí násilí. Doufal, že to ještě chvíli vydrží. Ve starých vzpomínkách Aes Sedai vybuchovaly jako ohňostrůjcovské rachejtle.

Bethamin se netvářila nijak poplašeně. Než Edesina domluvila, žena s tmavou tváří si vytřásla vodu z pláště a ten pověsila na kolíček a pak si uhladila šaty kolem boků. Dnes večer na sobě měla vybledlé zelené spodničky. Stěžovala si, že ebúdarské šaty jsou neslušné, a Mat usoudil, že jí bude muset najít něco jiného, když se teď dostali dál od pobřeží, ale ona ten velmi hluboký, úzký výstřih velice hezky vyplňovala. Jenže na jeho vkus byla příliš mateřská. „Ony si schovávaly obličeje, můj pane,“ protáhla, „a držely se u sebe. Žádná se nepokoušela vyklouznout. Vcelku se chovaly velice dobře.“ Matka chválící své děti. Nebo možná cvičitelka psů cvičící své psy. Žlutovlasá Seta pochvalně přikyvovala. Rozhodně cvičitelka psů.

„Přeje-li si můj pán držet je zavřené,“ přidala se Renna s přehnaným důrazem, „můžeme vždycky použít a’dam . Opravdu by neměly běhat volně bez dozoru, nedá se jim věřit.“ Dokonce se mu uklonila tím seanchanským způsobem, kdy se předklonila v ostrém úhlu. V hnědých očích měla nadějeplný výraz. Teslyn zalapala po dechu a přitiskla si mokrý plášť na prsa. Ona se strachu ze sul’dam rozhodně nezbavila, třebaže vypadala, že může polykat hřebíky. Joline, povýšená jako vždycky, se narovnala a v očích se jí blýsklo. Vyrovnanost Aes Sedai nebo ne, když Joline začalo takhle svítit v očích, jako by udeřil blesk. S hezkými ženami to takto chodívalo často.

„Ne,“ vyhrkl Mat honem, „to vůbec není nutný. Dejte mi ty věci, já se jich zbavím.“ Světlo, proč si vůbec nechal tyhle ženské pověsit na krk? To, co tenkrát vypadalo jako nejlepší nápad, byla při pohledu zpátky naprostá hloupost. „Hlavně si všechny dávejte pozor. Ještě nejsme od Ebú Daru ani třicet mil. Cesty jsou plný zatracenejch Seanchanů.“ Omluvně se podíval na tři Seanchanky. Nakonec byly na jeho straně. Jistým způsobem. Neměly kam jít, pouze k Egeanin, a uvědomovaly si, kdo má peníze. Bethamin překvapeně zvedla obočí. Seanchanští šlechtici se neomlouvali, ani pohledem ne.

„Seanchanští vojáci tou vesnicí prošli včera,“ odpověděla Teslyn a její illiánský přízvuk byl zvlášť silný. Joline zalétla svým blýskavým pohledem k ní, ale ona si toho nevšimla, otočila se a pověsila si plášť. „Vyptávali se na cizince na silnici. A někteří si stěžovali na to, že je poslali na sever.“ Teslyn se přes rameno ohlédla na sul’dam a hned uhnula pohledem a zhluboka se nadechla. „Návrat je zřejmě zaměřen na východ. Vojáci věřili, že Vždyvítězné vojsko předá Illian císařovně do konce jara. Město samo i zbytek.“ Aes Sedai se své rodné země měly vzdát ve chvíli, kdy vstoupily do Bílé věže, ale pro každého Illiánce bylo město Illian „Město“, a z jejího tónu to bylo jasně patrné.

„To je dobře,“ zabručel Mat zpola pro sebe. Vojáci žvaní pořád. To byl jeden z důvodů, proč velitel vojákům sděloval své plány až na poslední chvíli. Teslyn znovu zvedla tenké obočí a Mat dodal: „To znamená, že silnice do Lugardu bude více méně volná.“ Teslyn kývla stroze a ne zrovna vesele. To, co měly Aes Sedai dělat a co dělaly, byly často dvě zcela odlišné věci.

„My s nikým nemluvily, můj pane, jen jsme dohlížely na holky,“ ozvala se Bethamin ještě pomaleji než obvykle, a to Seanchané obvykle mluvili, jako když ve sněhové vánici teče med. Očividně se mezi trojicí sul’dam ujala velení, jenže než pokračovala, podívala se na druhé dvě ženy. „V Ebú Daru byly veškeré řeči mezi sul’dam o Illianu. Bohatá země a bohaté město, kde si mnozí získají nová jména. A bohatství.“ To přihodila, jako by bohatství vedle nového jména neznamenalo skoro nic. „Měly jsme si uvědomit, že tě takové věci budou zajímat.“ Další hluboký nádech, až málem vypadla ze šatů. „Máš-li nějaké otázky, můj pane, povíme ti vše, co víme.“

Renna se mu znovu uklonila a tvářila se dychtivě a Seta pípla: „Mohly bychom taky poslouchat ve městech a vesnicích, ve kterých se zastavíme, můj pane. Holky umějí být vyhýbavé, ale nám můžeš věřit.“

Proč, když vám žena nabízí pomoc, musí pokaždé začít tím, že vás strčí do kotle s horkou vodou a přiloží na oheň? Jolinina tvář se změnila v opovržlivou, ledovou masku. Seanchanky byly pod její úroveň, což dala najevo jediným pohledem. A tímto jejím mrazivým pohledem byl obdařen právě chudák Mat Cauthon. Edesina stiskla rty a pokoušela se vyhledět díry do něj a do sul’dam . Dokonce i Teslyn se vzmohla na rozčilení. Byla mu také vděčná za záchranu, ale byla Aes Sedai. A zamračila se na něho. Tušil, že by nadskočila jako polekaná žába, kdyby jedna ze sul’dam tleskla.

„Já chci,“ vysvětloval trpělivě, „abyste všechny zůstaly ve vozech.“ Se ženami musí mít člověk trpělivost, a to včetně Aes Sedai. Už to zjistil na vlastní kůži. „Stačí šeptnutí, že u tohohle cirkusu je nějaká Aes Sedai, a budeme mít na krku hordu Seanchanů, kteří po ní půjdou. A klepy o tom, že tu jsou Seanchanky, nám neposlouží o nic víc. Ať tak nebo tak, někdo dřív nebo později zjistí, co je za tím, a my budeme až po krk v průšvihu. Nevytahujte se. Musíte se držet při zemi, dokud se nedostaneme k Lugardu. Snad nežádám příliš – že ne?“ Za oknem se objevilo namodralé světlo blesku a zaduněl hrom, až se vůz otřásl.

Očividně to bylo příliš, jak se v celé kráse ukázalo v následujících dnech. Aes Sedai si nasazovaly kapuce, kdykoliv vyšly ven – přinejmenším kvůli dešti a zimě –, ale každou chvíli některá vylezla na kozlík a v přítomnosti cirkusáků se neobtěžovaly chovat jako služebné. Ne že by kdy přiznaly, že jimi jsou, pochopitelně, nebo někomu něco přikazovaly nebo dokonce promluvily na někoho jiného, ale který sluha očividně očekává, že mu lidé uhnou z cesty? A také chodily do vesnic a někdy i do měst, když si byly jisté, že tam nejsou Seanchané. Když si je Aes Sedai něčím jistá, musí to být pravda. Dvakrát přiběhly zpátky se staženým ocasem, když našly město plné osadníků putujících na sever. Říkaly mu, co na svých návštěvách zjistily. Aspoň si myslel, že mu to říkají. Teslyn vypadala vděčně, po aessedaiovském způsobu. I Edesina. Jistým způsobem.