Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Promluvili,“ ozval se Aram, „a všichni říkali totéž.“ Z jeho zamračení bylo jasné, že se mu odpovědi nelíbí. „Podle mého je víc vyděsila představa, že budou muset žebrat, než tvoje sekera. Tvrdí však, že urozenou paní Faile neviděli. Ani žádnou z ostatních. Mohli bychom znovu zkusit to uhlí. Třeba si pak vzpomenou.“ Nemluvil nedočkavě? A kvůli Faile, nebo kvůli uhlíkům?

Elyas udělal obličej. „Teď ti dali odpovědi, jež jsi ty už dal jim. Řekli ti, co jsi chtěl slyšet. Stejně tu byla jen malá naděje. Shaidů jsou tisíce a zajatců taky. Člověk může mezi tolika lidmi prožít celý život, a potká jich jen pár stovek a stejně si jich tolik ani nezapamatuje.“

„Takže je musíme zabít,“ zakončil Aram ponuře. „Sulin říkala, že Děvy si daly pozor, aby u sebe neměli zbraně a mohli být předvedeni k výslechu. Nenechají ze sebe udělat gai’šainy . I kdyby jeden z nich unikl, prozradí Shaidům, kde jsme. Pak se na nás vrhnou.“

Když Perrin vstával, měl pocit, že má zrezivělé klouby. Nemohl ty Shaidy nechat jenom tak běžet. „Můžeme je hlídat, Arame.“ Ve spěchu o Faile skoro přišel úplně a teď opět spěchal. Spěch. Takové mírné slovo pro to, že někomu usekl ruku. A zbytečně. Vždycky se snažil všechno si pečlivě promyslet a postupovat opatrně. Nyní potřeboval přemýšlet, jenže myšlení bolelo. Faile byla ztracena v moři bíle oděných zajatců. „Třeba budou ostatní gai’šainové vědět, kde je,“ prohlásil a vydal se zpátky k táboru. Jak ale dostat do rukou nějaké shaidské gai’šainy ? Ty z tábora pouštěli vždy pouze se stráží.

„A co tohle?“ optal se Elyas.

Perrin věděl, co míní, aniž by se musel ohlížet. Sekeru. „Nech ji tu pro toho, kdo ji najde.“ Hlas měl drsný. „Třeba z ní nějaký hloupý kejklíř vytvoří příběh.“ Bez ohlížení se vydal zpátky do tábora. Bez sekery byl jeho opasek až příliš lehký. A všechno zbytečně.

O tři dny později se ze So Habor vrátily těžce naložené vozy a do Perrinova stanu vstoupil Balwer s jakýmsi vysokým, zarostlým mužem ve špinavém kabátě a s mečem, o který zjevně pečoval velice dobře. Zprvu ho Perrin s tou neoholenou tváří nepoznal. Pak zachytil jeho pach.

„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl. Balwer zamrkal, což u něj byla největší známka překvapení. Bezpochyby se těšil, jaké překvapení přivádí.

„Hledal jsem… Maighdin,“ vypravil ze sebe Tallanvor, „ale Shaidové se pohybují rychleji, než dokážu já. Mistr Balwer říkal, že víš, kde je.“

Balwer se na mladšího muže přísně podíval, ale hlas měl stejně suchý a bez pocitů jako pach. „Mistr Tallanvor dorazil do So Habor těsně před mým odjezdem, můj pane. Byla to čiročirá náhoda, že jsem na něj narazil. Možná to ale bylo štěstí. Mohl by ti přivést spojence. Nechám ho, aby ti to pověděl.“

Tallanvor se mračil na své boty a neříkal nic.

„Spojence?“ pobídl jej Perrin. „Tady nepomůže nic menšího než armáda, ale přijmu každou pomoc, kterou mi můžeš poskytnout.“

Tallanvor se podíval na Balwera, jenž se mu uklonil a povzbudivě se pousmál. Zarostlý muž se zhluboka nadechl. „Patnáct tisíc Seanchanů, tak nějak. Většina jich je ve skutečnosti z Tarabonu, ale jezdí pod seanchanským praporem. A… A mají s sebou aspoň tucet damane.“ Zrychlil, jak chtěl říci, co má na srdci, než ho Perrin přeruší. „Já vím, že je to jako nechat si pomáhat od Temného, ale oni taky honí Shaidy, a jestli to pomůže osvobodit Maighdin, tak přijmu i pomoc Temného.“

Perrin na oba muže chvíli zíral. Tallanvor nervózně hladil jílec meče a Balwer vypadal jako vrabec čekající na to, po kterém cvrčkovi bude moci skočit. Seanchané. A damane . Ano, to by bylo jako přijmout pomoc od Temného. „Posaď se a pověz mi o těch Seanchanech,“ vybídl Tallanvora.

Od toho dne, kdy opustili Ebú Dar, bylo cestování s Velkolepým kočovným cirkusem a přehlídkou divů a zázraků tak špatné, jak si Mat představoval v těch nejtemnějších myšlenkách. Kupříkladu každý den nejméně několik hodin pršelo a jednou dokonce tři dny po sobě, studený zimní liják se chvílemi téměř měnil v sníh a mezitím mrholilo, takže voda prosákla až na kůži a člověk se třásl zimou dřív, než si uvědomil, co se děje. Voda tekla po udusané cestě, jako kdyby to byla dlážděná silnice, a přinejhorším vytvářela jen tenkou vrstvičku bláta, ale dlouhá řada vozů, koní a lidí do setmění se příliš daleko nedostala. Zpočátku byli cirkusáci celí žhaví, aby se co nejdřív dostali z města, kde v noci blesky potápěly lodě, a kvůli prapodivným vraždám se všichni neustále ohlíželi přes rameno, chtěli se dostat co nejdál od jednoho žárlivého seanchanského šlechtice, který měl zuřivě pátrat po své ženě a mohl by si svůj hněv vybít na každém, kdo měl se zmizením jeho manželky něco společného. Na začátku pobízeli koně, jak nejrychleji to šlo, jen aby urazili další míli, ale s každou další mílí měli pocit, že se vzdalují od nebezpečí a dostávají se do bezpečí, a druhý den odpoledne…

„Musíme být opatrní na koně,“ vysvětloval Luca, dohlížející v lehkém mžení na vypřahání spřežení ze svého směšně pomalovaného vozu. Koně potom odvedli a uvázali k ostatním. Slunce sestoupilo teprve do poloviny své cesty k západu, ale z kouřových otvorů ve stanech a kovových komínů na vozech připomínajících krabice už stoupaly šedé proužky kouře. „Nikdo nás nehoní a do Lugardu je daleko. Dobrý koně hned tak neseženeš a jsou drazí.“ Luca se kysele zamračil a potřásl hlavou. Zmínka o penězích ho vždycky uvedla do kyselé nálady. Pro měďák by si nechal koleno vrtat, jedinou výjimkou byla jeho žena. „A na cestě je jen pár míst, kde se dá vystupovat dýl než den. Ve většině vesnic by se nám ani vystoupení nevyplatilo, i kdyby přišli všichni, a ve městě nikdy nepoznáš, jaký to bude, dokud neskončíš. A ty mi neplatíš dost, abych kvůli tobě přestal vydělávat.“ Přitáhl si vyšívaný karmínový plášť úžeji k tělu a ohlédl se přes rameno ke svému vozu. Lehkým deštíkem se nesl nějaký nahořklý pach. Mat si nebyl jistý, jestli by byl ochoten vzít do úst něco, co uvařila Lucova žena. „Takže víš jistě, že nás nikdo nepronásleduje, Cauthone?“

Mat si podrážděně stáhl vlněnou čapku hlouběji do čela a se skřípěním zubů odešel mezi křiklavě barevnými stany a vozy. Tak on mu neplatí dost? Za to, co mu nabízel, měl být Luca ochotný hnát svá zvířata cvalem až do Lugardu. No, cvalem asi ne – nakonec koně opravdu zabít nechtěl – ale ten nafoukaný hejsek by měl být ochotný trochu sebou pohnout.

Kousek od Lucova vozu seděl na trojnožce, z níž přetékal, Chel Vanin a v kotlíku zavěšeném nad ohýnkem míchal nějakou tmavou břečku. Z krempy klobouku mu do kotlíku kapala voda, jenže tlusťoch si toho nevšímal nebo mu to bylo jedno. Gorderan a Fergin, dva muži z Rudých paží, drtili nadávky, když do rozbahněné hlíny zaráželi kolíky pro přídržná lana špinavě hnědého stanu, o nějž se dělili s Harnanem a Metwynem. A také s Vaninem, ale Vanin měl jisté schopnosti, kvůli kterým sám sebe považoval za nadřazeného, takže se ho stavění stanů netýkalo, a Rudé paže s tím v podstatě bez větších námitek souhlasily. Vanin byl zkušený podkovář, avšak důležitější bylo, že byl nejlepší stopař a zloděj koní v kraji, nakolik na to nevypadal, a ten kraj jste si klidně mohli zvolit podle vlastního výběru.