Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„A co ty?“ zeptal se živě Masuri. „Ty chceš taky zůstat v So Habor?“

Štíhlá žena obvykle mluvila přímo k věci, jako by byla zelená a ne hnědá, ale teď jenom klidně řekla: „Copak bys za mnou taky neposlal Edarru? Existuje mnoho způsobů, jak sloužit, a ne vždy si můžeme zvolit cestu, která by se nám líbila.“ Což možná nakonec bylo k věci. Přesto neměl tušení, proč potají navštívila Masemu. Měla podezření, že to ví? Tvář měla jako hladkou masku. Kirklin se tvářil znuděně, když teď opustili So Habor. Dařilo se mu vypadat shrbeně, i když v sedle seděl zcela vzpřímený, jako by neměl na světě jedinou starost. Člověk, který by tomu uvěřil, by se druhý den vrátil pro dalšího zajíce v pytli.

Během dne lidé z města pracovali dál, jako někdo, kdo se chce zcela ztratit v práci a bojí se, že až přestane, vrátí se mu vzpomínky. Perrin usoudil, že ze So Habor začíná bláznit. Jenže pořád byl přesvědčený, že má pravdu. Za hradbami jako by byla tma, jako by nad městem visel stín.

V poledne vozkové vyčistili kusy svahu nad řekou od sněhu, aby mohli zapálit ohně a uvařit si slabý čaj, přičemž lístky převařovali už potřetí, pokud ne počtvrté. Ve městě nebyl k mání žádný čaj. Někteří vozkové se ohlíželi na mosty, jako by uvažovali, že zajdou do So Habor, aby tam našli něco k jídlu. Při pohledu na špinavé lidi pracující na odčervování se však vrátili ke svým pytlíkům s ovesnými vločkami a drcenými žaludy. Věděli, že tahle směs je aspoň čistá. Několik si prohlíželo pytle již naložené na vozy, ale boby bylo třeba namočit a obilí prohnat přes velké ruční mlýnky, které zanechali v táboře, a to až poté, kdy kuchaři vyberou tolik dalších červů, o nichž usoudí, že je muži nedokážou pozřít.

Perrin neměl chuť ani na nejčistší chleba, ale když ho Latian našel, popíjel z otlučeného hrníčku slabý čaj. Cairhieňan za ním vlastně nepřijel. Místo toho mužík v pruhovaném kabátě pomalu projel kolem ohně, u něhož Perrin postával, a potom zamračeně zastavil o kousek dál na svahu. Sesedl, zvedl valachovi přední nohu a zamračil se na ni. Pochopitelně se ani neohlédl, aby se přesvědčil, zda za ním Perrin přijde.

Perrin s povzdechem vrátil hrnek malé hranaté ženě, od níž si ho vypůjčil. Žena, která řídila jeden z vozů, nyní roztáhla sukně na pozdrav. A na Latiana se zakřenila a zakroutila hlavou. Nejspíš se dokázala plížit desetkrát lépe než on. Neald, dřepící u ohně s dalším hrnkem v dlaních, se chechtal, až si musel otírat slzy z očí. Možná začínal bláznit. Světlo, ale že tohle místo vyvolávalo veselé představy.

Latian se narovnal jen na tak dlouho, aby se Perrinovi uklonil, a řekl: „Vidím tě, můj pane,“ a zase se sklonil a zvedl koni nohu jako úplný pitomec. Takhle člověk koně za nohu nechytá, pokud si nekoleduje o pořádný kopanec. Ale Perrin vlastně nic než hloupost nečekal. Nejdřív si Latian začal hrát na Aiela, po ramena dlouhé vlasy nosil svázané na šíji v chabé nápodobě aielského účesu, a teď si hrál na špeha. Perrin položil koni ruku na krk, aby ho po všem tom osahávání uklidnil, a s hraným zájmem se zadíval na kopyto, s nímž bylo všechno v naprostém pořádku. Až na vryp na podkově, kde by se železo mohlo zlomit, pokud se podkova během několika dní nevymění. Perrina svrběly ruce touhou po kovářském nářadí. Připadalo mu to jako celé roky, co naposledy koval koně nebo pracoval v kovárně.

„Mistr Balwer posílá zprávu, můj pane,“ začal Latian docela potichu se skloněnou hlavou. „Jeho přítel na svých cestách prodává zboží, ale zítra nebo pozítří by se měl vrátit. Chce vědět, jestli za tebou pak má přijít.“ Zadíval se koni pod břichem na lidi pracující s obilím a dodal: „I když to nevypadá, že bys do té doby někam jezdil.“

Perrin se zamračil na řadu vozů, čekajících, až na ně přijde řada s nakládáním, a na půl tuctu již naložených s upevněnými plachtami. Na jednom z nich byly i kůže na spravování bot, svíčky a tak podobně. Ale žádný olej. Lampový olej ze So Habor páchl stejně zkaženě jako olej na vaření. Co jestli Gaul a Děvy mezitím přinesli zprávu o Faile? Třeba ji dokonce zahlédli? Dal by cokoliv za to, kdyby si mohl promluvit s někým, kdo ji viděl na vlastní oči a ujistil by ho, že je v pořádku. Co jestli se Shaidové znenadání vydali na cestu? „Vyřiď Balwerovi, ať nečeká příliš dlouho,“ zavrčel. „Já za hodinu odjíždím.“

Svoje slovo dodržel. Většinu vozů a vozků bude muset nechat, aby se do tábora vrátili sami, a zůstane tu s nimi Kireyin a jeho vojáci v zelených přílbách s rozkazem, aby nikoho nepouštěli přes most. Ghealdaňan se tvářil chladně a zřejmě se ze svého zhroucení již docela vzpamatoval, když Perrina ujišťoval, že je připraven sloužit dál. Nejspíš i přes rozkazy do města zaskočí, jen aby sám sebe ujistil, že nemá strach. Perrin neplýtval časem, aby se mu to snažil rozmluvit. Kupříkladu bylo třeba najít Seonid. Neschovávala se sice, ale když se dozvěděla o jeho odjezdu, nechala své strážce hlídat koně a sama před ním utíkala pěšky a držela se za vozy. Bledá Aes Sedai však nedokázala skrýt svůj pach, nebo to možná uměla, ale nevěděla, že to je zapotřebí. Překvapilo ji, když ji rychle vystopoval, a rozčílilo, když ji na Loudovi odehnal k jejímu koni. Přesto během hodiny opouštěl So Habor a okřídlená garda tvořila kruh rudé zbroje kolem Berelain. Dvouříčtí muži obklopili osm naložených vozů a ploužili se za třemi zbývajícími praporci. Neald se zubil na celé kolo. Nemluvě o tom, že se pokoušel žvanit s Aes Sedai. Perrin nevěděl, co udělá, jestli se ten chlapík opravdu zblázní. Jakmile jim kopec zakryl pohled na So Habor, trochu se uvolnil a uvědomil si, jak byl doteď napjatý. Dál však byl celý netrpělivý. Zbývající napětí nedokázal rozehnat ani Berelainin neskrývaný soucit.

Nealdova brána je ze zasněžené louky dovedla na malý plácek pro cestování, jedním krokem čtyři legue, ale Perrin ani nepočkal, až projede těch pár vozů. Měl dojem, že Berelain rozčileně sykla, když pobídl Loudu do cvalu směrem k táboru. Nebo to možná byla jedna z Aes Sedai. To spíš.

Když projížděl mezi stany a chýšemi Dvouříčských, nikde se nic nehýbalo. Slunce již bylo nízko na šedé obloze, ale na ohních nebyly kotlíky s jídlem a těch několik mužů tady si drželo pláště u těla a hledělo do plamenů. Hrstka jich seděla na stoličkách, jaké vyráběl Ban Crawe, zbytek postával nebo dřepěl kolem. Nikdo ani nevzhlédl. Rozhodně nikdo nepřiběhl pro koně. Uvědomil si, že to není klid, nýbrž napětí. Jejich pach mu připomínal luk napjatý až k prasknutí. Skoro slyšel, jak praská.

Když sesedl před červeně pruhovaným stanem, od nízkých aielských stanů se vynořil Dannil a rychle se blížil. Šly za ním Sulin a Edarra, jedna z moudrých, a snadno s ním držely krok, aniž by to vypadalo, že spěchají. Sulin měla tvář jako opálenou koženou masku. Edarra ji měla schovanou v tmavém šátku, který měla ovinutý kolem hlavy, ale působila jako zosobněný klid. Přes bachraté sukně dělala stejně malý hluk jako bělovlasá Děva, zlaté a slonovinové náramky a náhrdelníky jí ani nezacinkaly. Dannil si hryzal knír a mimoděk povytáhl meč z pochvy a zase ho zarazil zpátky. A znovu. Pak se zhluboka nadechl, než promluvil.

„Děvy přivedly pět Shaidů, urozený pane Perrine. Arganda je odvedl do ghealdanských stanů, aby je vyslechl. Je s nimi Masema.“