Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Perrin pomalu zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit ztratit jedinou Aes Sedai, pokud měl osvobodit Faile. Panímáma Arnonová se rozplakala, když říkal: „So Habor bude muset svým mrtvým čelit sám.“

Ale strach z mrtvých vysvětloval jen něco. Lidé možná byli příliš vyděšení, než aby je napadlo se umýt, ale nebylo pravděpodobné že strach všechny postihne stejně. Prostě jim zřejmě přestalo na všem záležet. A moli, jimž se dařilo v zimě, v mrazu? V So Habor toho bylo špatně víc než chodící duchové a jemu instinkty radily otočit se a bez ohlížení utíkat. Přál si, aby mohl.

Přebírání se odehrávalo na zasněženém břehu řeky, kde prudkému severnímu větru nestálo nic v cestě. Lidé z města vozili pytle přes mosty na vozech tažených čtyřspřežím, na kárách s jedním koněm i na ručních trakařích. Kupci si obvykle přiváželi vlastní vozy až k sýpkám nebo bylo nutné obilí a sušené boby dopravit na molo, ale Perrin nehodlal honit své vozky do So Habor. A nikoho jiného taky ne. Ať už se s městem stalo cokoliv, mohlo to být nakažlivé. Vozkové už byli i tak dost nervózní, mračili se na špinavé měšťany, kteří na ně nepromluvili, a nejistě se zasmáli, pokud zachytili něčí pohled. Umazaní kupci dohlížející na práci nebyli o nic lepší. V Cairhienu, odkud vozkové pocházeli, byli kupci čistí, úctyhodní lidé, alespoň navenek, a málokdy sebou cukali jenom proto, že jim někdo vstoupil do zorného pole. Mezi kupci majícími snahu podezíravě hledět na každého, koho neznali, a měšťany neochotně se vracejícími přes mosty, jak se očividně nechtěli vrátit do města, měli vozkové plné právo být jako na trní. Postávali v malých hloučcích, bledí lidé v tmavém odění, drželi ruku na nožích za pasem a na vyšší místní lidi zahlíželi, jako by to byli vraždící šílenci.

Perrin pomalu projížděl kolem, sledoval odčervování, prohlížel řadu vozů čekajících na naložení, jež se táhla na kopec a dolů mimo dohled, i povozy, káry a kolečka přijíždějící od města. Dával si záležet, aby ho bylo jasně vidět. Nebyl si jistý, proč by měl pohled na něj, jak se tváří nevzrušeně, někoho uklidnit, ale zřejmě se tak dělo. Alespoň dost na to, aby nikdo neutekl, třebaže se vozkové po lidech ze So Habor dál dívali úkosem. A drželi se od nich dál, což bylo jenom dobře. Kdyby si Cairhieňané vzali do hlavy, že někteří z těch lidí by nemuseli být živí, polovina z nich by okamžitě otočila spřežení a ujela. A většina ostatních by nečekala déle než do setmění. Takové povídačky dokážou s příchodem noci každému poplést hlavu. Bezzubé slunce, téměř schované za mraky, teprve stoupalo k vrcholu své denní dráhy, avšak bylo stále jasnější, že tady budou muset zůstat přes noc. A možná déle. Perrin zatínal zuby, aby jimi neskřípal, a dokonce i Neald se začal vyhýbat jeho zamračenému pohledu. Na nikoho však neštěkal. Jenom by to velice rád udělal.

Odčervování byla únavná práce. Každý pytel bylo třeba otevřít a obilí či boby vyprázdnit do velkých plochých proutěných košů. Na každém koši pracovali dva lidé. Chladný vítr odnášel červy jako oblaka černého prachu a lidé s tkanými obouručními vějíři větru ještě pomáhali. Rychlý proud sebral všechno, co spadlo do řeky, ale sníh na březích byl brzy rozdupán a šedavá břečka byla plná umírajících nebo mrtvých červů, na nichž ležely vrstvy ovsa a ječmene promíseného s červenými boby. Obilí, které lidé zašlapali do bláta, bylo pravidelně nahrazováno čerstvým. To, co zbylo v koších, však vypadalo čistší, i když ne úplně čisté, když ho další lidé sypali zpátky do hrubých jutových pytlů, které mezitím děti obrátily naruby a vyklepaly pruty, aby je zbavily červů. Znovu naplněné pytle se poté nakládaly na cairhienské vozy, ale hromady prázdných pytlů narůstaly úžasnou rychlostí.

Perrin se právě opíral o hrušku Loudova sedla a snažil se spočítat, jestli dva plné vozy ze skladiště naplní jeden jeho povoz obilím, když vedle něj zastavila svou šimlu Berelain a přidržovala si šarlatový plášť, aby jí nepovlával ve větru. Annoura, s bezvěkou tváří naprosto bezvýraznou, seděla na koni opodál, aby měli soukromí, ale dostatečně blízko, aby i bez pomoci jediné síly slyšela, co říkají, pokud by si přímo nešeptali. Nezáleželo na tom, jak vyrovnaně se tváří, protože její orlí nos jí dnes propůjčoval dravci výraz. Copánky s korálky vypadaly jako hřeben nějakého prapodivného orla.

„Všechny nezachráníš,“ pravila Berelain klidně. Tady nebyl rušivý zápach z města, a tak byla ostře cítit naléhavostí a hněvem. „Sem tam si musíš vybrat. So Habor má na starosti urozený pán Cowlin. Neměl právo své lidi opustit.“ Takže se nezlobila na něj. Perrin se zamračil. Myslí si snad, že se cítí provinile? Proti Faileinu životu by potíže So Habor vážkami ani nehnuly. Přesto Perrin otočil koně, aby viděl na šedé městské hradby na protějším břehu řeky a nemusel se dívat na děti s prázdnýma očima, skládající na hromadu prázdné pytle. Člověk dělá, co může. Co musí. „Má Annoura nějaký názor na to, co se tu děje?“ zavrčel. Tiše, nicméně nepochyboval, že ho Aes Sedai slyší.

„Nemám tušení, co si Annoura myslí,“ opáčila Berelain a nenamáhala se ztišit hlas. Nejenomže jí nezáleželo na tom, kdo ji uslyší, ona chtěla, aby ji lidé slyšeli. „Není tak vstřícná jako kdysi. Jak jsem si kdysi myslela, že je. Je na ní, aby napravila, co zničila.“ Bez ohlédnutí na Aes Sedai otočila koně a odjela.

Annoura zůstala a oči bez mrknutí upírala na Perrina. „Ty jsi t’averen . Rozhodně ano. Ale stále jsi jenom vlákno ve vzoru, stejně jako já. Nakonec i Drak Znovuzrozený je jenom vláknem, které bude vetkáno do vzoru. Dokonce ani vlákno t’averen si nevybírá, jak bude do vzoru vetkáno.“

„Ta vlákna jsou lidé,“ zabručel Perrin. „Občas lidé třeba nechtějí být vetkaní do vzoru bez toho, aby k tomu mohli něco říct.“

„A to podle tebe znamená rozdíl?“ Nečekajíc na odpověď zvedla otěže a pobídla svou hnědku s úzkými spěnkami do cvalu za Berelain, až se jí zvedl plášť.

Nebyla jediná Aes Sedai, která si chtěla promluvit s Perrinem.

„Ne,“ řekl Seonid pevně poté, co ji vyslechl, a poplácal Loudu po krku. Uklidnit však potřeboval spíš jezdec. Chtěl být co nejdál od So Habor. „Řekl jsem ne a myslím to vážně.“

Bledá malá ženuška seděla škrobeně v sedle jako vytesaná z ledu. Až na to, že její oči byly jako řeřavé tmavé uhlíky a páchla uraženým vztekem, který stěží ovládala. Na moudré byla mírná jako ovečka, ale on nebyl moudrá. Za ní byl Alharra, tmavou tvář měl jako z kamene a kudrnaté vlasy měl prokvetlé, až vypadaly jako ojíněné. Wynter byl nad zahnutými kníry rudý jako rak. Museli přijímat, co probíhá mezi jejich Aes Sedai a moudrými, ale Perrin nebyl… Vítr strážcům zvedal pláště, které měnily barvy v odstínech hnědé, šedé, modré a bílé. Bylo to lepší na žaludek, než když nechávaly části mužů zmizet. O trošičku.

„Když budu muset, pošlu Edarru, aby tě přivedla zpátky,“ varoval Perrin.

Její tvář zůstala zcela chladná a oči žhavé, ale otřásla se, až se jí malý bílý drahokam na čele zakýval. Ne ze strachu z toho, co by jí moudré udělaly, kdyby ji musely přivést zpátky, jenom byla uražená, až byla cítit jako trní. Perrin si už začínal zvykat na to, že Aes Sedai uráží. Moudrý muž by si z toho neudělal zvyk, ale zřejmě se tomu nemohl vyhnout.