Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Perrin přešel to, že je Masema v táboře. „Proč jsi nechala Argandu, aby je odvedl?“ zeptal se Edarry. Dannil by to zarazit nedokázal, ale moudré byly jiná třída.

Edarra vypadala stejně stará jako Perrin, ale její chladné modré oči jako kdyby viděly mnohem víc, než kdy uvidí on. Zkřížila paže na prsou, až jí náramky zachřestily. Vypadala netrpělivě. „Dokonce i Shaidové vědí, jak snášet bolest, Perrine Aybaro. Potrvá několik dní, než některý z nich promluví, a nebyl tu žádný důvod, proč čekat.“

Pokud měla Edarra oči chladné, Sulin je měla jako modrý led. „S mými sestrami oštěpu bychom to dokázaly rychleji, ale Dannil Lewin říkal, že nechceš žádné rány. Gerard Arganda je netrpělivý a nedůvěřuje nám.“ Mluvila, jako by si chtěla odplivnout, nebýt Aielanka. „V každém případě toho možná moc nezjistíš. Jsou to Kamenní psi. Budou odolávat a vyjeví co nejméně. Tak je vždycky nezbytné dát dohromady trochu od jednoho s trochou od jiného, aby sis složil obrázek.“

Snášet bolest. Při výslechu prostě muselo dojít na bolest. Na tohle dosud nepomyslel. Musel ale dostat Faile zpátky…

„Ať někdo vyhřebelcuje Loudu,“ nakázal drsně a vrazil otěže Dannilovi do ruky.

Ghealdanská část tábora se nemohla již víc lišit od namátkou postavených hrubých přístřešků a stanů Dvouříčských. Tady stály špičaté stany v přesných řadách a u většiny byla ve vchodu kopí s ocelovými hroty a vedle byli připoutaní osedlaní koně připravení k jízdě. Koně pošvihávali ocasy a dlouhé fáborky na kopích, povlávající ve větru, byly jediné neuspořádané věci v dohledu. Uličky mezi stany byly všechny stejně široké a mezi řadami ohňů bylo možné namalovat přímku. Dokonce i záhyby na plátně, jak byly stany složené na vozech, dokud nezačalo sněžit, tvořily rovné čáry. Vše tu bylo úhledné a uspořádané.

Byla tu cítit ovesná kaše a vařené žaludy a několik zeleně oděných mužů prsty vyškrabávalo z plechových talířů zbytky oběda. Jiní již čistili kotle. Nikde nebyly vidět žádné známky napětí. Tady muži jen jedli a dělali svou práci se zhruba stejnou radostí. Bylo to něco, co bylo třeba udělat.

V kruhu u naostřených kůlů na kraji tábora stál větší hlouček mužů. Jen polovina jich měla zelené kabáty a leštěné kyrysy ghealdanských kopiníků. Další měli kopí a meče a kabáty měli z hedvábí, dobrého sukna i hadrů vyhrabaných na smetišti, jenže žádný nebyl čistý, pouze ve srovnání se So Habor. Masemovy muže bylo snadné rozeznat i zezadu.

Když se Perrin přiblížil ke kruhu mužů, ucítil další pach. Vůni pečeného masa. A zaslechl tlumené zvuky, které se snažil nevnímat. Když se tlačil do kruhu, muži se po něm ohlíželi a neochotně mu uhýbali z cesty. Masemovi muži ustupovali co nejdál a mumlali si něco o žlutých očích a zplozencích Stínu. V každém případě se dostal do kruhu.

Leželi tu čtyři vysocí zrzaví či světlovlasí muži v šedohnědých cadin’sorech , zápěstí měli za zády připoutaná ke kotníkům a pod koleny a lokty měli přivázané pevné větve. Obličeje měli potlučené a v ústech nacpané hadry. Pátý muž byl nahý, připoutaný mezi čtyři kolíky zaražené do země, a byl tak natažený, až mu vystupovaly šlachy. Mlátil sebou, jak mu jenom pouta dovolovala, a bolestí vyl do roubíku z hadrů. Na břiše měl navršené řeřavé uhlíky, ze kterých stoupal slabý kouř. Právě ten pach sežehlé kůže a masa Perrin prve zachytil. Uhlíky se muži lepily na nataženou kůži a pokaždé, když se mu podařilo jeden shodit, mu křenící se chlapík ve špinavém kabátě ze zeleného hedvábí, dřepící vedle něj, kleštěmi přihodil na břicho další z kotlíku, kolem kterého na zemi tál sníh. Perrin ho znal. Jmenoval se Hari a rád sbíral uši natažené na koženém řemínku. Uši mužů, žen i dětí, Harimu to bylo jedno.

Perrin bez přemýšlení přistoupil blíž a skopl uhlíky spoutanému muži z břicha. Několik jich dopadlo na Hariho, jenž s vykvíknutím odskočil a vzápětí zaječel, protože sáhl na kotlík. Převrátil se na bok, popálené ruce si přitiskl na břicho a zlobně se mračil na Perrina, lasička v lidské kůži.

„Ti divoši to jen hrají, Aybaro,“ ucedil Masema. Perrin si ho ani nevšiml, že tam stojí, hlavu vyholenou a tvář jako zamračený kámen. V tmavých, horečnatých očích měl opovržení. Zápachem spáleného masa pronikl puch šílenství. „Já je znám. Předstírají, že cítí bolest, ale necítí ji. Ne tak jako jiní lidé. Abys jednoho z nich přiměl k řeči, musíš být odhodlaný ublížit i kameni.“

Arganda, ztuhle stojící vedle Masemy, tiskl jílec meče tak pevně, až se mu ruka třásla. „Ty jsi možná ochotný ztratit svou ženu, Aybaro,“ zachrčel, „ale já neztratím svou královnu!“

„Musí se to udělat,“ ozval se zpola prosebně a zpola rozkazovačně Aram. Stál z druhé strany vedle Masemy a mačkal okraje svého zeleného pláště, jako by chtěl ruce udržet dál od meče, který měl na zádech. Oči měl skoro stejně žhavé jako Masema. „Naučil jsi mě, že muž dělá, co musí.“

Perrin se přiměl uvolnit pěsti. Co se musí udělat pro Faile.

Mezi muži se protlačily Berelain a Aes Sedai. Berelain při pohledu na muže nataženého mezi kolíky nakrčila nos. Tři Aes Sedai se klidně mohly dívat na kus dřeva, podle toho, jak se tvářily. Edarra a Sulin byly s nimi a stejně lhostejné. Někteří ghealdanští vojáci se na Aielanky mračili a cosi si mumlali. Masemovi pomačkaní, špinaví muži se mračili na ně i na Aes Sedai, ale většina ustupovala před třemi strážci a zbylé jejich kamarádi prostě odtáhli. I někteří hlupáci věděli, kde má hloupost hranice. Masema se zamračil na Berelain a pak se rozhodl, že bude předstírat, že neexistuje. Někteří hlupáci neznali žádné hranice.

Perrin se sklonil a pomalu vytáhl nahému muži hadr z pusy. Podařilo se mu ucuknout včas před kousnutím stejně divokým jako od Loudy.

Aiel vzápětí zvrátil hlavu dozadu a začal hlubokým, jasným hlasem zpívat:

Do jeho zpěvu zazněl Masemův smích. Perrinovi se zježily chlupy na krku. Ještě nikdy neslyšel, že by se Masema smál. Nebyl to příjemný zvuk.

Nechtěl přijít o prst, a tak uchopil sekeru a opatrněji zatlačil muži na bradu, až mu zavřel pusu. Z opáleného obličeje k němu vzhlížely blankytné oči beze známky obav. Muž se usmál.

„Nežádám tě, abys zradil svůj lid,“ začal Perrin. Hrdlo ho bolelo z toho, jak se snažil mluvit klidně. „Vy Shaidové jste zajali několik žen. Já chci jen vědět, jak je dostat zpátky. Jedna z nich se jmenuje Faile. Je vysoká jako vaše ženy, má šikmé tmavé oči, silný nos a drzá ústa. Je překrásná. Jestli jsi ji viděl, určitě si ji budeš pamatovat. Tak viděl jsi ji?“ Odtáhl sekeru a narovnal se.

Shaido na něj chvíli zíral, pak zvedl hlavu a znovu začal zpívat, aniž by z Perrina spustil oči. Byla to veselá píseň vhodná k tanci.