Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Chci vidět obilí v sýpkách,“ prohlásil. Polovina lidí kolem stolu sebou škubla.

Panímáma Arnonová se narovnala a vyhrkla: „Neprodáváme, co nemáme. Můžete se dívat, jak naši dělníci nakládají pytle na vaše vozy, pokud chcete strávit hodiny venku v zimě.“

„Právě jsem chtěla navrhnout, že se do nějaké sýpky podíváme,“ ozvala se Berelain. Vstala a začala si natahovat červené rukavičky. „Nikdy bych nekoupila obilí, aniž bych si ho prohlédla.“

Panímámě Arnonové poklesla ramena. Holohlavý muž položil hlavu na stůl. Nikdo však neřekl ani slovo.

Nešťastní kupci se ani nenamáhali vzít si pláště, než je odvedli na ulici. Vítr zesílil a byl pořádně studený, lidé se touhletou dobou již těšili na jaro. Oni si však zimy nevšímali. Jejich krčení nemělo s chladem nic společného.

„Už můžeme jít, urozený pane Perrine?“ zeptal se dost nervózně Flann, když vyšli z hostince. „Potřeboval bych se vykoupat.“ Annoura se na něj cestou kolem zamračila, až sebou cukl jako jeden z kupců. Flann na ni vyzkoušel svůj uklidňující úsměv, námaha to však byla chabá a navíc ona k němu již byla otočená zády.

„Jakmile to tu vyřídím,“ sdělil mu Perrin. Kupci už cupitali ulicí, hlavy skloněné, a na nikoho se nepodívali. Berelain a Annoura je následovaly, aniž by vypadaly, že utíkají. Prostě dvě dámy na procházce, které si nevšímají špíny pod nohama ani zápachu ve vzduchu, ani špinavých lidí, kteří na ně civěli a občas před nimi málem utekli. Gallenne si konečně nasadil přílbu a oběma rukama svíral jílec meče. Byl připravený tasit. Kireyin si přílbu nesl u pasu a v druhé ruce držel korbel. Opovržlivě si prohlížel ušmudlané lidi chvátající kolem a čichal k vínu, jako by to byla voňavka, jež měla zahánět puch ve městě.

Sýpky byly na dlážděné ulici, široké stěží dost na to, aby tudy projel vůz, mezi městskými hradbami. Zápach byl tu u řeky o něco slabší, ale ulice byly až na Perrina a ostatní prázdné. Nikde nebylo vidět ani toulavého psa. Když ve městě vypukne hlad, psi zmizí, ale proč by tomu tak mělo být ve městě, kde je dost zrní, aby ho mohli prodávat? Perrin ukázal na jednoposchoďovou kamennou budovu se širokými vraty, které držela dřevěná závora, jež by u Zlaté bárky mohla podpírat strop.

Kupci si náhle vzpomněli, že zapomněli přivést muže, kteří by dokázali těžký trám zvednout. Nabídli se, že se pro ně vrátí. Urozená paní Berelain a Annoura Sedai by si zatím mohly odpočinout u krbu ve Zlaté bárce, než je seženou. Byli si téměř jistí, že panímáma Vadereová oheň zapálí. Když Perrin položil ruku pod závoru a zvedl ji, zmlkli. Závora byla dost těžká, ale on jen couvl, aby ji mohl otočit, a s prásknutím ji hodil na zem. Kupci zírali. Tohle bylo možná poprvé, kdy viděli muže v hedvábném kabátě při něčem, co se podobalo práci. Kireyin jenom vyvrátil oči a znovu přičichl k vínu.

„Lucerny,“ pravila panímáma Arnonová chabě. „Budeme potřebovat lucerny nebo pochodně. Jestli…“

Nad Annouřinou dlaní se objevila světelná koule a v dopoledním šeru zářila dost jasně, aby všichni začali vrhat slabé stíny na dlažbu a zdi. Několik kupců si zastínilo oči. Po chvíli pantáta Crossin uchopil železný kruh a otevřel jedno křídlo vrat.

Zevnitř byl cítit ječmen skoro dost silně, aby překonal zápach ve městě, a ještě něco dalšího. Do stínů před Annouřiným světlem mizely malé postavičky. Perrin by byl bez koule viděl lépe, nebo by aspoň lépe rozeznával stíny. Zářící koule vrhala velkou kaluž světla a za ní už nebylo nic vidět. Perrin ucítil kočku, spíš divokou než domácí. A taky krysy. Náhlé zapištění v černých hlubinách sýpky bylo rychle umlčeno. Prozrazovalo, že kočka potkala krysu. V sýpkách se zrním byly vždycky krysy i kočky, které je lovily. Bylo to uklidňující a normální. Téměř ho to uklidnilo. Téměř. Cítil ještě něco jiného, pach, jejž by měl znát. Zuřivé mňoukání se rychle změnilo v bolestný křik, který náhle utichl. Krysy v So Habor očividně občas bojovaly také. Perrinovi se znovu zježily chloupky, ale tady přece nemohlo být nic, co by chtěl Temný sledovat. Většina krys byly prostě obyčejné krysy.

Nemuseli chodit příliš daleko. Sýpka byla plná hrubých pytlů naskládaných na nízkých dřevěných plošinách, aby neležely přímo na kamenné podlaze. Řady a řady pytlů sahaly téměř ke stropu a stejné to nejspíš bylo také nahoře. A i kdyby ne, bylo tu dost obilí, aby jeho lidé měli celé týdny co jíst. Perrin došel k nejbližší hromadě, vrazil nůž do pytle a přeřízl pevná jutová vlákna. Ven se vysypal ječmen. A v Annouřině světle byly jasně vidět kroutící se černé čárky. Moli, skoro tolik, kolik tu bylo zrní. Jejich pach byl silnější než pach ječmene. Moli. Perrin by si byl přál, aby se mu pořád neježily chlupy na krku. Takováhle zima by měla molí červy zabít.

Jeden pytel byl dostatečný důkaz a jeho nos pach molů již poznal, jenomže on přešel k dalšímu pytli, dalšímu a ještě jednomu. Z každého rozříznutého pytle se vysypal světle hnědý ječmen a černí moli.

Kupci se choulili ve dveřích a světlo bylo za nimi, ale Annouřina koule vrhala na jejich tváře ostré stíny. Tvářili se ustaraně. Zoufale.

„Rádi všechny pytle roztřídíme,“ navrhla panímáma Arnonová nejistě. „Za malý příplatek –“

„Za polovinu poslední ceny, kterou jsem nabídla,“ přerušila ji Berelain, znechuceně nakrčila nos a zvedla si sukně, aby se vyhnula potemníkům kroutícím se mezi obilím na podlaze. „Všechny je ven nikdy nedostanete.“

„A žádné proso,“ prohlásil Perrin důrazně. Jeho muži potřebovali jídlo a vojáci taky, ale zrnka prosa byla stejně velká jako moli. Ať by přebírali jak chtěli, přinesli by si tolik molů co prosa. „Místo toho si vezmeme víc bobů. Ale ty taky přeberete.“

Náhle kdosi na ulici zaječel. Ne kočka nebo krysa, nýbrž vyděšený člověk. Perrin si ani neuvědomil, že drží sekeru, dokud se neprotlačil mezi kupci ve vratech. Ti se mačkali k sobě, olizovali si rty a ani se nepokoušeli zjistit, kdo to křičel.

Kireyin se tiskl ke zdi a jeho lesklá přílba s bílým chocholem se válela na dlažbě vedle jeho korbele. Meč měl zpola vytažený, ale byl jako přimražený a jen třeštil oči na zeď budovy, z níž právě vyběhl Perrin. Perrin mu sáhl na ruku a on sebou trhl.

„Byl tam muž,“ zachraptěl Ghealdaňan roztřeseně. „Byl tam. Podíval se na mě a…“ Přejel si rukou přes obličej a na čele se mu zaleskl studený pot. „Prošel zdí. Vážně. Musíš mi věřit.“ Někdo zasténal, nejspíš jeden z kupců.

„Já ho viděla taky,“ řekla za ním Seonid a teď nadskočil Perrin. Tady mu jeho nos nebyl k ničemu!

Aes Sedai se podívala na místo, kam ukazoval Kireyin, a s hmatatelnou neochotou od něj ucouvla. Její strážci byli vysocí a stáli tak daleko, aby mohli tasit meče. I když s čím chtěli bojovat, mluvila-li Seonid vážně, to Perrin netušil.

„Lhaní mi dělá potíže, urozený pane Perrine,“ opáčila Seonid suše, když vyjádřil pochyby, ale rychle začala mluvit vážně a tvářila se tak napjatě, až z toho byl Perrin celý nesvůj. „V So Habor chodí mrtví. Urozený pán Cowlin utekl z města ze strachu před duchem své manželky. Zřejmě tu byly nějaké pochyby o tom, jak zemřela. Skoro všichni ve městě viděli někoho umřít. Dalo by se říct, že tu lidé umírali na dotyk mrtvého. Nemůžu to potvrdit, ale někteří zemřeli hrůzou a jiní kvůli ní. V noci po So Habor nikdo nechodí a nikdo nevstoupí do místnosti bez ohlášení. Lidé útočí na stíny a nečekané věci vším, co mají po ruce, a občas našli manžela, manželku nebo souseda, mrtvé, na nohou. Tohle není hysterie nebo pohádka na strašení dětí, urozený pane Perrine. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela, ale je to stejně skutečné. Musíš jednu z nás nechat tady, abychom udělaly, co půjde.“