Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Zjistit směr bylo těžké, poněvadž většina lidí utekla, jakmile na ně promluvil, avšak nakonec sesedli před blahobytně vyhlížejícím hostincem, dvouposchoďovou budovou z omítnutého kamene pod břidlicovou střechou s vývěsním štítem s nápisem U zlaté bárky. Na písmenech a nezakryté hromadě zrní na lodi, jak by se ve skutečnosti nikdy nepřepravovalo, byla dokonce trocha zlaté barvy. Ze stájí vedle hostince nevyběhli žádní pacholci, takže koně museli podržet korouhevníci, což je rozhodně nepotěšilo. Tod věnoval veškerou pozornost proudu špinavých lidí a hlazení svého krátkého meče, že mu Louda málem uhryzl několik prstů, když ho vzal za otěže. Mayener a Ghealdaňan by zřejmě raději místo praporu třímali kopí. Flann jenom třeštil oči. Přes svítící slunce tu bylo… šero. A pod střechou se to nezlepšilo.

Na první pohled svědčil šenk o úspěchu, kulaté stolky byly naleštěné a pořádné židle namísto lavic a vysoký strop s pevnými trámy. Na stěnách pak byla namalovaná pole ječmene, ovsa a prosa, zrající pod jasným sluncem, a na vyřezávané římse nad velkým krbem z bílého kamene stály barevné hodiny. V krbu však nehořel oheň a zima tu byla téměř stejná jako venku. Hodiny doběhly a barvy byly matné. Všude ležel prach. Jedinými lidmi v místnosti bylo šest mužů a pět žen, kteří se choulili nad pitím kolem oválného stolu, jenž byl větší než ostatní a byl umístěn uprostřed šenku.

Když Perrin a ostatní vešli, jeden muž s kletbou prudce vyskočil a obličej mu pod špínou zbledl. Obtloustlá žena s mastnými vlasy zvedla cínový korbel a snažila se vypít jeho obsah tak rychle, až jí víno teklo po bradě. Možná že to bylo kvůli Perrinovým očím. Možná.

„Co se s tímto městem stalo?“ vyštěkla Annoura a odhrnula si plášť, jako by v krbu plál oheň. Její klidný pohled, jímž lidi u stolu přejela, každého zmrazil. Perrin si náhle uvědomil, že ani Masuri, ani Seonid s nimi dovnitř nešli. Velice pochyboval, že čekají venku na ulici s koňmi. Co se svými strážci dělaly, to mohl každý hádat.

Muž, který vyskočil, si prstem uvolňoval límec kabátu. Kabát byl původně z dobrého modrého sukna s řadou zlacených knoflíků až ke krku, ale zřejmě si na něj už nějakou dobou sypal jídlo. Možná víc, než ho dostal do sebe. Byl další viditelně pohublý člověk. „S-stalo, Aes Sedai?“ vykoktal.

„Mlč, Mycale!“ vyjela na něj jedna otrhaná ženská. Tmavé šaty měla na vysokém límci a rukávech vyšívané, ale špína zamazala barvy. Oči měla zapadlé. „Proč si myslíš, že se něco stalo, Aes Sedai?“

Annoura by byla pokračovala, jenže když znovu otevřela pusu, vstoupila Berelain. „Hledáme obchodníky s obilím.“ Annouřin výraz se nezměnil, ale pusu sklapla se slyšitelným cvaknutím.

Lidé kolem stolu si vyměňovali dlouhé pohledy. Otrhaná žena se chvíli dívala na Annoura, podívala se na Berelain a očividně jí neuniklo hedvábí a ohnivé opály. A korunka. Roztáhla suknice a udělala pukrle. „Jsme kupecký cech So Habor, má paní. Tedy to, co z něj zbylo –“ Odmlčela se a zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Jsem Rahema Arnonová, má paní. Jak ti můžu posloužit?“

Kupce zřejmě poněkud potěšilo, že návštěvníci přišli pro obilí a další věci, které mohli opatřit, kupříkladu olej do lamp a na vaření, boby, jehly, podkovy, hřebíky, látku, svíčky a tucet další věcí, jež byly v táboře zapotřebí. Alespoň přestali být tolik ustrašení. Každý obyčejný kupec, jenž by uslyšel Berelainin seznam, by měl potíže chamtivě se neusmívat, jenomže tihle…

Panímáma Arnonová zavolala na hostinskou, ať přinese víno – “nejlepší víno, tak honem“ – jenomže když do dveří váhavě strčila hlavu žena s dlouhým nosem, panímáma Arnonová k ní přiběhla a chytila ji za ušmudlaný rukáv, aby jí zabránila znovu zmizet. Chlapík v umaštěném kabátě volal na někoho jménem Speral, ať přinese nádobky se vzorky, ale když se mu ani na třetí zavolání nedostalo odpovědi, nervózně se zasmál a vyběhl dozadu. Po chvíli se vrátil se třemi velkými válcovitými dřevěnými nádobami, které s nervózním zasmáním postavil na stůl. Ostatní se jen roztřeseně usmívali, klaněli se Berelain a ukazovali jí, ať se posadí do čela stolu. Špinaví muži a ženy se škrábali, aniž si zjevně uvědomovali, že to dělají. Perrin si strčil rukavice za opasek, opřel se o malovanou zeď a díval se.

Dohodli se, že smlouvání přenechají na Berelain. Byla ochotná zdráhavě přiznat, že o koních toho Perrin ví víc než ona, ale ona dojednávala smlouvy o prodeji celoročního výtěžku z olejovek. Annoura se ušklíbala při návrhu, že by se kluk z venkova mohl podílet najednáních. Nenazvala ho tak – dělala na něj „urozeného pána“ stejně úlisně jako Masuri či Seonid – a přece bylo jasné, že si myslí, že některé věci jsou nad jeho schopnosti. Teď se neusmívala, stála za Berelain a prohlížela si kupce, jako by si chtěla vrýt do paměti jejich obličeje.

Hostinská přinesla víno v cínových korbelech, které naposledy viděly leštidlo před celými týdny, pokud ne měsíci, ale Perrin se do svého jen podíval a zakroužil vínem kolem korbele. Panímáma Vadereová, hostinská, měla špínu za nehty a na kloubech, až se stala součástí její kůže. Perrin si všiml, že Gallenne, opírající se o protější zeď s rukou položenou na jílci, svůj korbel také jenom drží a Berelain se svého ani nedotkla. Kireyin ke svému přičichl, zhluboka se napil a nakázal panímámě Vadereové, ať mu přinese džbánek.

„Je řídké, to přinejlepším,“ sdělil ženě nosově a díval se na ni svrchu, „ale mohlo by spláchnout ten smrad.“ Ona se na něj jenom tupě podívala a pak mu beze slova postavila na stůl vysoký cínový džbán. Kireyin zřejmě bral její mlčení za projev úcty.

Pantáta Crossin, ten ve špinavém kabátě, odšrouboval vršky dřevěných nádob a vysypal na hromádky zrní, jež nabízeli, žluté proso, hnědý oves a ječmen jen o něco tmavší. Před sklizní nepršelo. „Nejlepší kvalita, jak můžete vidět,“ nabízel.

„Ovšem, nejlepší.“ Úsměv panímámě Arnonové sklouzl z tváře a ona ho hned vrazila zpátky. „My prodáváme jenom to nejlepší.“

Na lidi vychvalující své zboží jako nejlepší nesmlouvali zrovna nejusilovněji. Perrin doma vídal lidi prodávat stříž z ovcí a tabák kupcům z Baerlonu a ti vždycky nabídky kupců shazovali a občas si stěžovali, že se z nich snaží udělat žebráky, i když byla cena dvojnásobná než předešlého roku, nebo dokonce navrhovali, že s prodejem vůbec počkají do příštího roku. Byl to stejně složitý tanec jako o hodech.

„Asi bychom na tak velké množství mohli jít s cenou níž,“ řekl Berelain jeden plešoun a škrábal se v prošedivělém vousu. Měl ho ostříhaný na krátko a umaštěný tak, že se mu lepil na bradu. Perrina z toho začala taky svědit brada.

„Byla tuhá zima,“ zamumlala žena s kulatým obličejem. Pouze dva kupci se namáhali natolik, aby se na ni zamračili.

Perrin položil korbel na nejbližší stůl a připojil se ke shromáždění uprostřed. Annoura po něm ostře, varovně loupla okem, ale několik kupců si jej zvědavě prohlíželo. A taky opatrně. Gallenne všechny znovu představil, ale tihle lidé ani netušili, kde leží Mayene ani jak mocný stát to doopravdy je, a Dvouříčí pro ně znamenalo pouze dobrý tabák. Dvouříčský tabák znali všude. Nebýt přítomnosti Aes Sedai, jeho oči by je nejspíš zahnaly na útěk. Když Perrin nabral do hrsti proso a podržel žluté kuličky v dlani, všichni se odmlčeli. Zrníčka byla první čistá věc, kterou v tomto městě uviděl. Vysypal proso zpátky na hromádku a zvedl víko jedné nádoby. Vrypy ve dřevě byly ostré a neošoupané. Víko muselo padnout těsně. Panímáma Arnonová před ním uhnula pohledem a olízla si rty.