Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Gallenne je vedl dolů k řece pomalým krokem, jasně karmínovou přilbici opřenou o sedlo a záda rovná, jako kdyby spolkl pohrabáč. Perrin a Berelain jeli kousek za ním se Seonid uprostřed a Masuri a Annourou po obou stranách. Aes Sedai měly shrnuté kapuce, aby každý, kdo by na hradbách rozpoznal tvář Aes Sedai, měl dostatečně velkou příležitost. Aes Sedai byly většinou vítané, i tam, kde by se jim lidé raději vyhnuli. Za nimi přijížděli čtyři koouhevníci a mezi nimi byli strážci v těch svých protivných pláštích A Kireyin s lesklou přílbou na stehně a kyselým výrazem kvůli tomu, že musí jet se strážci. Navíc se opovržlivě díval na Balwera jenž byl na konci se svými dvěma společníky. Balwerovi nikdo neřekl, že může jet s sebou, ale nikdo mu taky neřekl, že nemůže. Kdykoliv se na něho šlechtic podíval, mužík sklonil hlavu a pak se jal opět studovat ohrazené město před nimi.

Jak se tak blížili k hradbě, Perrin ze sebe nedokázal setřást neklid. Kopyta dutě zaklapala na nejjižnějším mostě. Byl velice široký a zvedal se dost vysoko nad rychle proudící řeku, aby pod ním snadno propluly bárky, jako byly ty přivázané k molu. Tato široká plavidla s tupou přídí neměla lanoví umožňující sklopit stěžeň. Jedna bárka měla hlubší ponor a nakláněla se, až byla kotvicí lana napjatá, a další vypadala také opuštěná. Z odporného, nakyslého pachu ve vzduchu Perrina zasvrbělo v nose. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml.

Kousek před koncem mostu se Gallenne zastavil. Kvůli zavřené bráně pobité půl lokte širokými pásy černého železa by stejně musel zastavit. „Doslechli jsme se o potížích sužujících tento kraj,“ zavolal na muže na hradbách, a i když křičel z plných plic, dařilo se mu být formální, „ale my tudy jenom projíždíme a přijeli jsme obchodovat, ne dělat potíže. Chceme nakoupit obilí a další potřebné věci, ne bojovat. Mám tu čest ohlásit, že Berelain sur Pendrag, první z Mayene, Světlem požehnaná, obránkyně vln, hlava rodu Paeron, si přijela promluvit s pánem nebo paní této země. Mám tu čest ohlásit, že Perrin ťBashere Aybara…“ přihodil ještě urozeného pána z Dvouříčí a několik dalších titulů, na něž Perrin neměl právo a ještě nikdy je neslyšel, a pak pokračoval s Aes Sedai, přičemž u každé uvedl plné znění všech titulů včetně adžah. Bylo to velmi působivé. Když se odmlčel, nastalo… ticho.

Na cimbuří si špinaví muži vyměňovali bezútěšné pohledy, zuřivě si šeptali a nervózně zvedali kuše a halapartny. Jenom několik málo jich mělo přílby nebo nějakou ochrannou zbroj. Většina měla hrubé kabáty, nicméně Perrin měl dojem, že pod vrstvou špíny zahlédl i něco, co vypadalo jako hedvábí, avšak bylo těžké to poznat. Dokonce ani on nezaslechl, co si povídají.

„Jak máme vědět, že jste živí?“ křikl dolů nakonec kdosi s velice ochraptělým hlasem.

Berelain překvapeně zamrkala, jenže nikdo se nezasmál. Byla to hloupost, avšak Perrin cítil, jak se mu ježí chloupky na šíji. Něco tu bylo ve velkém nepořádku. Aes Sedai to zřejmě necítily. Ale ony zase za těmi svými hladkými maskami chladné vyrovnanosti dokázaly ledasco skrýt. Korálky v Annouřiných copáncích tiše zacinkaly, jak zakroutila hlavou. Masuri přelétla muže na hradbách ledovým pohledem.

„Jestli budu muset dokazovat, že jsem živá, budete toho litovat“ prohlásila Seonid hlasitě se strohým cairhienským přízvukem, trochu ohnivěji, než naznačoval její výraz. „A jestli na mě budete dál mířit kušemi, budete toho litovat ještě víc.“ Několik mužů honem zvedlo kuše k obloze. Ne však všichni.

Další šeptání na hradbách, ale někdo musel poznat Aes Sedai. Konečně se brána se skřípěním otevřela. Z města se vylinul odporný smrad, stejný, jako Perrin už cítil, jen mnohem silnější. Stará špína a pot, hnijící odpadky a příliš dlouho nevynesené nočníky. Perrin se pokoušel přitisknout uši k hlavě. Gallenne pozvedl červenou přílbu, jako by si ji chtěl nasadit na hlavu, než pobídl svého šedáka do brány. Perrin pobídl Loudu za ním a uvolnil si sekeru v závěsu.

Hned za bránou špinavý muž v roztrhaném kabátě strčil prstem do Perrinovy nohy a potom uskočil, jak se po něm Louda ohnal. Chlapík býval kdysi tlustý, ale teď na něm kabát volně visel. „Jenom jsem se chtěl ujistit,“ zahuhlal a nepřítomně se škrábal na boku. „Můj pane,“ dodal opožděně. Poprvé se Perrinovi pořádně podíval do tváře a přestal se škrábat. Zlaté oči nakonec nebyly běžné.

„Vidíš tu chodit nějaké mrtvé?“ zeptal se ho Perrin suše ve snaze to zlehčit, zatímco poplácával koně po krku. Cvičený válečný oř chtěl pochválit za to, že chránil svého jezdce.

Chlapík ucukl, jako kdyby na něj kůň znovu vycenil zuby. Rty se mu zvlnily do křečovitého úsměvu a bokem ustupoval. Vzápětí vrazil do Berelaininy kobyly. Gallenne byl hned za ní a stále se nemohl rozhodnout, zda si má nasadit přílbu. Snažil se jedním okem dívat na všechny strany zároveň.

„Kde najdu pána nebo paní?“ dožadovala se Berelain netrpělivě. Mayene bylo malý stát, avšak Berelain nebyla zvyklá na to, aby ji někdo přehlížel. „Všichni tu zřejmě oněměli, ale tebe jsem slyšela mluvit. No, člověče? Tak mluv.“

Chlapík na ni civěl a olizoval si rty. „Urozený pán Cowlin… Urozený pán Cowlin je… pryč. Má paní.“ Zalétl pohledem k Perrinovi a hned zase uhnul. „Kupci s obilím… S těmi chcete mluvit. Vždycky je najdete u Zlatý bárky. Támhle.“ Ukázal někam hlouběji do města a pak najednou odběhl a ohlížel se přes rameno, jako by se bál pronásledování.

„Asi bychom se měli poohlédnout někde jinde,“ navrhl Perrin. Ten chlapík se něčeho bál víc než žlutých očí. Tohle místo působilo… divně.

„Už jsme tady a jinde nic není,“ namítla Berelain prakticky. Ve všem tom zápachu nedokázal zachytit její pach. Musel se řídit jen tím, co viděl a slyšel, a její tvář byla klidná jako Aes Sedai. „Už jsem byla ve městech, která zapáchala mnohem hůř, Perrine. Jsem si tím jistá. A pokud je ten urozený pán Cowlin pryč, nebude to poprvé, co budu jednat s kupci. Nevěříš tomu, že opravdu viděli chodit mrtvé, že ne?“ Co na to mohl říci, aby nemluvil jako úplný trouba?

V každém případě se už ostatní tlačili v bráně a rozhodně nepostupovali uspořádaně. Wynter a Alharra se drželi za Seonid jako nesourodí hlídací psi, jeden světlý, druhý tmavý, a oba připravení na mrknutí oka trhat hrdla. So Habor se jim rozhodně nelíbil. Kirklin jedoucí vedle Masuri se tvářil, že ani to mrknutí oka nepotřebuje. Ruku měl položenou na jílci meče. Kireyin si držel nos a jeho zamračený výraz říkal, že za ten smrad mu někdo zaplatí. Medore a Latian taky vypadali, že je jim nevolno. Zato Balwer se rozhlédl kolem sebe, naklonil hlavu a odtáhl ty dva do úzké boční uličky mířící na sever. Jak říkala Berelain, už tady byli.

Když Perrin projížděl přecpanými klikatými ulicemi, barevné praporce tu vypadaly velice nepatřičně. Některé ulice byly vlastně na městečko jako So Habor docela široké, ale působily stísněně, jako kdyby kamenné budovy byly jaksi vyšší než ta dvě poschodí, které měly, a chystaly se mu spadnout na hlavu. A díky představivosti taky působily tmavěji. Musela to být představivost. Obloha nebyla zatažená. Na kamenném dláždění pobíhali se skloněnými hlavami lidé, ale nebylo jich dost, aby to odpovídalo všem těm opuštěným statkům okolo. Nespěchali někam, spěchali pryč. Nikdo se na ostatní ani nepodíval. A třebaže měli řeku v podstatě za vraty, zapomněli se i umýt. Perrin nezahlédl jediný obličej, který by nepokrývala silná vrstva špíny, ani kus oděvu, jenž by nevypadal, že si ho majitel již týden nesundal a navíc v něm tvrdě dřel. Čím hlouběji do města zajeli, tím byl zápach horší. Perrin usoudil, že časem si člověk zvykne na všechno. Nejhorší ze všeho však bylo ticho. Vesnice občas také ztichly, třebaže v nich nebylo takové ticho jako v lese, ale ve městě byl vždy slyšet tichý šum, volání smlouvajících kramářů a kroky lidí. V So Habor se neozvalo ani šeptnutí. Skoro jako by nedýchalo.