Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„A tvoji průvodci, mistře Balwere?“ Berelain se pod kožišinou podšitou kapuci tvářila klidně, ale byla cítit pobavením. Velmi dobře věděla, že Faile používala své mladé stoupence jako špehy, a byla si docela jistá, že Perrin je k tomu používá také.

„Chtěli si vyjet, má paní první,“ opáčil mužíček nemastně neslaně. „Zaručím se za ně, můj pane. Slíbili, že nezpůsobí žádné potíže, a mohli by i něco zjistit.“ Taky byl cítit pobavením – i když od něj to bylo pochopitelně zatuchlé pobavení – s trochou podráždění. Balwer věděl, že ona ví, což se mu pranic nelíbilo, ale ona se o tom nikdy nezmínila, což se mu naopak líbilo. Rozhodně tu šlo o víc, než se zdálo.

Musel mít své důvody, proč je s sebou tahá. Podařilo se mu nějak posbírat všechny Faileiny mladé stoupence a nechal je špehovat mezi Ghealdaňany a Mayenery, a dokonce i mezi Aiely. Podle něj to, co říkají a dělají přátelé, může být stejně zajímavé jako to, co plánují nepřátelé, i když jste si byli jistí, že to jsou vaši přátelé. Berelain samozřejmě věděla, že špehuje její lidi. A Balwer také věděl, že to ví. A ona věděla, že on… Na venkovského kováře to bylo příliš složité.

„Plýtváme časem,“ zabručel Perrin. „Otevři průchod, Nealde.“

Asha’man se na něho zazubil a pohladil si navoskované kníry – Neald se od chvíle, kdy našli Shaidy, zubil až příliš často, možná se nemohl dočkat, až se do nich pustí – zazubil se a nabubřele mávl rukou. „Jak přikazuješ,“ pravil vesele a objevila se známá stříbřitá čára světla a rozšířila se do díry ve vzduchu.

Bez čekání na ostatní Perrin projel na zasněžené pole obklopené nízkou kamennou zídkou ve zvlněné krajině, která ve srovnání s lesem, jejž právě opustil, vypadala téměř bez stromů. Pokud se Neald řádně nezmýlil, byli několik mil od So Habor. Pokud by se Neald zmýlil, Perrin by mu nejspíš vytrhal ty navoskované kníry. Jak se mohl tvářit tak vesele?

Brzy už ujížděl k západu po zasněžené silnici, za ním se ploužily vozy s vysokými koly a před ním se pod zataženou oblohou táhly dopolední stíny. Louda tahal za otěže, chtěl běžet, ale Perrin ho držel v kroku, aby jeli stejně rychle jako vozy. Gallenneho Mayenerové museli jet přes pole kolem silnice, aby udrželi ochranný kruh kolem něj a Berelain, což znamenalo, že museli objíždět kamenné zídky oddělující jednotlivá pole. V některých byly branky, pravděpodobně proto, aby si sedláci mohli půjčovat tažná zvířata při orání, a další vojáci přeskakovali, až jim fábory na kopích vlály, a riskovali, že si zvíře zlomí nohu a oni vaz. Pravdou bylo, že Perrinovi méně záleželo na jejich vazech.

Wil a ti dva troubové s Vlčí hlavou a Červeným orlem se připojili k mayenerskému korouhevníkovi za Aes Sedai a strážci, ale ostatní dvouříčtí muži obklopili vozy. Na necelou dvacítku mužů na stráži bylo vozů příliš mnoho, nicméně vozkové se budou cítit lépe, když je kolem sebe uvidí. Ne že by tu čekali bandity či Shaidy, ale nikdo se necítil dobře bez ochrany mimo tábor. V každém případě tady uvidí případnou hrozbu dávno předtím, než se k nim dostane.

Nízké pahorky sice neumožňovaly nějaký velký rozhled, avšak kolem byly jenom hospodářství, kamenné domy s doškovými střechami a stodoly mezi poli a nikde žádná divočina. Dokonce i houštiny na svazích byly osekané kvůli dříví na topení. Perrin si náhle uvědomil, že sníh na silnici není čerstvý, jenže jediné stopy v něm udělali Gallenneho vojáci z předního voje. Kolem tmavých domů a stodol se nic nehýbalo, z tlustých komínů nestoupal nikde kouř. Venkov byl úplně klidný a úplně opuštěný. Perrinovi se začínaly ježit vlasy na krku.

Jedna Aes Sedai vykřikla a on se ohlédl přes rameno. Masuri ukazovala prstem k severu na tvora letícího nad krajinou. Na první pohled to vypadalo na velkého netopýra ženoucího se k východu na dlouhých, žebrovaných křídlech, zvláštního netopýra s dlouhým krkem a ještě delším tenkým ocasem. Gallenne zaklel a přiložil si k oku dalekohled. Perrin viděl dobře i bez pomoci a dokonce rozeznal i lidskou postavičku držící se zvířeti na zádech, jako by to byl kůň.

„Seanchan,“ vydechla Berelain a z jejího hlasu i pachu byly cítit obavy.

Perrin se otočil v sedle a sledoval zvíře, dokud nemusel odvrátit zrak kvůli sluneční záři. „S námi to nemá nic společného,“ prohlásil. Jestli Neald udělal chybu, uškrtí ho.

Stalo se, že Neald, jenž zůstal a držel průchod otevřený, dokud neprojeli i Kireyin a Ghealdaňané, otevřel díru ve vzduchu velice blízko místa, kde chtěl. S Kireyinem přicválali, právě když Perrin vyjel na kopec a přitáhl otěže. So Habor byl přímo před ním na protějším břehu řeky, přes niž se klenuly dva dřevěné mosty. Perrin nebyl voják, ale hned poznal, proč Masema nechal tohle město na pokoji. Stálo těsně u řeky a mělo dvě mohutné kamenné hradby se strážními věžemi, přičemž ty na vnitřní hrabě byly vyšší než na vnější. U dlouhého mola táhnoucího se podél hradby od mostu k mostu byly přivázané dvě bárky, avšak široké brány pobité železem a pevně zavřené byly zřejmě jediné otvory v kruhu šedého kamene s cimbuřím nahoře. So Habor byl zbudován, aby odolal okolním chamtivým šlechticům, takže prorokovy chátry se nyní obávat nemusel, i kdyby jich přitáhly tisíce. Každý, kdo by chtěl prorazit přes hradby, by si musel přivézt obléhací stroje a mít velkou trpělivost, a Masema raději terorizoval vesnice a městečka bez hradeb a obránců.

„Jsem rád, že za hradbami vidím nějaké lidi,“ prohlásil Neald. „Už jsem si pomalu myslel, že všichni tady v kraji jsou mrtví a pohřbení.“ Teď mluvil, jako by žertoval jen zpola, a jeho úsměv působil nuceně.

„Hlavně že jsou dost živí na to, aby nám prodali obilí,“ zahučel Kireyin svým nosovým, znuděným hlasem. Odepjal si stříbřitou přílbu s bílým chocholem a pověsil ji na vysokou hrušku svého sedla. Pohledem zalétl za Perrina a spočinul na Berelain, než se otočil a stejným unaveným tónem oslovil Aes Sedai. „To tady budeme postávat, nebo pojedeme dolů?“ Berelain zvedla obočí, což byl nebezpečný pohled, jak by pochopil každý muž, co má aspoň trochu rozumu v hlavě. Kireyin si toho nevšiml.

Perrinovi se stále ježily chlupy, a tím víc od chvíle, co spatřil město. Možná jen jeho vlčí část neměla ráda hradby. Ale doopravdy si to nemyslel. Lidé na hradbách na ně ukazovali a někteří měli dalekohledy. Přinejmenším ti určitě jasně rozeznávali praporce. Všichni uvidí vojáky s fábory na kopích, vlnící se v ranním vánku. A prvních několik vozů v řadě táhnoucí se za kopec mimo jejich dohled. Ve městě možná byli všichni vesničané z okolí. „Nepřijeli jsme sem postávat,“ prskl.

Berelain a Annoura mu vyložily, jak má k So Habor přistupovat. Místní vládce, ať pán či paní, se určitě doslechl o shaidském drancování jen o několik mil dál na sever a mohl se dozvědět i o prorokově přítomnosti v Altaře. Obojí samo o sobě by stačilo, aby se měl každý na pozoru. Dohromady by to mohlo lidi přimět, aby začali střílet a teprve potom se ptát, koho to vlastně odpravili. V každém případě bylo vysoce nepravděpodobné, že by v téhleté chvíli u brány cizí vojáky vítali s otevřenou náručí. Kopiníci měli zůstat na hřebeni a ukázat, že návštěvníci mají ozbrojenou moc, třebaže se ji rozhodli prozatím nepoužít. Ne že by stovka mužů na So Habor udělala nějaký zvláštní dojem, avšak leštěná zbroj Ghealdaňanů a červená zbroj okřídlené gardy naznačovala, že návštěvníci nejsou jen obyčejní toulaví šarlatáni. Dvouříčtí muži by na nikoho dojem neudělali, pokud by nezačali střílet, a tak zůstali u vozů, aby vozkům pozvedli náladu. Všechno to byly složité nesmysly, načepýřené peří, ale Perrin byl venkovský kovář, třebaže mu říkali urozený pane. První z Mayene a Aes Sedai by měly vědět, co v takovéhle situaci dělají.