Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Na okamžik si myslel, že to musejí být úvahy Luise Therina. Nevzpomínal si totiž, že by takhle o Stvořiteli nebo o něčem podobném někdy uvažoval. Ale cítil , že Luis Therin pochvalně přikyvuje, jako člověk poslouchající někoho jiného. Přesto by o něčem takovém před Luisem Therinem nepřemýšlel. Kolik prostoru mezi nimi ještě zbývalo?

„Taim bude muset počkat,“ řekl unaveně. Jak dlouho bude muset Taim počkat? Překvapilo ho, že na něj Luis Therin nekřičí, ať ho zabije. Přál si, aby se kvůli tomu cítil lépe. „To jsi sem přišel jen proto, aby ses přesvědčil, že ke mně Logain bezpečně dorazil, Bashere, nebo abys mi pověděl, že někdo bodl Dobraina? Nebo pro mě taky máš nějaký naléhavý úkol?“

Bashere nad jeho tónem zvedl obočí, a jak se podíval po Logainovi, zaťal zuby, ale po chvíli zafrkal tak silně, že se mu měly zatřást kníry. „Dva muži mi prohledávali stan,“ řekl a položil pohár s vínem na vyřezávaný modrý stolek blízko zdi, „a jeden měl dopis, o němž bych byl přísahal, že jsem ho sám napsal, kdybych nevěděl, že ne. Byl to rozkaz odnést ‚jisté předměty’. Loial mi vykládal, že chlapi, kteří bodli Dobraina, měli stejný rozkaz, očividně psaný Dobrainovou rukou. I slepý by viděl, po čem jdou, kdyby si to trochu promyslel. S Dobrainem jsme nejpravděpodobnější kandidáti na to, abychom pro tebe hlídali zámky. Máš tři a říkal jsi, že další tři jsou rozbité. Stín možná ví, kde je ten poslední.“

Loial se během jeho řeči otočil od ohně, uši vztyčené, a najednou vybuchl: „Tohle je vážné, Rande. Jestli někdo rozbije všechny zámky na věznici Temného, nebo možná jen jeden dva další, Temný by se mohl osvobodit. Ani ty nemůžeš čelit Temnému! Teda já vím, že proroctví říkají, že se mu postavíš, ale to musí být jenom řečnický obrat.“ I když Logain vypadal ustaraně, prohlížel si Randa, jako by ho poměřoval s Temným.

Rand se opřel v křesle a dával si pozor, aby nedal najevo svou únavu. Zámky na věznici Temného na jedné straně, Taim rozdělující asha’many na druhé. Je už sedmý zámek rozbitý? Provádí snad Stín zahajovací tah Poslední bitvy? „Jednou jsi mi něco řekl, Bashere. Když ti nepřítel nabídne dva cíle…“

„Udeř na třetí,“ dokončil okamžitě Bashere a Rand kývl. Už se stejně rozhodl. Za okny zarachotil hrom. Bouře sílila.

„Nemůžu bojovat se Stínem i Seanchany zaráz. Posílám vás tři, abyste se Seanchany uzavřeli příměří.“

Bashere a Logain tam stáli jako opaření. Dokud nezačali vznášet námitky, přičemž oba řvali z plných plic. Loial jen vypadal, že vzápětí omdlí.

Když Elza poslouchala Fearilovo hlášení o tom, co se udalo od chvíle, kdy ho v Cairhienu opustila, pořád se ošívala. Ale nerozčiloval ji mužův drsný hlas. Nenáviděla blesky a přála si, aby dokázala zahnat divoké blýskání za okny, stejně jako chránila místnost proti odposlouchávání. Nikdo by její touhu po soukromí nepovažoval za divnou, protože posledních dvacet let všechny přesvědčovala, že je za světlovlasého muže vdaná. Přes svůj hlas vypadal Fearil jako muž, za něhož by se žena ráda provdala, poněvadž byl vysoký, štíhlý a docela pohledný. A tvrdá linka kolem úst to ještě podtrhovala. Pochopitelně někdo by mohl považovat za zvláštní, že nikdy neměla naráz víc strážců, kdyby se nad tím zamyslel. Muže se správnými schopnostmi bylo těžké najít, ale možná by se měla začít poohlížet. Za okny znovu zazářil blesk.

„Ano, ano, dost,“ přerušila Fearila nakonec. „Udělal jsi to správně. Vypadalo by divně, kdybys byl jediný, kdo by odmítl jít hledat svou Aes Sedai.“ Poutem prolétl pocit úlevy. Přísně trvala na tom, že její rozkazy se mají plnit, a i když Fearil věděl, že ho nemůže zabít, při potrestání jen stačilo pouto zamaskovat, aby necítila jeho bolest. To a ochrana, aby nebyl slyšet jeho křik. Křik nesnášela skoro stejně jako blesky.

„A je dobře, že tu jsi se mnou,“ pokračovala. Škoda že ti aielští divoši pořád drží Feru, i když než bude moci bílé věřit, bude ji muset vyslechnout, proč složila tu přísahu. Dokud se nevydala do Cairhienu, ani nevěděla, že s Ferou mají něco společného. A velmi velká škoda, že s ní nebyl nikdo podle jejího gusta, ale do Cairhienu poslali jen ji, a ona nepochybovala o rozkazech, které dostala, stejně jako Fearil nepochyboval o těch, které dávala. „Myslím, že brzy bude muset zemřít pár lidí.“ Jakmile se rozhodne kteří. Fearil se uklonil a poutem projela radost. Fearil rád zabíjel. „Mezitím zabiješ každého, kdo ohrozí Draka Znovuzrozeného. Každého.“ Nakonec jí to začalo být zcela jasné, když byla v zajetí u divochů. Drak Znovuzrozený musí vydržet do Tarmon Gai’donu, protože jak jinak by ho tam mohl Veliký pán porazit?

Perrin netrpělivě přecházel sem a tam po kobercích, které tvořily podlážku stanu a neustále krčil rameny v nepohodlném kabátě ze zeleného hedvábí, který od chvíle, kdy mu ho Faile nechala ušít, skoro nenosil. Faile tvrdila, že mu složitá stříbrná výšivka jde náramně k ramenům, ale široký kožený opasek a na něm zavěšená sekera, obojí velmi prosté, jenom podtrhovaly to, že je hlupák vydávající se za někoho, kým není. Občas si popotáhl kožené rukavice nebo se zamračil na krzno přehozené přes křeslo, aby ho měl po ruce. Dvakrát vytáhl z rukávu list papíru a rozbalil ho, aby si mohl při chůzi prohlédnout mapu Maldenu. To bylo město, kde drželi Faile.

Jondyn, Get a Hu se vmísili mezi prchající obyvatele Maldenu, ale jediná užitečná věc, kterou získali, byla tato mapa, a přimět kohokoliv, aby se aspoň na chvíli zastavil a mapu nakreslil, byl téměř nadlidský úkol. Lidé dost silní, aby mohli bojovat, byli mrtví nebo nosili gai’šainskou bílou u Shaidů. Ti, kteří přežili a prchali, byli staří, hodně mladí, nemocní a chromí. Podle Jondyna představa, že by je někdo donutil se vrátit a bojovat proti Shaidům, je ještě popohnala k rychlejšímu běhu směrem k Andoru a bezpečí. Mapa byla hádankou, s bludištěm ulic a pevností urozené dámy a velkou cisternou na severovýchodním rohu. Mučila ho svými možnostmi. Ale možnosti to budou, jen když najde řešení větší hádanky, která nebyla na mapě, obrovské masy Shaidů obklopujících opevněné město, nemluvě o čtyřech nebo pěti stovkách shaidských moudrých, jež dokázaly usměrňovat. A tak vrátil mapu do rukávu a pokračoval v přecházení.

Červeně pruhovaný stan ho rozčiloval stejně jako mapa, a nábytek taky, zlacená křesla složená a přichystaná k naložení, stolek s mozaikou na desce, který nebyl skládací, stojací zrcadlo a stojan s umyvadlem a zrcadlem, a dokonce i mosazí obité truhly v řadě u protější zdi. Venku bylo šero a všech dvanáct lamp bylo rozsvícených, takže plamínky jiskřily v zrcadlech. V ohřívadlech, jež zaháněla noční mráz, ještě žhnulo pár uhlíků. Nechal si sem dokonce přinést dva Faileiny závěsné hedvábné koberce s řadami ptáků a květin a pověsit je na střešní tyče. Nechal si od Lamželeza přistřihnout bradku a oholit tváře a krk. Umyl se a oblékl si čisté šaty. Nechal postavit stan, jako by se měla Faile každou chvíli vrátit z vyjížďky. Všechno proto, aby se na něj lidé podívali a uviděli zatraceného urozeného pána a pocítili sebedůvěru. A každý kousek mu připomínal, že Faile není venku na vyjížďce. Stáhl si rukavici, sáhl do kapsy a přejel prstem po řemínku ze surové kůže. Třicet dva uzly. Nepotřeboval si to připomínat, ale občas ležel celou noc v pokrývkách, v nichž neležela Faile, a ty uzly počítal. Nějak se z nich stalo jeho spojení s ní. A navíc být vzhůru bylo lepší než noční můry.