Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Pojď,“ vyzval ji Rand a zvedl se.

Když Elza vstoupila, roztáhla tmavozelené suknice v elegantním pukrleti a oči jí přímo zářily. Byla to žena příjemná napohled a byla chladně samolibá jako kočka. Min si skoro ani nevšimla. Ze všech sester, které mu odpřisáhly věrnost, byla Elza nejdychtivější. Vlastně byla jediná ochotná. Ostatní měly k té přísaze své důvody a Verin a sestry, které za ním přišly k Dumajským studním, neměly tváří v tvář t’averen jinou možnost, ale přes to, jak chladně se tvářila navenek, Elza jako by uvnitř hořela vášní, chtěla ho dostat do Tarmon Gai’donu. „Říkal jsi, že chceš okamžitě vědět, pokud přijde nějaký ogier,“ vyhrkla a vůbec z něj nespouštěla oči.

„Loial!“ vykřikla radostně Min, a jak běžela kolem Elzy, vrátila nůž zpátky do rukávu. Elza při spatření oceli zamrkala. „Kdyby tě Rand nechal odejít do pokoje dřív, než jsem tě uviděla, zabila bych ho!“ Pouto říkalo, že to tak nemyslí. Ne doslova.

„Děkuju,“ řekl Rand Elze a poslouchal veselé zvuky z obývacího pokoje, Minin smích a Loialův bouřlivý ogierský chechtot, až se třásla země. Venku zaduněl hrom.

K vášni Aes Sedai možná patřilo i to, že chtěla vědět, co řekl Loialovi, protože stiskla rty a zaváhala, než udělala další pukrle a odplula z ložnice. Krátké ticho z obývacího pokoje prozradilo, že tudy prochází, pak se opět ozval veselý smích. Teprve tehdy uchopil jedinou sílu. Snažil se, aby ho při tom nikdo neviděl.

Vletěl do něj oheň žhavější než slunce a chlad, že vedle něj vypadala nejhorší zimní vánice jako jarní počasí, a vše zuřivě vířilo a hrozilo, že ho to smete, pokud nebude na chviličku dávat pozor. Chopit se saidínu byl boj o přežití. Ale zelené římsy náhle vypadaly zelenější, jeho černý kabát černější a zlatá výšivka víc zlatá. Viděl hrozby vyřezané mezi šlahouny na sloupcích postele, viděl slabé stopy, jež tu před mnoha lety zanechal truhlář při broušení. Díky saidínu se cítil, jako by byl bez něj poloslepý a bez citu. To byla jen část toho, co cítil.

Čistý , šeptal Luis Therin. Zase je úplně čistý .

Ano, to byl. Špína, která na mužské polovici jediné síly lpěla od Rozbití světa, byla pryč. To ovšem neznamenalo, že se mu udělá špatně, když se jí dotkne, že nebude mít silné nutkání předklonit se a vyprázdnit obsah žaludku na podlahu. Místnost se s ním zatočila a on se musel opřít o sloupek u postele, aby neupadl. Nevěděl, proč se mu pořád dělá tak špatně, když je špína pryč. Luis Therin to také nevěděl, nebo mu to aspoň nechtěl říci. Ale nevolnost byla důvodem, proč nedovolil, aby ho někdo viděl, když uchopil saidín , pokud tomu mohl zabránit. Elza možná hořela touhou uvidět ho v Poslední bitvě, ale příliš mnoho jiných by ho nechalo padnout, a ne všichni byli temní druzi.

V té chvíli slabosti po saidínu sáhl mrtvý. Rand cítil, jak se k němu chtivě žene. Bylo mnohem těžší než dřív ho zahnat? Jistým způsobem byl Luis Therin od Shadar Logothu jeho pevnou součástí. Nebylo to důležité. Musel ujít už jen kousek, než bude moci zemřít. Musel vydržet jenom do té doby. Zhluboka se nadechl, přešel pozůstatky nevolnosti a za zvuků hromu vešel do obývacího pokoje.

Min stála uprostřed, držela Loialovu ruku ve svých a usmívala se na něj. Musela ho držet oběma rukama a stejně ji ani zdaleka nezakryla. Loialovi chybělo jenom půl lokte, aby se hlavou neotíral o strop. Měl na sobě čistý kabát z tmavomodrého sukna, jenž se mu rozšiřoval přes baňaté kalhoty k vrškům po kolena vysokých holínek, ale pro jednou neměl kapsy nadité knihami. Oči o velikosti podšálků se mu při pohledu na Randa rozzářily a začal se usmívat od ucha k uchu. Štětičky na uších mu vyčnívaly z husté kštice a chvěly se mu radostí.

„Urozený pán Algarin má ogierské hostovské pokoje, Rande,“ zahřměl hlasem připomínajícím velký buben. „Umíš si to představit? Má jich šest! Pochopitelně se nějakou dobu nepoužívaly, ale každý týden je větrají, takže nejsou zatuchlé, a povlečení je dobré, lněné. Už jsem si myslel, že se zase budu krčit v posteli pro lidi. Hmm. Nezůstaneme tu dlouho, že ne?“ Trochu svěsil dlouhé uši a nejistě jimi zastříhal. „Myslím, že bychom neměli. Totiž, mohl bych si zvyknout na to, že mám opravdickou postel, a to by nešlo, když mám zůstat s tebou. Chci říct… Tedy, ty víš, co myslím.“

„Ano, vím,“ přitakal Rand tiše. Mohl se nad ogierovými obavami zasmát. Měl by se tomu zasmát. Ale poslední dobou mu smích nějak unikal. Spletl kolem místnosti síť proti odposlouchávání a zauzlil ji, aby mohl saidín propustit. Poslední stopy nevolnosti okamžitě zmizely. Obvykle nevolnost s trochou námahy ovládal, ale nemělo smysl se namáhat, když to nebylo nutné. „Nenavlhla ti nějaká knížka?“ Loialovou hlavní starostí hned po příchodu byly jeho knihy.

Randovi náhle došlo, že na to, co udělal, myslel jako na předení sítě. Tak by to podal Luis Therin. Takové věci se stávaly až příliš často, obraty druhého muže se měnily ve věty, které mu táhly hlavou, a jeho vzpomínky se mísily s Randovými. On byl Rand al’Thor, ne Luis Therin Telamon. Spletl ochranu a zavázal tkanivo, nespředl síť a nezauzlil ji. Ale obojí mu přišlo stejně příhodné.

„Namočily se mi Eseje Willima z Maneches,“ postěžoval si znechuceně Loial a prstem tlustým jako klobása si přetřel horní ret. Nedával si pozor při holení, nebo mu pod širokým nosem začínal rašit knír? „Možná se na stránkách udělají skvrny. Neměl jsem být tak neopatrný, ne s knihou. A moje poznámky zvlhly také. Ale inkoust se nerozpil. Všechno se dá přečíst, ale opravdu si musím vyrobit pouzdro, abych ochránil…“ Pomalu se zamračil a dlouhé obočí mu viselo až na tváře. „Vypadáš velmi unaveně, Rande. Vypadá velice unaveně, Min.“

„Moc pracoval, ale teď již odpočívá,“ bránila ho Min a Rand se usmál. Trošičku. Min ho bude vždycky bránit, i před přáteli. „A ty odpočíváš , ovčáku,“ dodala, pustila Loialovu velkou ruku a dala si pěsti v bok. „Sedni si a odpočiň si. Tak se posaď, Loiale. Jestli na tebe budu muset takhle koukat nahoru, dostanu do krku křeč.“

Loial se zasmál, znělo to jako býčí řev, a pochybovačně se zadíval na křesla s rovnými opěradly. Ve srovnání s ním vypadala jako pro děti. „Ovčáku. Ani nevíš, jak velice rád slyším, že mu tak říkáš, Min.“ Opatrně se posadil. Prostě vyřezávané křeslo pod ním zavrzalo a kolena měl až pod bradou. „Promiň, Rande, ale je to legrační a v posledních měsících jsem se moc nenasmál.“ Křeslo vydrželo. Loial se rychle podíval ke dveřím a trochu příliš hlasitě dodal: „Karldin nemá žádný smysl pro humor.“

„Můžeš mluvit otevřeně,“ upozornil jej Rand. „Jsme v bezpečí za… za ochranou.“ Skoro řekl za štítem, což nebylo totéž. Akorát že on věděl, že je.

Na sezení byl příliš utahaný, stejně jako byl příliš unavený, než aby v noci klidně usnul – únavou ho až bolelo v kostech – a tak zůstal stát před krbem. Vítr v komíně rozdmýchával plameny v ohništi a do místnosti občas zanesl kouř. Do oken stále narážel déšť, ale hromobití se přesunulo dál. Bouřka možná končila. Rand sepjal ruce za zády a otočil se. „Co řekli starší, Loiale?“

Místo aby Loial odpověděl přímo, zadíval se na Min, jako kdyby hledal povzbuzení nebo podporu. Ona seděla s nohou přes nohu na krajíčku modrého křesla. Na ogiera se usmála a kývla, a on si ztěžka povzdychl, jako by to byl vítr vanoucí z hluboké jeskyně. „S Karldinem jsme navštívili všechny državy , Rande. Všechny až na Državu Šangtaj, pochopitelně. Tam jsem jít nemohl, ale všude jsme nechali zprávu a Daiting není od Šangtaj daleko. Někdo ji tam doručí. Velký pařez se sejde v Šangtaji a to přiláká davy. Tohle je poprvé, co se má pařez sejít za tisíc let, poprvé od doby, kdy lidé bojovali ve stoleté válce, a Šangtaj byla na řadě. Musí zvážit něco velice důležitého, ale nikdo mi nechce říct, kvůli čemu byl svolán. O pařezu ti neřeknou, dokud ti nenarostou vousy,“ zamručel a přejel si úzký proužek strniště na široké bradě. Očividně hodlal svůj nedostatek napravit, ačkoli si nebyl jistý, zda to dokáže. Loialovi bylo devadesát, jenomže na ogiera byl ještě kluk.