Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Podívám se, jestli je na tebe připravený,“ prohlásila málem trucovitě. „Pohlídej ji tu,“ nařídila Alivii ostře, než se otočila a zlehka zaťukala na dveře. Z druhé strany se ozval mužský hlas a ona dveře otevřela jen natolik, aby mohla proklouznout dovnitř, a zaseje za sebou zavřela.

„Musíš jí odpustit,“ řekla Alivia tím protivně pomalým, měkkým seanchanským přízvukem. „Myslím, že jenom bere příliš vážně svou přísahu. Není zvyklá na posluhování komukoliv.“

„Aes Sedai drží své slovo,“ opáčila Cadsuane suše. Z té ženy měla pocit, že sama mluví rychle a rázně jako Cairhieňanka! „Musíme.“

„Asi ano. Jen abys věděla, já taky držím slovo. Dlužím mu všechno, co ode mě bude chtít.“

Byla to fascinující chvíle a upřímná, ale než jí mohla Cadsuane využít, Elza se vrátila. Za ní přicházel Algarin, bílou bradku měl zastřiženou do špičky. Cadsuane se mírně uklonil a v úsměvu se mu prohloubily vrásky. Na sobě měl tmavý soukenný plášť, ušitý už dávno, takže na něm nyní volně visel, a vlasů měl již pomálu. Neexistoval způsob, jak zjistit, proč šel al’Thorovic kluka navštívit.

„Teď tě přijme,“ vyjela Elza ostře.

Cadsuane málem zuby zaskřípala. Alivia bude muset počkat. A Algarin též.

Když Cadsuane vstoupila, kluk stál. Byl téměř stejně vysoký a širokoplecí jako Lan a měl na sobě černý kabát se zlatým krumplováním na rukávech a vysokém límci. Příliš se podobal kabátu asha’mana, jen s přidanou výšivkou, aby se to Cadsuane líbilo, ale neřekla nic. Kluk se zdvořile uklonil, uvedl ji ke křeslu s poduškou se střapci, stojícímu u ohně, a zeptal se jí, dá-li si víno. To ve džbánu, jenž stál na servírovacím stolku spolu se dvěma poháry, již vychladlo, ale mohl poslat pro další. Pracovala dost tvrdě na tom, aby ho přinutila chovat se civilizovaně. Kabát si mohl nosit, jaký chtěl. Bylo třeba ho vést v jiných důležitějších záležitostech. Nebo ho k nim dostrkat, dotáhnout, bude-li třeba. Nehodlala marnit čas ani řeči na jeho šaty.

Zdvořile sklonila hlavu a víno odmítla. Pohár vína nabízel mnoho příležitostí – dalo se z něj upít, když se potřebovala na chvíli zamyslet, mohla se do něj dívat, když chtěla schovat oči – ale tohoto mladého muže bylo třeba neustále sledovat. Z jeho tváře se dalo vyčíst stejně málo jako z tváře sestry. S těmi tmavorudými vlasy a modrošedýma očima by se mohl vydávat za Aiela, ale jen málokterý Aiel měl v očích takový chlad. Vedle nich vypadala dopolední obloha, na niž prve hleděla, rozhodně příjemně teplá. A teď byly jeho oči chladnější než před Shadar Logothem. Naneštěstí také tvrdší. A taky… unavenější.

„Algarin měl bratra, který dokázal usměrňovat,“ řekl a obrátil se k druhému křeslu. Jak se otáčel, zavrávoral. Se smíchem se zachytil křesla a předstíral, že zakopl o vlastní nohu, ale nebyla to pravda. A nechopil se saidínu – viděla, jak se zapotácel, když to udělal – jinak by ji byly její ozdoby varovaly. Corele říkala, že aby se vzpamatoval ze svého zážitku v Shadar Logothu, potřebuje spát. Světlo, potřebovala toho kluka udržet naživu, jinak by bylo vše marné.

„Já vím,“ opáčila. A protože mu Algarin zřejmě prozradil všechno, dodala: „To já Emarina chytila a odvedla ho do Tar Valonu.“ Podle některých bylo zvláštní, že jí za to byl Algarin vděčný, ale jeho mladší bratr přežil zkrocení o deset let, když mu pomohla se s tím vyrovnat. Bratři si byli velmi blízcí.

Kluk se usadil do křesla a nazvedl obočí. Tohle nevěděl . „Algarin se chce nechat vyzkoušet,“ řekl.

Vyrovnaně, klidně opětovala jeho pohled a mlčela. Algarinovy děti měly vlastní rodiny, tedy ty, které byly dosud naživu. Možná byl připraven předat tento kus země svým potomkům. V každém případě o jednoho muže, který dokáže usměrňovat, víc nebo míň, na tom v této chvíli nezáleželo. Pokud by nešlo o kluka, který na ni teď hleděl.

Po chvíli pohnul bradou, jak nepatrně kývl. On ji snad zkouší? „Nemusíš se bát, že bych ti někdy neřekla, když se chováš jako blbec, chlapče.“ Většina lidí si to zapamatovala hned, jak se poprvé setkala s jejím ostrým jazykem. Tento mladý muž vyžadoval, aby mu to čas od času připomínala. Zabručel. Mohl to být smích. Mohlo to být z lítosti. Připomněla si, že od ní chce, aby ho něčemu naučila, i když zřejmě nevěděl co. Nebylo to důležité. Měla dlouhý seznam, z něhož mohla vybírat, a to teprve začala.

Tvář měl jako vytesanou z kamene, ale vyskočil z křesla a začal přecházet sem a tam mezi krbem a dveřmi. Ruce měl sepjaté za zády. „Mluvil jsem s Alivií o Seanchanech,“ začal. „Svoje vojsko nazývají Vždyvítězné vojsko z dobrého důvodu. Nikdy neprohráli jedinou válku. Bitvu ano, ale nikdy ne válku. Když prohrají bitvu, posadí se a přemýšlejí o tom, co udělali špatně nebo co udělal nepřítel správně. Pak změní to, co je potřeba změnit, tak aby vyhráli.“

„Moudrý způsob,“ podotkla, když proud slov ustal. Očividně očekával nějakou poznámku. „Znám muže, kteří dělají totéž. Kupříkladu Davram Bashere. Gareth Bryne, Rodei Ituralde, Agelmar Jagadský. Dokonce i Pedron Niall to dělal stejně, když ještě žil. Všichni jsou považováni za velké vojevůdce.“

„Ano,“ řekl a nezastavil se. Nepodíval se na ni, možná ji ani neviděl, ale poslouchal. Musela doufat, že ji i vnímá. „Pět mužů, všechno velcí vojevůdcové. Seanchané to dělají všichni . Tak to u nich chodí tisíc let. Změní, co se změnit dá, ale nevzdávají se.“

„Uvažuješ o tom, že je nelze porazit?“ otázala se klidně. Klid se vždycky hodil, dokud člověk nepozná všechna fakta, a pak obvykle taky.

Kluk se k ní otočil, ztuhlý a s očima jako led. „Nakonec je porazím,“ procedil a snažil se mluvit zdvořile. Aspoň to bylo k dobrému. Čím méně často mu bude muset dokazovat, že dokáže potrestat, a taky potrestá, každý přestupek proti svým pravidlům, tím lépe. „Ale –“ Odmlčel se a zavrčel, jak dveřmi na chodbu pronikly zvuky hádky.

Vzápětí se dveře rozlétly a dovnitř zacouvala Elza, stále hlasitě namítající a snažící se rozpřaženýma rukama zastavit dvě sestry. Erian, s obvykle bledou tváří celou rudou, ji fyzicky tlačila před sebou. Sarene, žena tak krásná, že vedle ní Erian vypadala docela obyčejně, se tvářila ještě chladněji, jak se dalo čekat od bílé, ale rozčileně potřásala hlavou, až jí barevné korálky v copáncích chrastily. Sarene uměla být řádně vzteklá, i když se obvykle přísně ovládala.

„Bartol a Rashan přicházejí,“ prohlásila Erian hlasitě a z rozrušení byl její illiánský přízvuk zvlášť silný. To byli její dva strážci, kteří zůstali v Cairhienu. „Neposlala jsem pro ně, ale někdo s nimi cestoval. Před hodinou jsem cítila, jak jsou najednou blíž, a nyní jsou zase o něco blíž. Přicházejí k nám.“

„Můj Vitalien se taky blíží,“ dodávala Sarene. „Bude tu, myslím, za několik hodin.“

Elza spustila ruce, i když podle toho, jak se držela, se na obě sestry zlobně mračila. „Můj Feril tu bude taky brzy,“ zamumlala. Její jediný strážce. Povídalo se, že jsou manželé, a zelené, které se vdaly, si málokdy zároveň braly jiné strážce. Cadsuane napadlo, zda by promluvila, pokud by to neudělaly ostatní.

„Nečekal jsem je tak brzy,“ řekl kluk tiše. Tiše, ale zněla z toho ocel. „Ale neměl bych čekat, že na mě události počkají, že, Cadsuane?“