Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Můžeš jít dál, Min,“ řekla Cadsuane tiše. Když promluvila tímhle tónem, lidé obvykle začali dávat pozor. Tedy ti, kteří ji znali. Min na tvářích naskočily rudé skvrny. „Paní vln už z tvých vidění, obávám se, zjistila vše, co mohla. Ale soudíc z tvého rozrušení jsi možná přečetla něco v aurách někoho jiného a chceš mi sdělit, co jsi viděla?“ Dívčina podivná schopnost byla již několikrát užitečná a určitě bude užitečná i v budoucnosti. Možná. Pokud Cadsuane věděla, Min nelhala o tom, co rozeznává v obrazech a aurách, jež vídala kolem jiných lidí, ale ne vždycky byla vstřícná. Zvlášť když došlo na jedinou osobu, o které by Cadsuane chtěla vědět víc než o všech ostatních.

Červené skvrny nebo ne, Min umíněně zvedla bradu. Od Shadar Logothu se změnila, nebo ta změna možná začala dřív, ale v každém případě to nebyla změna k lepšímu. „Rand chce, abys za ním zašla. Říkal, že tě mám poprosit, abys zase nezačala štěkat.“

Cadsuane se na ni jen dívala a ticho se táhlo. Štěkat? Rozhodně to nebyla změna k lepšímu. „Vyřiď mu, že přijdu, až budu moci,“ pravila nakonec. „A pořádně za sebou zavři dveře, Min.“ Mladá žena otevřela pusu, jako by chtěla ještě něco dodat, ale měla aspoň dost rozumu, aby si to nechala pro sebe. Dokonce předvedla slušné pukrle, i přes ty své směšné boty, a zavřela za sebou dveře. Vlastně s nimi skoro práskla.

Verin znovu zavrtěla hlavou a zasmála se, ale moc vesele to neznělo. „Je do toho mladého muže zamilovaná, Cadsuane, a strčila mu své srdce do kapsy. Půjde za ním, ať řekneš nebo uděláš cokoliv. Obávám se, že se bojí, že kvůli ní skoro umřel, a ty sama dobře víš, jak to dokáže ženu přesvědčit, aby vytrvala.“

Cadsuane stiskla rty. Verin o takových vztazích s muži věděla víc než ona – Cadsuane nikdy nevěřila na rozmazlování svých strážců, jako to dělaly některé zelené, a ostatní muži nikdy nepřicházeli v úvahu – ale hnědá mimoděk zasáhla cíl. Cadsuane si alespoň nemyslela, že druhá sestra ví, že se Min s tím al’Thorovic klukem spojila. Ona sama to věděla jen proto, že si to ta holka v jedné nestřežené chvíli nechala uklouznout. I ta nejpevněji zavřená mušle nakonec vydá masíčko, jakmile člověk trochu nakřápne skořápku. A občas vydala i nečekanou perlu. Ano, Min bude chtít, aby mládenec přežil, ať už ho bude milovat nebo ne, ale Cadsuane to bude chtít víc.

Verin přehodila plášť přes opěradlo vysokého křesla, pak došla k nejbližšímu krbu a natáhla ruce, aby si je mohla ohřát nad plameny. Nedalo se říci, že by Verin plula, ale byla půvabnější, než její tloušťka naznačovala. Kolik z toho byl klam? Každá Aes Sedai se během času skrývala za mnoha maskami. Po nějaké době se jí to stalo zvykem. „Myslím, že situaci v Tearu ještě bude možné vyřešit mírumilovně,“ pravila s očima upřenýma do ohně. Nebo chtěla, aby si to Cadsuane myslela. „Hearne a Simaan začínají být zoufalí, bojí se, že se ostatní vznešení páni vrátí z Illianu a polapí je ve městě. Vzhledem k ostatním možnostem možná budou ochotní přijmout Darlina. Estanda je z tvrdšího těsta, ale pokud by se ji podařilo přesvědčit, že to pro ni bude výhodné –“

„Řekla jsem ti přece, ať se k nim nepřibližuješ,“ přerušila ji přísně Cadsuane.

Baculatá žena na ni překvapeně zamrkala. „Neudělala jsem to. Ulice jsou pořád plné klepů a já vím, jak je poskládat a vymačkat z nich trochu pravdy. Viděla jsem Alannu a Rafelu, schovala jsem se však za chlapíkem, který prodával masové pirožky z káry, než mě mohly zahlédnout. Jsem si jistá, že si mě nevšimly.“ Odmlčela se a očividně čekala, až jí Cadsuane vysvětlí, proč po ní chtěla, aby se vyhýbala i všem ostatním sestrám.

„Musím zajít za klukem, Verin,“ řekla místo toho Cadsuane. To byla ta potíž, když souhlasila, že bude někomu radit. I když se člověku podaří zajistit nejlepší podmínky – alespoň v rámci možností – pořád musel dříve nebo později přijít na zavolání. Nakonec. Ale získala tak aspoň důvod vyhnout se Verinině zvědavosti. Odpověď byla prostá. Když se člověk snaží vyřešit všechny problémy sám, skončí tak, že nevyřeší vůbec nic. A u některých problémů nezáleželo z dlouhodobého hlediska na tom, jak budou vyřešeny. To, že Verin neodpověděla a ona tak měla něco na přemýšlení, ji trochu potěšilo. Když si Cadsuane nebyla někým jistá, chtěla, aby si dotyčný taky nebyl jistý jí.

Verin popadla plášť a odešla z místnosti s ní. Hodlala ji snad doprovodit? Ale přede dveřmi narazily na Nesune, jež si to rázovala chodbou. Když je uviděla, zastavila se. Nejvýš hrstce lidí se kdy podařilo ignorovat Cadsuane, avšak Nesune odvedla dobrou práci a téměř černé oči upřela na Verin.

„Takže jsi zpátky, co?“ I nejlepší hnědé uměly říkat to, co bylo nasnadě. „Jak si vzpomínám, psala jsi o zvířatech z Potopených zemí.“ Což znamenalo, že to Verin udělala. Nesune si pamatovala vše, co kdy uviděla – což byla užitečná schopnost, pokud by si jí byla Cadsuane dost jistá, aby ji mohla využít. „Pán Algarin mi ukázal kůži z velkého hada, který podle něj z Potopených zemí pochází, ale podle mě vypadá stejně jako ten, co jsme ho pozorovaly v…“ Verin se přes rameno bezmocně ohlížela po Cadsuane, když ji vyšší žena odtáhla za rukáv, ale neudělala ani tři kroky a byla po uši ponořená v debatě o nějakém hloupém hadovi.

Byl to pozoruhodný pohled a jistým způsobem znepokojivý. Nesune byla věrná Elaidě, nebo bývala, zatímco Verin patřila k těm, které chtěly Elaidu svrhnout. Nebo patřívala. Teď spolu přívětivě rozprávěly o hadech. Obě složily přísahu věrnosti tomu al’Thorovic klukovi, což se dalo připsat vlivu ťaveren , jenž mimoděk ohýbá vzor kolem sebe, ale stačila taková přísaha, aby přešly rozpory ohledně toho, kdo sedí na amyrlinině stolci? Neboje ovlivňovalo to, že se pohybují v těsné blízkosti ťaveren? Cadsuane by byla moc ráda věděla, co z toho je pravda. Proti ťaveren ji nechránila žádná z jejích ozdob. Pochopitelně nevěděla, co dělají dvě rybičky a jeden měsíček, ale rozhodně nebylo příliš pravděpodobné, že to bude tohle. Mohlo jít prostě jenom o to, že Verin i Nesune byly obě hnědé. Hnědé dokázaly zapomenout na cokoliv, když se pustily do studia. Hadi. Pche! Malé ozdůbky se zahoupaly, jak zakroutila hlavou, než se k odcházejícím hnědým sestrám obrátila zády. Co ten kluk může chtít? Odjakživa dělala poradkyni nerada, ať to bylo nezbytné nebo ne.

Průvan na chodbě rozvlnil nástěnné koberce na stěnách. Všechny koberce byly ve starém stylu a bylo na nich vidět, že je mnohokrát sundávali ze stěn a zase věšeli zpátky. Zámek se rozrůstal jako nesouvislý statek, nebyl postaven naráz, pokaždé, když rodina získala nějaký majetek a přibylo jejích členů, přistavovalo se. Rod Pendaloanů nebyl nikdy bohatý, ale bývaly doby, kdy byl hodně početný. Výsledek byl vidět nejen na odřených, staromódních nástěnných kobercích. Římsy byly natřené jasnými odstíny červené, žluté a modré, ale chodby byly různé šířky a výšky a občas se nestýkaly zrovna v pravém úhlu. Okna, z nichž byl kdysi výhled na pole, se nyní otevírala na nádvoří, obvykle byla holá, jen občas před nimi stály lavice, a byla tady čistě jenom kvůli světlu. Občas se z jednoho místa na druhé dalo dojít pouze přes zastřešené sloupořadí vedoucí přes některé nádvoří. Sloupy byly nejčastěji dřevěné, i když byly odvážně pomalované i tam, kde nebyly vyřezávané.