Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Byla velice užitečná,“ pravila Mesaana a vůbec nezněla ustrašeně. Její hlas byl Alviarin téměř povědomý. „A teď ji budu muset zabít.“

„Ty jsi vždycky… přehnaně plýtvala materiálem,“ opáčil drsný hlas, znějící, jako když se pod botou drolí tlející listí.

Alviarin zděšeně upadla, když se před jedním oknem objevil vysoký muž v hadovité černé zbroji z překrývajícich se plátů, připomínajících hadí šupiny. Jenomže to nebyl muž. V bezkrevné tváři neměl oči, jenom mrtvolně bledou kůži na místě, kde měly být. Už se s myrddraalem ve službách Velikému pánu setkala, a dokonce se jí podařilo opětovat jeho bezoký pohled, aniž by se poddala hrůze, kterou vzbuzoval, ale teď se plazila po podlaze pryč, dokud zády nenarazila na nohu od stolu. Číhači se jeden druhému podobali jako vejce vejci, byli vysocí, hubení a stejní, ale tento byl o hlavu vyšší a strach z něj přímo vyzařoval a pronikal jí až do morku kostí. Bez přemýšlení sáhla po pravém zdroji. A málem zaječela. Pravý zdroj byl pryč! Byla odstíněná, nemohla se ničeho chopit! Myrddraal se na ni podíval a usmál se. Číhači se nikdy neusmívali. Nikdy. Alviarin přímo supěla.

„Může být užitečná,“ zachraptěl myrddraal. „Nechci, aby bylo černé adžah zničeno.“

„Kdo jsi, že vyzýváš jednoho z Vyvolených?“ otázala se Mesaana opovržlivě, kterýžto dojem však vzápětí zkazila tím, že si olízla rty.

„Myslíš si snad, že Ruka Stínu je jenom jméno?“ Myrddraal už nechraptěl. Jeho hlas zněl dutě a ozvěnou, jako by mluvil v nějaké obrovské jeskyni. Tvor se při řeči zvětšoval, až se hlavou otíral o strop ve výšce dvou sáhů. „Byla jsi povolána a nepřišla jsi. Má ruka dosáhne daleko, Mesaano.“

Vyvolená se viditelně třásla. Otevřela pusu, snad aby zaprosila, ale náhle ji obalil černý oheň, a ona zaječela, jak se jí šaty rozpadly na prach. Paže k bokům jí přidržovala pouta z černých plamenů, těsně se jí ovinula kolem nohou a v ústech se jí objevila syčící černá koule, která jí ústa doširoka rozevírala. Kroutila se tam, nahá a bezmocná, a při pohledu na to, jak koulí očima, se Alviarin málem sama znečistila.

„Chceš vědět, proč je nutné potrestat jednu z Vyvolených?“ Hlas opět zněl jako protivné skřípání a myrddraal zase vypadal jako příliš vysoký číhač, avšak Alviarin se nenechala oklamat. „Chceš se dívat?“ zeptal se.

Alviarin měla padnout na zem a žebrat o život, ale nedokázala se pohnout. A nedokázala ani uhnout očima před jeho bezokým pohledem. „Ne, Veliký pane,“ vypravila ze sebe Alviarin nakonec a v ústech měla sucho jako na poušti. Věděla to. Nemělo to tak být, ale věděla to. Uvědomila si, že se jí po tvářích koulejí slzy.

Myrddraal se opět usmál. „Mnoho lidí padlo z velké výšky za to, že chtěli vědět příliš mnoho.“

Plul k ní – ne myrddraal, ale Veliký pán oděný v kůži myrddraala. Používal nohy, a přece se jeho pohyb nedal popsat jinak. Bledá postava v černém hávu se k ní sklonila a ona by byla vykřikla, když jí položila ukazovák na čelo. Byla by vykřikla, kdyby ze sebe dokázala vypravit hlásku. Plíce měla bez vzduchu. Dotek pálil jako doruda rozžhavené železo. Mimoděk ji napadlo, proč necítí pach své hořící kůže. Veliký pán se narovnal a prudká bolest polevila a zmizela docela. Hrůza ji však rozhodně nepřešla.

„Teď jsem si tě poznačil,“ zachraptěl Veliký pán. „Mesaana ti už neublíží. Pokud jí nedám svolení. Najdeš ty, kteří zde ohrožují moje tvory, a předáš mi je.“ Odvrátil se od ní a tmavá zbroj mu spadla z těla. Překvapilo ji, že ocel s řinčením dopadla na zem, místo aby prostě zmizela. Byl oděn v černém, a ona nepoznala, jestli je to hedvábí, kůže nebo něco jiného. Ta čerň jako by vysávala světlo z místnosti. Mesaana se začala zmítat v poutech a přes roubík pronikavě kvičela. „Teď odejdi,“ pokračoval Veliký pán, „chceš-li žít další hodinu.“ Zvuk, jejž Mesaana vydávala, se zvedl v zoufalé zaječení.

Alviarin nevěděla, jak se dostala ze svých pokojů – nechápala, jak může vzpřímeně jít, když měla nohy jako z vody – ale utíkala chodbami, sukně vyhrnuté nad kolena, a utíkala, jak nejrychleji mohla. Náhle se před ní objevila podesta širokého schodiště a jí se jen tak tak podařilo zastavit, než došlápla do prázdna. Sesula se na zeď, třásla se a koukala na křivku širokých mramorových schodů. V duchu viděla, jak se její tělo láme při pádu dolů.

Jak tak roztřeseně lapala po dechu, položila si chvějící se ruku na čelo. Myšlenky se jí hrnuly jedna přes druhou. Veliký pán si ji poznačil. Prstem přejela po hladké, nepoškozené kůži. Vždycky si cenila vědomostí – moc se odvozovala od vědomostí – ale teď nechtěla vědět, co se děje v pokojích, které právě opustila. Přála si, aby nevěděla ani to, že se něco děje. Veliký pán si ji poznačil, ale Mesaana si najde způsob, jak ji zabít za to, že to ví. Veliký pán si ji poznačil a dal jí rozkaz. Mohla žít, pokud najde toho, kdo loví černé adžah. S námahou se narovnala a dlaněmi si chvatně otřela slzy z tváří. Nedokázala odtrhnout oči od klesajícího schodiště před sebou. Elaida ji určitě podezírala, ale i kdyby to nebylo něco víc, pořád může štvanici uspořádat sama. Elaidu do ní prostě bude muset zahrnout jako hrozbu, kterou je třeba zlikvidovat. Předat ji Velikému pánu. Znovu si sáhla na čelo. Měla na svůj povel černé adžah. Hladká, nepoškozená kůže. V Elaidiných komnatách byla Talene. Proč se dívala na Yukiri a Doesine tím divným způsobem? Talene byla černá, i když pochopitelně nevěděla, že jí je i Alviarin. Bude něco vidět v zrcadle? Má na čele něco, co uvidí ostatní? Pokud bude muset vymyslet plán pro Elaidiny údajné honce, mohla by začít u Talene. Snažila se odhadnout cestu, již bude muset zpráva urazit od ucha k uchu, než dorazí k Talene, ale pořád nemohla přestat zírat na schody, kde viděla, jak se její tělo odráží a láme při pádu až dolů. Veliký pán si ji poznačil.

Pevara poněkud netrpělivě čekala, až útlá přijatá položí stříbrný podnos na servírovací stolek a odkryje mísu koláčů. Pedra byla malá, vážně se tvářící žena, a rozhodně nebyla líná nebo nabručená kvůli tomu, že musí celé dopoledne obskakovat přísedící, jenom byla přesná a pečlivá. To byly užitečné vlastnosti, které bylo třeba povzbuzovat. Přesto, když se přijatá zeptala, jestli má nalít víno, Pevara stroze odvětila: „To si už uděláme samy, dítě. Smíš počkat v předpokoji.“ Skoro mladé ženě řekla, ať se vrátí ke studiu.

Pedra roztáhla pruhované bílé sukně v půvabném pukrleti beze známky rozčilení, jež přijaté často předváděly, když na ně některá přísedící štěkala. Až příliš často braly přísedící štiplavé poznámky přísedících jako názor na to, zda již mohou získat šátek, jako by přísedící neměly na práci nic jiného.

Pevara počkala, dokud se za Pedrou nezavřou dveře a necvakne západka, než pochvalně přikývla. „Ta bude brzy povýšena na Aes Sedai,“ pravila. Bylo uspokojivé, když některá žena získala šátek, ale zvláště uspokojivé bylo, když to byla žena, jež zpočátku nevypadala slibně. Poslední dobou byly k mání pouze malé radosti.

„Ale těžko jednou z nás,“ zněla odpověď jejího překvapivého hosta, který se obrátil od prohlížení řady malovaných miniatur Pevařiny mrtvé rodiny, jež stály na mramorové krbové římse s vlnami. „Není si jistá, co se týče mužů. Myslím, že je z nich nervózní.“