Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Elaida se narovnala a zamračila se. Začala želvu hladit rychleji. Honem promluvila Andaya, aniž by se podívala na Elaidu, a předstírala, že si upravuje šedé třásně na šátku.

„Problém, matko, je v tom, že musíme najít způsob, jak tohleto ukončit mírovou cestou,“ začala a mluvila se silným tarabonským přízvukem, jako vždy, když se necítila dobře. V Elaidině přítomnosti bývala často bázlivá, a teď se podívala na Yukiri, jako kdyby doufala, že ji podpoří, ale štíhlá ženuška jen odvrátila zrak. Yukiri byla na takovou malou ženu pozoruhodně umíněná. Na rozdíl od Doesine nepoužívala nátlak. Tak proč je tady, když tu nechtěla být?

Andaya si uvědomila, že je v tom sama, a chvatně pokračovala. „Nesmí to dojít až k bojům v ulicích Tar Valonu. Nebo ve Věži. To zvlášť ne, ne znovu. Zatím jsou vzbouřenkyně zřejmě ochotné jen sedět a pozorovat město, ale to nevydrží. Znovu objevily cestování, matko, a použily ho, aby přenesly vojsko přes stovky leguí. Musíme začít vyjednávat, než se rozhodnou použít cestování a přivést to vojsko do Tar Valonu, protože jinak, i když vyhrajeme, bude vše ztraceno.“

Alviarin zaťala ruce do sukní a ztěžka polkla. Bála se, že jí oči vypadnou z důlků. Vzbouřenkyně že umějí cestovat? A už jsou tady u Tar Valonu? A tyhle hlupačky chtějí jednat ? Viděla, jak se pečlivě vymyšlené plány, pečlivě zaranžované pletichy vypařují jako mlha na slunci. Snad ji Temný pán vyslechne, když se bude modlit hodně usilovně.

Elaida se mračila dál, ale opatrně odložila slonovinovou želvu a její hlas zněl téměř normálně. Jako předtím, než jí Alviarin přitáhla otěže, s tím ocelovým jádrem za měkkými slovy. „Hnědé a šedé také podporuji vyjednávání?“

„Hnědé,“ začala Shevan a pak zamyšleně našpulila rty a viditelně změnila to, co chtěla říci. Navenek vypadala klidně, avšak palci si mimoděk mnula kostnaté ukazováky. „Hnědé má naprosté jasno v historických precedentech. Všechny jste četly tajné historie, nebo jste aspoň měly. Kdykoliv byla Věž rozdělená, svět zasáhla pohroma. A když se blíží Poslední bitva a na světě je Černá věž, nemůžeme si dovolit zůstat rozdělené ani o den déle, než je nutné.“

Prve se nezdálo pravděpodobné, že by Elaidě mohla tvář potemnět ještě víc, avšak zmínka o Černé věži to dokázala. „A zelené?“ Stále ještě ovládala hlas.

Byly tady všechny tři zelené přísedící, což ukazovalo na velmi silnou podporu ze strany jejich adžah nebo na silný tlak od hlavy jejich adžah. Jako nejstarší měla Elaidě odpovědět Talene – zelené hrozně daly na hierarchii úplně ve všem – ale vysoká zlatovlasá žena se z nějakého důvodu podívala na Yukiri a pak, což bylo stejně divné, na Doesine, upřela oči na koberec a začala se tahat za zelené hedvábné sukně. Rina se trochu zamračila a zmateně nakrčila svůj pršák, ale nosila šátek teprve necelého půl století, takže odpověď zůstala na Rubinde. Byla robustní a vedle Talene vypadala malá a tlustá a téměř obyčejná i přes oči barvy safírů.

„Mám přikázáno použít stejné argumenty jako Shevan,“ pronesla a nevšímala si polekaného pohledu, který po ní vrhla Rina. Očividně tu byl tlak od Adelorny, „hlavního kapitána“ zelených, a Rubinde s ní očividně nesouhlasila, když byla ochotná vynést to na veřejnost. „Tarmon Gai’don se blíží, Černá věž je skoro stejně velká hrozba a Drak Znovuzrozený se ztratil, pokud není mrtvý. Už si nemůžeme dovolit být rozhádané. Jestli Andaya dokáže vzbouřenkyně přemluvit k návratu do Věže, tak to musíme zkusit.“

„Chápu,“ řekla Elaida hluše. Kupodivu se jí však barva spravila a dokonce se téměř pousmála. „Pak je tedy rozhodně přemluvte, ať se vrátí, jestli to dokážete. Můj výnos však platí. Modré adžah už neexistuje a každá sestra, která jde za tím dítětem Egwain z al’Vereů, musí pod mým vedením odsloužit pokání, než bude opět vpuštěna do kteréhokoliv adžah. Já hodlám Bílou věž překout ve zbraň pro Tarmon Gai’don.“

Ferane a Suana otevřely ústa a na tvářích měly namalované námitky, ale Elaida je uťala zdviženou rukou. „Promluvila jsem, dcery. Teď odejděte. A zařiďte si to svoje… jednání.“

Přísedící nemohly nic dělat, pokud by jí nechtěly otevřeně vzdorovat. Měly práva sněmovny, ale sněmovna se málokdy odvažovala zasahovat příliš daleko do pravomocí amyrlin. Ne, pokud se sněmovna proti amyrlin nespojila, a tato sněmovna byla cokoliv, jen ne jednotná. To pomohla zajistit sama Alviarin. Přísedící tedy odešly, Feane a Suana celé naježené, Andaya skoro utíkala. Na Alviarin se žádná ani nepodívala.

Ta málem nepočkala, až se za poslední zavřou dveře. „Tohle ale nic na věci nemění, Elaido, to určitě vidíš. Musíš myslet jasně, ne se nechat ovládnout chvilkovým pomatením smyslů.“ Věděla, že blábolí, ale nedokázala přestat. „Ta pohroma u Dumajských studní, pohroma u Černé věže, to tě pořád ještě může vyhodit ze sedla. Potřebuješ mě, aby sis udržela hůl a štolu. Potřebuješ mě, Elaido. Ty…“ Prudce zavřela pusu, než vykecá všechno. Ještě tu musel být nějaký způsob.

„Překvapilo mě, že ses vrátila,“ řekla Elaida, vstala a uhladila si červeně prostřihávané sukně. Nikdy se nepřestala oblékat jako červená. Kupodivu se cestou kolem stolu usmívala. Nebyl to pouze náznak úsměvu, teď se usmívala potěšené. „Schovávala ses někde ve městě od chvíle, kdy vzbouřenkyně dorazily? Myslela jsem, že jakmile ses dozvěděla, že jsou tady, nasedla jsi na první loď. Kdo by si pomyslel, že znovu objeví cestování? Jen si představ, co dokážeme, jakmile se to naučíme.“ S úsměvem přicházela blíž.

„Tak se na to podíváme. Čeho se od tebe musím obávat? Příběhy z Cairhienu se zmiňují o Věži, ale i kdyby sestry skutečně poslouchaly toho al’Thorovic kluka, čemuž kupříkladu já nemůžu uvěřit, všechny to dávají za vinu Coiren. Ona byla zodpovědná za to, že ho sem přivede, a v mysli sester jako by už byla odsouzená.“ Zastavila se před Alviarin a zatlačila ji dál do kouta. Její úsměv nikdy nedostoupil až k očím. Usmívala se a oči se jí leskly. Alviarin od ní nedokázala odtrhnout zrak. „Za poslední týden jsme také slyšely spoustu věcí o té ‚Černé věži’.“ Znechuceně zkřivila rty. „Zřejmě je tam ještě víc mužů, než sis myslela. Ale všechny si myslí, že Toveine měla mít dost rozumu, aby si to zjistila, než zaútočila. Hodně se o tom debatovalo. Jestli se po té porážce přivleče zpátky, vina padne na ni. Takže tvoje hrozby…“

Alviarin narazila na zeď a mrkala, jak se jí před očima zajiskřilo, než si vůbec uvědomila, že jí druhá žena vrazila facku. Už jí natékala tvář. Elaidu obklopila záře saidaru a na Alviarin sedl štít dřív, než stačila mrknout, a odřízl ji od pravého zdroje. Elaida však nehodlala použít jedinou sílu. Napřáhla pěst a stále se usmívala.

Pomalu se nadechla a spustila ruku. Štít však nesundala. „Skutečně bys to použila?“ optala se mírně.

Alviarin odtrhla ruku od nože za pasem. Popadla ho čistě instinktivně, ale i kdyby Elaida nedržela jedinou sílu, zabít ji, když tolik přísedících vědělo, že jsou spolu, by bylo stejně dobré jako zabít sebe. Přesto jí zahořela tvář, když Elaida opovržlivě frkla.

„Těším se, až uvidím tvou hlavu na špalku za zradu, Alviarin, jenže dokud nebudu mít důkaz, který potřebuju, stejně můžu udělat pár věcí. Vzpomínáš si, kolikrát jsi poslala Silvianu, aby mi dala soukromé pokání? Doufám, že ano, protože ty budeš trpět deset dní za každý, který jsem vytrpěla já. Aha, ano.“ Prudce Alviarin servala štolu kronikářky z krku. „Protože tě nikdo nemohl najít, když dorazily vzbouřenkyně, požádala jsem sněmovnu, aby tě z místa kronikářky sesadila. Ne plnou sněmovnu, pochopitelně. Pořád bys tam mohla mít trochu vlivu. Ale bylo překvapivě snadné získat konsenzus od těch, které ten den zasedaly. Kronikářka má být s amyrlin, ne se někde potulovat. Ale nakonec možná už žádný vliv nemáš, protože se ukázalo, že ses celou dobu skrývala ve městě. Nebo jsi snad připlula zpátky, aby ses přesvědčila, k jaké katastrofě došlo, a skutečně sis myslela, že z trosek něco získáš?