Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Ve Věži byla jedna osoba, o níž si byla naprosto jistá, kde ji najde, někdo, od koho mohla vyžadovat odpovědi bez obav z toho, co si žena bude myslet. Trocha opatrnosti byla samozřejmě i zde na místě – neopatrně položená otázka odhalila víc než většina odpovědí – ale Elaida jí poví všechno. S povzdechem se vydala nahoru.

Mesaana jí pověděla o dalším zázraku z věku pověstí, který by velice ráda viděla. Jmenovalo se to „výtah“. Létající stroje ovšem zněly mnohem velkolepěji, ale bylo mnohem snazší představit si mechanický přístroj, který člověka přenáší z jednoho poschodí na druhé. Nebyla si jistá, jestli opravdu existovaly budovy několikrát vyšší než Bílá věž – na celém světě se výškou Věži nevyrovnal ani Tearský Kámen – ale už jenom když věděla o „výtazích“, připadalo jí šplhání po spirálových chodbách a schodištích jako hrozná dřina.

Zastavila se u amyrlininy pracovny o tři poschodí výš, jenomže jak čekala, obě místnosti byly prázdné a psací stoly byly vyleštěné. Místnosti samy působily holým dojmem, nebyly tu žádné nástěnné koberce, žádné ozdoby, vůbec nic, jenom ty stoly, židle a nezapálené kandelábry. Elaida sem už ze svých komnat pod vrcholkem Věže příliš často nechodila. Kdysi to bylo přijatelné, protože ji to ještě víc izolovalo od zbytku Věže. Jenom málo sester se tam nahoru vydávalo dobrovolně. Ale dnes, než Alviarin vylezla osmdesát sáhů, vážně zvažovala, že Elaidu přiměje, aby se vrátila zpátky dolů.

Elaidina čekárna byla samozřejmě prázdná, i když složka papírů na psacím stole prozrazovala, že tam někdo byl. Ale podívat se do ní a rozhodnout, zda by měla být Elaida potrestána za to, že ji má, mohlo počkat. Alviarin hodila plášť na psací stůl a otevřela dveře, s nově vyřezaným plamenem Tar Valonu a čekající na zlatníka, vedoucí do komnat.

Překvapilo ji, jak velkou úlevu cítí, když uviděla Elaidu sedět za hustě vyřezávaným a zlaceným psacím stolem se sedmipruhou – ne, nyní šestipruhou – štolou kolem krku a plamenem Tar Valonu vyloženým mléčnými opály mezi zlacením na vysokém opěradle křesla za hlavou. Vtírala se jí obava, kterou teprve nyní nechala vyplout na povrch, že se ta ženská zabila při nějaké hloupé nehodě. To by vysvětlovalo poznámku Zemaille. Vybrat novou amyrlin by trvalo celé měsíce, i když musely čelit vzbouřenkyním a všemu ostatnímu, ale její dny kronikářky by byly sečteny. Co ji ale překvapilo víc než úleva, byla přítomnost větší části sněmovny. Přísedící stály před psacím stolem se svými šátky. Elaida věděla , že nemá přijímat takové delegace bez ní. Obrovské zlacené stojací hodiny u stěny, vulgárně přezdobené, dvakrát odzvonily vysokou a malé smaltované figurky Aes Sedai vyskakovaly z dvířek vepředu, když Alviarin otevřela pusu, aby přísedícím řekla, že si musí s amyrlin promluvit v soukromí. Odejdou bez větších protestů. Kronikářka neměla pravomoc je poslat pryč, ale ony věděly, že její pravomoci sahají dál, než naznačovala její štola, i když ani zdaleka netušily, jak daleko.

„Alviarin,“ řekla Elaida poněkud překvapeně, než se kronikářka vzmohla na slovo. Elaidin tvrdý výraz změkl téměř v potěšený i a zvedla koutky téměř v úsměvu. Elaida už delší dobu neměla důvod se usmívat. „Postav se támhle a mlč, dokud na tebe nebudu mít čas,“ pokračovala a velitelsky ukázala do rohu. Přísedící přešláply a upravily si šátky. Suana, svalnatá žena, se na Alviarin stísněně podívala a Shevan, hranatá a vysoká jako muž, zírala přímo před sebe, ale ostatní se jí nechtěly podívat do očí.

Alviarin zůstala stát s otevřenou pusou jako přimražená na barevném hedvábném koberci. Tohle nemohla být z Elaidiny strany pouhá vzpoura – ta ženská se musela úplně zbláznit! – ale co jí, ve jménu Velikého pána, dodalo odvahu? Co?

Elaida praštila rukou do stolu, až jedna lakovaná kazeta nadskočila. „Když ti řeknu, dcero, že se máš postavit do rohu,“ pronesla tichým, nebezpečným tónem, „tak čekám, že poslechneš.“ Oči se jí leskly. „Nebo mám zavolat správkyni novicek, aby se tyto sestry mohly podívat na tvé ‚soukromé’ pokání?“

Alviarin ucítila horko ve tvářích, částečně pocházelo z ponížení, částečně z hněvu. Že někdo slyšel , jak jí někdo něco takového říká, a do očí! Strach v ní bublal rovněž, v žaludku cítila kyselinu. Stačilo pár slov a Elaida by byla obviněna z toho, že poslala sestry vstříc katastrofě a zajetí, a nejednou, nýbrž dvakrát. Už se začínaly šířit řeči o tom, co se stalo v Cairhienu. Byly to jen nejasné klepy, jenže s každým dnem byly určitější. A jakmile vyjde najevo, že navrch k tomu poslala Elaida padesát sester, aby se pokusily přemoci stovky mužů, kteří dokážou usměrňovat, ani existence vzbouřených sester přezimujících v Murandy jí neudrží štolu na krku, a ani hlavu. Tohle by se neopovážila. Leda… Leda by mohla odhalit Alviarin jako černou adžah. Tím by mohla získat trochu času. Jenom trochu, jakmile vyjdou najevo fakta o Dumajských studních a Černé věži, ale Elaida mohla být ochotná chytat se i stébla. Ne, to nebylo možné, to nemohlo být možné. Útěk nepřicházel v úvahu. Například pokud byla Elaida připravená vznést obvinění, útěk by je jen potvrdil. Navíc by ji Mesaana našla a zabila, kdyby utekla. To vše jí prolétlo hlavou, když jako svázaná přecházela do rohu, jako by byla potrestaná novicka. Musel existovat způsob, jak z toho vyjít, ať už se stalo cokoliv. Vždy existoval způsob, jak se z toho dostat. Možná na to přijde, když bude poslouchat. Byla by se modlila, kdyby Veliký pán poslouchal modlitby.

Elaida si ji chvíli prohlížela a potom spokojeně kývla. Oči se jí však stále leskly. Zvedla víko jedné ze tří lakovaných kazet na stole, vyndala malou, věkem ztmavlou želvu ze slonoviny a hladila ji mezi prsty. Mazlit se s figurkami z té kazety měla ve zvyku, když se chtěla uklidnit. „Nuže,“ řekla, „vysvětlovaly jste mi, proč bych měla začít vyjednávat.“

„My nežádaly svolení, matko,“ vyjela velice ostře Suana a vystrčila bradu. Měla velkou bradu, hranatou, a byla dost nafoukaná, aby ji na lidi vystrkovala. „Takové rozhodnutí náleží sněmovně. Žluté adžah je pro vyjednávání.“ Což znamenalo, že je pro to ona. Ona byla hlavou žlutého adžah, vrchní tkadlena, což bylo něco, co Alviarin věděla, protože černé adžah znalo tajemství všech adžah, nebo skoro všech, a podle Suany její názory byly názory jejího adžah.

Doesine, další žlutá, se po ní úkosem podívala, ale neřekla nic. Byla bledá a chlapecky štíhlá a tvářila se, jako by tu ani nechtěla být. Vypadala jako hezký, trucující chlapeček, kterého někdo někam přitáhl za ucho. Přísedící se často vzpíraly, když je hlavy adžah k něčemu nutily, ale bylo docela dobře možné, že si Suana nějakou cestičku našla.

„Mnoho bílých také podporuje jednání,“ ozvala se Ferane a nepřítomně se mračila na inkoustovou skvrnu na svém tlustém prstě. „Za daných okolností to je logické.“ Byla vrchní kasuistkou, hlavou bílého adžah, ale na rozdíl od Suany nekladla své názory před názory celého adžah. Často vypadala nesoustředěně jako nejhorší z hnědých – její dlouhé černé vlasy potřebovaly učesat a zřejmě si ráno namočila třásně na šátku do čaje – ale při debatě dokázala zachytit i nejslabší skulinku v logice. Klidně tu mohla být sama, protože prostě nevěřila, že by potřebovala pomoc od dalších bílých přísedících.