Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Tohle byl skutečný sen. Poznala to dávno předtím, než skončil. Záblesk budoucnosti, jež mohla přijít, varování, před čím se mít na pozoru. Skutečné sny vždy ukazovaly možnosti, ne jistotu – musela si často připomínat, že snění není věštění – ale bylo vysoce pravděpodobné, že se to stane. Všechny ty lidské kuželky představovaly tisíce lidí. Tím si byla jistá. A patřila do toho ohňostrůjkyně. Mat se s jednou kdysi setkal, ale to bylo dávno. Tohle byla současnost. Ohňostrůjci byli rozprášení, kapituly byly zbořené. Když Elain s Nyneivou kdysi krátce cestovaly s kočovným cirkusem, žádný ohňostrůjce u něj nebyl. Mat mohl nějakého najít kdekoliv. Přesto to byla jen možná budoucnost. Bezútěšná a krvavá, ale pouze možná. Přesto se jí to zdálo nejméně dvakrát. Nebyl to naprosto stejný sen, ale vždycky měl stejný význam. Znamenalo to vyšší pravděpodobnost, že se to stane? Bude se na to muset zeptat moudrých, jenže se jí do toho vůbec nechtělo. S každou otázkou, kterou jim položila, jim něco odhalila, a jejich cíle nebyly stejné jako její. Aby zachránily tolik Aielů, kolik to jen půjde, nechaly by Bílou věž rozpadnout na prach. Ona musela myslet na víc než na jeden lid, najeden stát.

Další sny.

Teď se drápala po úzké kamenité stezce na kraji vysokého útesu. Kolem byly mraky a zakrývaly zemi pod ní i hřeben nahoře, ale ona věděla, že obojí je daleko. Musela jít velmi opatrně. Stezka byla jenom popraskaná skalní římsa, stěží dost široká, aby na ni mohla šlápnout, a ramenem se otírala o skálu. Na římse ležely kameny velké jako její pěst, které se mohly zvrtnout, a ona by spadla. Působilo to skoro jako sny, kdy tlačila mlýnské kameny a tahala vozy, ale jaksi poznala, že tento sen je skutečný.

Náhle pod ní římsa uhnula a ona se honem chytila skály, snažila se nahmátnout nějaké chyty. Prsty jí vklouzly do maličké puklinky a její pád se tak zastavil prudkým trhnutím. Visíc nad propastí poslouchala, jak padající kamení z utržené římsy naráží do skály. Ten zvuk slábl, až kamení konečně dopadlo na zem. Viděla ulomený okraj římsy nalevo od sebe. Bylo to jen něco přes sáh, ale klidně to mohlo být míli, stejně neměla šanci se tam dostat. Na druhé straně zakrývala zbytek cesty mlha, ale ona si myslela, že kraj bude ještě dál. V pažích už neměla žádnou sílu. Nemohla se vytáhnout nahoru, mohla tam jenom viset na konečcích prstů, dokud nespadne. Okraj puklinky byl ostrý jako nůž.

Náhle se objevila jakási žena, vylezla z mraků na skále a pohybovala se obratně, jako by scházela ze schodů. Na zádech měla připevněný meč. Tvář měla rozmazanou, ale meč vypadal pevně jako kámen. Žena dorazila k Egwain a natáhla ruku. „Můžeme se nahoru dostat společně,“ řekla se známým protáhlým přízvukem.

Egwain ten sen zahnala, jako by to byla zmije. Cítila, jak sebou zmítá, slyšela se, jak ze spánku sténá, ale chvilku s tím nemohla nic dělat. O Seanchanech se jí už zdálo, o seanchanské ženě, která s ní byla jaksi spojená, ale tohle byla Seanchanka, která ji zachrání . Ne! Uvázaly ji na vodítko, udělaly z ní damane . To raději zemře, než by se nechala zachránit Seanchankou! Uplynula hodně dlouhá doba, než se dokázala přimět uklidnit své tělo. Nebo jí to možná jen připadalo jako dlouhá doba. Ne Seanchanka, to nikdy! Sen se pomalu vrátil.

Stoupala po další stezce podél útesu zahaleného v mracích, ale tentokrát to byla široká římsa vydlážděná bílým kamenem a nebyly tady žádné volné kameny, které by se mohly zvrtnout. Útes byl křídově bílý a hladký, jakoby vyleštěný. Přes mraky se světlý kámen skoro leskl. Rychle stoupala a brzy si uvědomila, že římsa se stáčí do spirály. Útes byl ve skutečnosti věž. Došlo jí to a už stála na vrcholku, na leštěném kotouči v hradbách mlhy. Kotouč nebyl úplně rovný, uprostřed byl malý podstavec a na něm olejová lampa z čirého skla. Plamen v té lampě hořel jasně a rovně. Taky byl bílý.

Náhle se z mlhy vynořili dva ptáci, dva krkavci černí jako noc. Přeletěli nad vrcholkem věže, strčili do lampy a letěli bez zastávky dál. Lampa se roztočila, kymácela se na podstavci, až kapky oleje stříkaly. Několik kapek chytilo ve vzduchu plamenem a zmizelo. Jiné dopadly na podstavec a z každé vyskočil maličký mihotavý bílý plamínek. A lampa se dál kymácela a málem spadla.

Egwain se s trhnutím probudila. Věděla, co to bylo. Poprvé věděla přesně, co nějaký sen znamená. Ale proč se jí zdálo o tom, jak ji nějaká Seanchanka zachraňuje, a vzápětí o tom, jak Seanchané útočí na Bílou věž? Ten útok Aes Sedai otřese do morku kostí a ohrozí i Věž samotnou. Pochopitelně to byla jenom možnost. Ale události viděné ve skutečných snech byly víc než jenom pravděpodobnost.

Myslela si, že o tom rozumně přemýšlí, ale při drsném zašustění stanových chlopní málem popadla pravý zdroj. Honem provedla cvičení novicek, aby se uklidnila, voda plující přes oblé valounky, vítr vanoucí vysokou trávou. Světlo, ale že byla vyděšená. Musela provést dvě cvičení, aby se trochu vzpamatovala. Otevřela pusu, aby se zeptala, kdo to tam je.

„Už spíš?“ zamumlala Halima. Mluvila téměř vzrušeně. „No, mně samotné by nevadilo pořádně se vyspat.“

Egwain ležela nehybně a poslouchala, jak se druhá žena potmě svléká. Kdyby jí prozradila, že je vzhůru, musela by se s ní bavit, a v této chvíli by to bylo trapné. Byla si celkem jistá, že Halima si našla společnost, i když ne na celou noc. Halima si pochopitelně mohla dělat, co se jí zlíbí, ale Egwain byla přesto zklamaná. S přáním, aby se nebyla probudila, opět začala dřímat, a tentokrát se nepokoušela zastavit v polovině. Bude si pamatovat všechny skutečné sny, jež přijdou, a potřebovala se pořádně vyspat.

Brzy ráno přišla Chesa, přinesla snídani na podnose a pomohla jí se šaty. Vlastně nebylo tak časně a bylo zataženo, takže bylo třeba zapálit lampy, pokud chtěly něco vidět. Uhlíky v ohřívadle během noci vyhasly a bylo chladno. Možná ještě bude sněžit. Halima se nasoukala do své hedvábné spodničky a šatů a dělala vtipy na to, jak by měla ráda komornou, zatímco Chesa Egwain zapínala knoflíčky na zádech. Baculatá žena se tvářila uzavřeně a Halimy si vůbec nevšímala. Egwain neříkala nic. Neříkala nic velice odhodlaně. Halima nebyla její služka. Neměla právo jí určovat zásady.

Právě když Chesa zapnula poslední knoflíček a poplácala Egwain po ruce, vletěla do stanu Nisao se závanem čerstvého vzduchu. Krátký pohled ven, než se za ní stanové chlopně zavřely, ukázal, že venku je ještě šero. Rozhodně by mohlo sněžit.

„Musím s matkou mluvit sama,“ řekla držíc si u těla plášť, jako by už sněžilo. Takový rázný tón u ní byl neobvyklý.

Egwain kývla na Chesu, jež předvedla pukrle, ale cestou ze stanu ji ještě napomenula: „Ne abys nechala vychladnout snídani.“

Halima si Nisao a Egwain prohlédla, potom popadla svůj plášť, kde ho večer hodila na podlahu vedle své palandy. „Delana pro mě nejspíš bude mít práci,“ usoudila poněkud podrážděně.

Nisao se za ní zamračila, ale bez dalšího slova popadla saidar a spletla kolem sebe a Egwain ochranu proti odposlouchávání. Aniž by požádala o svolení. „Anaiya a její strážce jsou mrtví,“ hlásila. „Několik dělníků, kteří včera večer nosili pytle uhlí, slyšelo hluk, jako když sebou někdo mlátí, a kupodivu se všichni seběhli, aby se podívali, co se děje. Našli Anaiyu a Setaganu ležet na sněhu mrtvé.“