Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Po druhé rampě se dostala na nejvyšší podlaží sklepa, kde nechala světelnou kouli zmizet a propustila saidar . Stíny tady přerušovaly kaluže světla, jež vrhaly lampy zasazené v železných držácích na stěnách. Nikde se nic nehýbalo, jen občas kolem s tichým šustěním drápků na kameni proběhla krysa. Nad tím se Alviarin téměř usmála. Téměř. Věž byla přímo zamořená očima Velikého pána, i když si nikdo zřejmě nevšiml, že zábrany selhaly. Nemyslela si, že to udělala Mesaana. Ochrany prostě už nefungovaly, jak by měly. Byly v nich… díry. Jí rozhodně nezáleželo na tom, jestli ji to zvířátko vidělo, ani na tom, co ohlásí, ale přesto rychle vyrazila po úzkém točitém schodišti nahoru. Na této úrovni mohli být lidé a lidem se nedalo věřit tak jako krysám.

Cestou do schodů ji napadlo, že by se mohla Mesaany zeptat na ten neuvěřitelný výboj jediné síly, pokud bude… opatrná. Vyvolená by si myslela, že něco skrývá, kdyby se o něm nezmínila. Každá žena na světě, která dokázala usměrňovat, musela uvažovat o tom, co se asi stalo. Musí jenom být opatrná a nenechat si uklouznout něco, co by ukazovalo, že to místo osobně navštívila. Samozřejmě až dávno poté, co záře pohasla – nebyla tak blbá, aby nakráčela do něčeho takového ! – ale Mesaana si zřejmě myslela, že Alviarin by měla plnit její úkoly , aniž by si udělala chvilku pro sebe. Opravdu ta žena věřila, že sama nemá nic na práci? Nejlepší bylo chovat se, jako by neměla. Alespoň prozatím.

Ve stínech na vrcholku schodiště se zastavila před malými prostými dveřmi, z této strany jen hrubě opracovanými, aby se vzpamatovala a složila si plášť přes ruku. Mesaana byla jednou z Vyvolených, nicméně stále byla člověk. Mesaana dělala chyby. A bez váhání by Alviarin zabila, kdyby chybu udělala ona . Plazit se, poslouchat a přežít. A neustále se mít na pozoru. To věděla už dávno před prvním setkáním s Vyvolenými. Vytáhla z kapsáře bílou štolu kronikářky, přehodila si ji kolem krku, pootevřela dveře a zaposlouchala se. Ticho, jak čekala. Vstoupila do Devátého depozitáře a zavřela za sebou dveře. Z druhé strany byly dveře vyleštěné, až zářily.

Věžová knihovna byla rozdělená do dvanácti depozitářů, pokud se vědělo, a Devátý byl nejmenší a odpočívaly zde texty o různých formách aritmetiky, přesto byla místnost dost velká, dlouhý ovál s klenutým stropem, vyplněný řadami vysokých dřevěných polic. Ve výšce čtyř kroků nad sedmibarevnými dlaždicemi vedl kolem každé police úzký ochoz se žebříky na kolečkách, takže se s nimi snadno pohybovalo. Kolem stály mosazné kandelábry se zrcadly, tak těžké, že s každým pohnuli nejméně tři muži. V knihovně byl neustálým problémem oheň. Všechny kandelábry jasně svítily, pokud by nějaká sestra chtěla najít knihu nebo rukopis, ale uprostřed jedné uličky, přesně tam, kde si ho pamatovala ze své poslední návštěvy, stál vozík se třemi velkými, v kůži vázanými svazky. Netušila, proč by někdo mohl potřebovat různé formy aritmetiky ani proč o nich bylo napsáno tolik knih, a přes to, jak se Věž pyšnila tím, že má údajně největší sbírku knih na světě o všech představitelných tématech, většina Aes Sedai asi souhlasila s Alviarin. V Devátém depozitáři nikdy nepotkala jinou sestru, což byl důvod, proč ho používala. V širokých klenutých dveřích, které byly otevřené, se zastavila, dokud se nepřesvědčila, že chodba venku je prázdná, než vyklouzla. Každý by považoval za zvláštní, že se začala zajímat právě o tyto knihy.

Jak spěchala hlavními chodbami, kde se na dlaždicích opakovaly pruhy v barvách adžah, uvědomila si, že knihovna je ještě tišší než obvykle, i vzhledem k tomu, jak málo Aes Sedai v současné době ve Věži přebývalo. V dohledu vždycky bylo několik sester, byť jen knihovnic – některé hnědé si v horních poschodích držely pokoje navíc k těm, které měly ve Věži – ale obrovské postavy vyřezané do stěn chodeb, zobrazující legračně oděné lidi a prapodivná zvířata půldruhého sáhu vysoká, jako by byly jedinými obyvateli knihovny. Složitě vyřezávané lampy visící na řetězech u stropu slabě vrzaly v průvanu. Její kroky zněly nadpřirozeně hlasitě a od klenutého stropu se odrážela jejich ozvěna. „Smím ti pomoct?“ ozval se za Alviarin tichý hlas. Alviarin se překvapeně otočila a málem upustila plášť, než se ovládla. „Jenom jsem se chtěla projít knihovnou, Zemaille,“ prohlásila a okamžitě pocítila osten podráždění. Jestli je natolik nervózní, že vysvětluje, co dělá, knihovnici, tak se opravdu potřebovala sebrat, než podá hlášení Mesaaně. Málem Zemaille pověděla, co se stalo na Tremalkingu, jen aby viděla, jak sebou cuká.

Nemastný neslaný výraz na tmavé tváři hnědé sestry se nezměnil, ale do hlasu se jí vloudila jakási nečitelná emoce. Zemaille byla vysoká a hubená a vždycky nosila masku odstupu a odměřenosti, ale Alviarin měla podezření, že je méně plachá, než předstírala, a méně příjemná. „To je docela pochopitelné. V knihovně je klid a tohle jsou smutné časy pro nás pro všechny. A pro tebe pochopitelně ještě smutnější.“

„Pochopitelně,“ zopakovala Alviarin. Smutné časy? A obzvlášť pro ni? Zvážila, že Zemaille zatáhne do nějakého odloučeného rohu, kde by ji mohla vyslechnout a potom se jí zbavit, ale všimla si, jak je z konce chodby pozoruje další hnědá, kulatá žena ještě tmavší než Zemaille. Aiden a Zemaille nebyly v jediné síle příliš silné, ale přemoci obě naráz by bylo obtížné, pokud by to vůbec zvládla. Co dělaly obě tady dole? Ty dvě byly málokdy vidět, zavíraly se v pokojích nahoře, o něž se dělily s Nyein, třetí sestrou z Mořského národa, a ve Třináctém depozitáři, kde byly uchovávány tajné záznamy. Všechny tři pracovaly tam, byly ochotné se ponořit až po krk do práce. Alviarin šla dál a snažila se přesvědčit sama sebe, že je lekavá bez příčiny, ale to jí od svrbění mezi lopatkami příliš neulevilo.

Z toho, že hlavní vchod nehlídaly žádné knihovnice, se svrbění ještě zhoršilo. Knihovnice vždycky stály v každém vchodu, aby zajistily, že bez jejich vědomí nezmizí z knihovny ani list papíru. Alviarin usměrnila, aby otevřela křídlo vysokých vyřezávaných dveří, než k nim došla, nechala je otevřené a spěchala dolů po širokých mramorových schodech. Široký, duby lemovaný kamenný chodník, vedoucí k vysoké Věži, byl umetený, ale kdyby nebyl, byla by s použitím jediné síly roztavila sníh před sebou, a ať si o tom každý myslí, co chce. Mesaana dala jasně najevo, jakou cenu by zaplatila, kdyby někdo náhodou zjistil tkanivo pro cestování, dokonce i za to, kdyby se zjistilo, že ho ona zná, jinak by cestovala přímo odsud. S Věží v dohledu, tyčící se za stromy a lesknoucí se v slabém ranním světle, tam mohla být jediným krokem. Místo toho potlačovala touhu se rozběhnout.

Nebylo překvapením, že široké, vysoké chodby Věže našla zcela prázdné. Několik spěchajících sluhů s bílým plamenem Tar Valonu na prsou se zastavilo a uklonilo, když procházela kolem, ale nebyli nijak užiteční ani důležití. Sestry se dnes držely v obydlích svých adžah, a pokud by nepotkala členku vlastní buňky, ani Aes Sedai, o níž věděla, že je černá adžah, by jí nepomohlo. Ona znala je, ony však neznaly ji. Kromě toho se nehodlala odhalit před kýmkoliv, pokud nemusela. Jednou jí možná některý z těch úžasných nástrojů z věku pověstí, o kterých mluvila Mesaana, umožní vyslechnout každou sestru okamžitě, pokud jí je ta žena opravdu předá, ale teď to šlo jen přes šifrované rozkazy zanechané na polštáři nebo na tajným místech. To, co jí kdysi připadalo jako skoro okamžitá odpověď, jí nyní přišlo jako nekonečné zdržování. Obtloustlý, plešatý sluha při úkloně hlasitě polkl a ona honem nasadila neutrální výraz. Pyšnila se svou ledovou odtažitostí, vždycky předváděla chladný a nevzrušený zevnějšek. Na každý pád mračit se cestou přes Věž ji nikam nedostane.