Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Na tom nezáleží. Bylo by pro tebe lepší skočit na první loď a odjet z Tar Valonu. Ale musím přiznat, že představa, jak utíkáš z jedné vesnice do druhé a stydíš se ukázat tvář jiné sestře, bledne před představou, jak tě vidím trpět. Teď mi zmiz z očí, než se rozhodnu, že to má být spíš mrskání než Silvianin řemen.“ Hodila bílou štolu na podlahu, otočila se, propustila saidar a zamířila ke svému křeslu, jako by Alviarin přestala existovat.

Alviarin neodešla, utekla, utíkala s pocitem, že jí na krk dýchají temní psi. Od chvíle, kdy uslyšela slovo zrada , skoro nedokázala přemýšlet. To slovo jí znělo v hlavě pořád dokola a jí bylo do pláče. Zrada mohla znamenat jediné. Elaida to věděla a hledala důkaz. Temný pán se nad ní smiluj. Jenže to on nikdy nedělal. Smilování bylo pro ty, kteří se báli být silní. Ona se nebála, ona byla kůží nacpanou k prasknutí čirým děsem.

Utíkala dolů a ani si nevšimla, že na chodbách není jediný sluha. Hrůza ji zaslepila tak, že viděla jen to, co měla přímo před sebou. Běžela až dolů na šesté poschodí do svých komnat. Alespoň předpokládala, že jsou ještě její. Byl tam balkon, z něhož bylo vidět na velké náměstí před Věží, a patřily k úřadu kronikářky. Prozatím jí stačilo, že ještě má komnaty. A naději na přežití.

Nábytek stále tvořily domanské kousky, jež tu nechala předchozí obyvatelka, ze světlého pruhovaného dřeva vykládaného perletí a jantarem. V ložnici otevřela šatník, padla na kolena, odstrčila šaty a zezadu vytáhla malou truhličku, jenom dvě čtvereční pěsti, kterou vlastnila mnoho let. Řezby na truhličce byly složité, ale neohrabané, řada různých uzlů, očividně dílo řezbáře s větší ctižádostí než obratností. Ruce se jí třásly, když ji nesla ke stolu. Musela si otřít dlaně do sukní. Truhlička se dala otevřít snadno, stačilo jen roztáhnout co nejvíc prsty a zatlačit zároveň na čtyři různé uzly v řezbě. Víko se nazvedlo a ona ho odhodila. Objevil se její nejvzácnější majetek zabalený do kousku hnědé látky, aby nechřestil, kdyby s truhličkou zatřásla komorná. Většina sloužících ve Věži by se neodvážila krást, ale většina neznamenala všichni.

Alviarin na balíček jen zírala. Její nejvzácnější majetek, předmět z věku pověstí, ale nikdy se neodvážila jej použít. Jen v největší nouzi, řekla Mesaana, v největším zoufalství, ale co mohlo být horší než tohle? Mesaana říkala, že ta věc vydrží i ránu kladivem, ale Alviarin ji rozbalovala tak opatrně, jako by to bylo foukané sklo. Objevil se ter’angrial , jasně rudá hůlka dlouhá jako její ukazovák, dokonale hladká, jenom s několika rýhami tvořícími hadovitý propletený vzor. Uchopila pravý zdroj a vlasově tenkými pramínky ohně a země se dotkla toho vzoru na dvou propojených místech. Ve věku pověstí by to nebylo nutné, ale něco nazývaného „pohotovostní prameny“ už neexistovalo. Svět, kde téměř každý ter’angrial mohli používat i lidé neschopní usměrňování, si ani neuměla představit. Proč to dovolili?

Palcem stiskla konec hůlky – jediná síla sama o sobě nestačila – ztěžka se posadila a opřela se o nízké opěradlo křesla, jenom zírala na předmět ve své dlani. Bylo to. Cítila se prázdná, jako obrovská temná jeskyně, kde se jako velcí netopýři třepetají její obavy.

Místo aby ter’angrial znovu zabalila, strčila si ho do kapsáře a šla vrátit truhličku do šatníku. Dokud nebude vědět, že je to bezpečné, nehodlala dát tu hůlku z ruky. Nicméně dál mohla jen sedět a čekat. Kolébala se s rukama sepjatýma mezi koleny. Nedokázala se přestat kolébat a nedokázala ani přestat tiše sténat. Od založení Věže nebyla žádná sestra obviněna z toho, že je černá adžah. Pravda, ohledně jednotlivých sester se občas vynořilo podezření, a některá Aes Sedai občas zemřela, aby se zajistilo, že toto podezření nezajde dál, ale nikdy nedošlo na otevřené obvinění. Jestli byla Elaida ochotná otevřeně mluvit o popravčím špalku, musela být připravená brzy vznést obvinění. Hodně brzy. Černé sestry také zmizely, když podezření příliš zesílilo. Černé adžah zůstávalo vskrytu za jakoukoliv cenu. Přála si, aby dokázala přestat sténat.

Náhle světlo v místnosti pohaslo a obklopilo ji vířícími stíny. Sluneční světlo zřejmě nedokázalo proniknout dál než k okenním tabulkám. Alviarin vzápětí klečela a klopila oči. Třásla se, jak ze sebe chtěla vysypat všechny své obavy, ale s Vyvolenými bylo třeba zachovávat formu. „Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ vyhrkla jen a nic víc. Nesměla promarnit ani chviličku, natož hodinu tím, že bude ječet bolestí. Ruce tiskla k sobě, aby se jí netřásly.

„Co je ta tvá nejvyšší nouze, dítě?“ Byl to ženský hlas, ale zněl jako křišťálové zvonečky. Nespokojené zvonečky. Jenom nespokojené. Rozzlobené zvonečky mohly znamenat okamžitou smrt. „Jestli si myslíš, že hnu prstem, abych ti vrátila štolu kronikářky, ošklivě se mýlíš. Stále můžeš udělat to, co po tobě chci, jen s trochou námahy navíc. A pokání u správkyně novicek můžeš považovat za menší trest ode mne. Varovala jsem tě, že na Elaidu nemáš tak tvrdě tlačit.“

Alviarin spolkla námitky. Elaidu nebylo možné ohnout, pokud se na ni tvrdě netlačilo. Mesaana to musela vědět. U Vyvolených však mohly být námitky nebezpečné. U Vyvolených bylo nebezpečných mnoho věcí. V každém případě byl Silvianin řemen maličkostí ve srovnání s popravčí sekerou.

„Elaida to ví, Veliká paní,“ vydechla a zvedla oči. Před ní stála žena ze světla a stínu, oděná světlem a stínem, samá ostře černá a stříbřitě bílá, proplouvající z jedné strany na druhou a zpátky. Z kouřově šedé tváře hleděly stříbrné oči a stříbrné rty byly stažené do přísné čárky. Byla to jen iluze a Alviarin by ji byla zvládla stejně dobře. Když Mesaana proplula po domanském koberci, zableskla se suknice ze zeleného brokátu se složitými bronzovými pásky. Ale Alviarin neviděla tkanivo, které iluzi tvořilo, stejně jako necítila to, jež použila, když dorazila, jakož ani to, které používala, aby uvrhla místnost do stínů. Podle všeho, co cítila, nemohla Mesaana vůbec usměrňovat! Touha po získání těchto dvou tajemství ji obvykle žrala, ale dnes to ani nevnímala. „Ona ví, že jsem černá adžah, Veliká paní. Jestliže mě odhalila, musela zarýt hodně hluboko. V ohrožení jsou možná desítky z nás, možná všechny.“ Pokud si chtěla zajistit nějakou reakci, bude lepší hrozbu co nejvíc zveličit. Nakonec by to mohla být i pravda.

Avšak Mesaaninou odpovědí bylo jenom mávnutí nyní stříbrnou rukou. Tvář jí zářila jako měsíc kolem očí černějších než uhly. „To je směšné. Elaida se pořád nemůže ze dne na den rozhodnout, jestli vůbec věří, že černé adžah existuje. Snažíš se ušetřit si trochu bolesti. Trocha víc tě třeba poučí o tvém omylu.“ Alviarin začala prosit, když Mesaana zvedla ruku ještě víc a ve vzduchu se vytvořilo tkanivo, které si pamatovala až příliš dobře. Musí tu ženu přimět, aby to pochopila!

Stíny v místnosti se náhle prohnuly. Všechno jako by se posunulo do strany, když temnota zhoustla v půlnoční žmolky. A potom byla temnota pryč. Překvapená Alviarin prosebně natahovala ruce k modrooké ženě z masa a kostí, oděné v zelených šatech s bronzovými lemy. Mučivě známé ženě zhruba středního věku. Věděla, že Mesaana si chodí po Věži přestrojená za jednu ze sester, i když žádná z Vyvolených, se kterými se setkala, nevykazovala známky bezvěkosti, avšak nedokázala si k této tváři přiřadit jméno. A uvědomila si ještě něco. V této tváři se zračil strach. Dobře skrývaný, přesto však strach.