Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Elaida si myslí, že je možné všechny zkrotit,“ poznamenala Pevara vyhýbavě. Už se sama odhalila příliš.

„Když můžou poslat šest mužů do jedné malé vesničky a umějí cestovat? Na to je podle mě jediná odpověď. My…“ Zhluboka se nadechla a znovu pohladila jasně rudou štolu, ale teď spíš lítostivě, než že by si s ní hrála. „Červené sestry je musejí přijmout jako strážce, Pevaro.“

To bylo takové překvapení, až Pevara zamrkala. O vlásek menší sebeovládání a byla by zalapala po dechu. „To myslíš vážně?“

Ty ledově modré oči její pohled bez váhání opětovaly. Nejhorší už bylo za nimi – nemyslitelné bylo vysloveno nahlas – a Tarna byla opět ženou z kamene. „O tomhle se nehodí žertovat. Jediná jiná možnost je nechat je běhat volně. Kdo jiný by to dokázal: Červené sestry jsou zvyklé čelit takovým mužům a jsou připravené podstoupit nezbytné riziko. Ostatní by se zdráhaly. Každá sestra si bude muset vzít víc než jednoho, ale zelené to asi zvládají docela dobře. Myslím ale, že až jim to navrhneme, zelené omdlí. My… červené sestry… musíme prostě udělat, co je třeba.“

„Už jsi to nanesla před Elaidou?“ zeptala se Pevara a Tarna netrpělivě zavrtěla hlavou.

„Elaida věří tomu, co jsi říkala. Ona…“ Žlutovlasá žena se na chvíli zamračila do vína, než pokračovala. „Elaida často věří tomu, čemu věřit chce, a vidí to, co chce vidět. Snažila jsem se s ní promluvit o asha’manech ten den, kdy jsem se vrátila. Jí bych spojení nenavrhla, jí ne. Nejsem hloupá. Zakázala mi zmiňovat se o nich před ní. Ale ty jsi… nekonvenční.“

„A ty věříš, že je bude možné zkrotit poté , co se s námi spojí? Netuším, co by to udělalo se sestrou držící jejich pouto, a popravdě to ani nechci zjišťovat.“ Uvědomila si, že teď hraje o čas ona.

Když tento rozhovor začal, neměla tušení, kterým směrem se bude ubírat, ale byla by vsadila vše, co měla, že nedojde na tohle.

„To by mohl být konec a taky by to nemuselo být proveditelné,“ opáčila druhá žena chladně. Ona byla z kamene. „V každém případě nevidím jiný způsob, jak asha’many zvládnout. Červené sestry se s nimi musí spojit jako se strážci. Kdyby existovala jiná cesta, byla bych mezi prvními, ale tohle se musí udělat.“

Seděla tam, klidně popíjela víno a Pevara na ni dlouho dokázala jenom mlčky hledět. Nic, co Tarna řekla, nedokazovalo, že není černá adžah, avšak nemohla nedůvěřovat každé sestře, která nedokáže, že jí není. Inu, když došlo na černé adžah, mohla jim nedůvěřovat a taky to dělala, ale jiné věci bylo třeba vyřídit. Byla přísedící, nejenom obyčejný honicí pes. Musela myslet na Bílou věž a Aes Sedai daleko od Věže. A na budoucnost.

Strčila prsty do vyšívaného váčku u pasu a vyndala kousek papíru, stočený do tenké trubičky. Měla pocit, že by měl zářit ohnivými písmeny. Zatím o tom, co na papírku bylo napsáno, věděly pouze dvě ženy ve Věži. I když ho už vytáhla, zaváhala, než ho podala Tarně. „Pochází to od jednoho z našich agentů z Cairhienu, ale poslala to Toveine Gazal.“

Tarna při zmínce o Toveine zvedla oči k Pevaře, než pokračovala ve čtení. Její kamenná tvář se nezměnila, ani když papírek opět stočila do trubičky a tu vrátila Pevaře. „Tohle na věci nic nemění,“ pronesla hluše. „Jenom je díky tomu to, co navrhuji, ještě naléhavější.“

„Právě naopak,“ povzdechla si Pevara. „Toto mění všechno. Mění to celý svět.“

Vzduch v místnosti byl o něco teplejší než venku, takže se skleněné tabulky plné bublinek, zasazené v červených rámech, zamlžovaly, ale Cadsuane se dívala ven, jako by ponurou krajinu jasně viděla. V každém případě viděla dost jasně. Rozblácenými poli kolem venkovského zámečku se ploužilo několik nešťastných lidí a občas se sklonili a sahali na hlínu. Brzy budou moci začít orat a hnojit, ale jen jejich prohlídka ukazovala, že brzy přijde jaro. Zatím byli lidé zabalení až po uši, na hlavách měli klobouky a pouze beztvaré kalhoty vedle beztvarých sukní odlišovaly muže od žen. Za poli byl les, samé tmavé, holé větve na pozadí vybledle šedé dopolední oblohy. Sněhová pokrývka by vyhlídku prudce vylepšila, ale tady sněžívalo zřídkakdy a jen slabě a sníh se obvykle brzy rozpustil. Přesto Cadsuane nenapadlo mnoho míst, která by se pro její záměry hodila lépe, protože Páteř světa byla jenom necelý den rychlé jízdy na východ. Koho by napadlo hledat v Tearu? Ale bylo snadné přesvědčit kluka, aby tu zůstal? S povzdechem se odvrátila od okna a pohladila zlaté ozdůbky, které jí visely ve vlasech, malé měsíčky, hvězdičky, ptáčky a rybičky. Poslední dobou si je uvědomovala až příliš. Uvědomovala? Pche! Poslední dobou uvažovala o tom, že s nimi bude spávat.

Obývací pokoj byl velký, ale nijak zdobený, stejně jako zámek sám, římsy byly z vyřezávaného dřeva a natřené načerveno. Nábytek byl také červený, ale bez jediné stopy zlacení, dva velké krby byly z obyčejného kamene, i když dobře postavené, a železné kozlíky v nich byly odolné, vyrobené pro dlouhou službu a ne jen na ukázku. V krbech hořel na její naléhání malý oheň a plameny olizovaly zpola strávená polena, ale stačilo to, aby si mohla ohřát ruce, což bylo vše, co chtěla. Být to na něm, byl by ji Algarin obklopil planoucími hranicemi a sluhy, i když jich měl jen pár. Algarin byl menší pán země a nebyl zrovna bohatý, ale své dluhy platil do puntíku, i když by většina ostatních viděla opak.

Nezdobené dveře na chodbu se otevřely – většina Algarinových sluhů byla skoro stejně stará jako on, a i když všude udržovali pořádek, utírali prach, lampy plnili olejem a zastřihovali knoty, panty zřejmě pravidelnému promazávání unikaly – dveře zavrzaly a dovnitř vstoupila Verin, stále v cestovním oděvu z prostého hnědého sukna s rozdělenými suknicemi, plášť si nesla přes ruku a uhlazovala si prošedivělé vlasy. Zavalitá malá sestra se tvářila rozčileně a vrtěla hlavou. „Mořský národ je dopraven do Tearu, Cadsuane. Ke Kameni jsem se ani nepřiblížila, ale slyšela jsem, že vznešený pán Astoril si přestal stěžovat na vrzající klouby a připojil se k Darlinovi. Kdo by si to byl pomyslel, že se Astoril probere a ještě se přidá na Darlinovu stranu? Ulice jsou plné ozbrojenců. Většina z nich se opíjí a pere se s každým, kdo zrovna nebojuje s Atha’an Miere. Ve městě je tolik Mořského národa, jako všude jinde dohromady. Harine byla zděšená. Vletěla na lodě, jakmile si sehnala člun, a čekala, že ji vyhlásí paní lodí a ona pak všechno urovná. Zřejmě není pochyb, že Nesta din Reas je mrtvá.“

Cadsuane nechala malou ženu žvanit. Verin nebyla zdaleka tak nesoustředěná, jak předstírala. Některé hnědé si zakopávaly o vlastní nohy, protože si jich nevšimly, ale Verin byla jednou z těch, jež nosily prostotu jako plášť. Zřejmě byla přesvědčená, že jí to Cadsuane věří, ale pokud bylo třeba něco zdůraznit, udělala to. A zajímavé mohlo být i to, co vynechala. Cadsuane si jí byla méně jistá, než by byla chtěla. Nejistota byla součástí života, ona si však byla nejistá příliš mnoha věcmi, než aby se jí to líbilo.

Naneštěstí musela za dveřmi poslouchat Min a tahle mladá žena nebyla zrovna trpělivá. „Řekla jsem Harine, že to tak nebude,“ namítla a vrazila do pokoje. „Řekla jsem jí, že ji potrestají za dohodu, kterou uzavřela s Randem. Teprve pak se stane paní lodí, a já nepoznám, jestli to bude za deset dní nebo za deset let.“ Min byla štíhlá a hezká, v botách s červenými podpatky dost vysoká a tmavé kučery jí spadaly až na ramena. Měla hluboký ženský hlas, ale nosila chlapecký červený kabát a modré spodky. Kabát měl na klopách a rukávech vyšité barevné květiny a na spodcích byly na vnějších švech proužky, ale pořád to byl kabát a spodky.