Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Zajímavější a znepokojivější byly šperky, které Nyneiva nosila, dlouhý zlatý náhrdelník a tenký zlatý pás s odpovídajícími náramky a prsteny, jejichž křiklavě rudé, zelené a modré kameny se tloukly s jejími žlutě prostřihávanými šaty. A na levé ruce pak měla i ten prapodivný kousek, zlaté prsteny spojené plochými řetízky se zlatým náramkem. To byl angrial , mnohem silnější než Cadsuanin ptáček. Ostatní se také hodně podobaly jejím ozdobám, byly to ter’angrialy a nepochybně byly vyrobené ve stejné době, během Rozbití světa, kdy se proti Aes Sedai mohl obrátit kdekdo, a zvláště muži, kteří dokázali usměrňovat. Zvláštní pomyšlení, že i oni se nazývali Aes Sedai. Bylo to jako potkat se s mužem jménem Cadsuane.

Otázkou – její dopoledne zřejmě bylo plné otázek, a to slunce ještě nevystoupilo do poloviny své dráhy – otázkou bylo, jestli ta holka nosí své šperky kvůli tomu al’Thorovic klukovi nebo kvůli asha’manům. Nebo kvůli Cadsuane Melaidhrin? Nyneiva předváděla svou věrnost mladému muži ze své vesnice a také to, že se před ním má na pozoru. Nakonec měla mozek, když se rozhodla ho používat. Avšak než bude tato otázka zodpovězena, bylo by příliš nebezpečné holce důvěřovat. Potíž byla v tom, že poslední dobou jen máloco nevypadalo nebezpečné.

„Jahar začíná sílit,“ podotkla znenadání Merise.

Cadsuane se na druhou zelenou zamračila. Sílit? Mladému muži se košile začínala lepit na záda, kdežto Lan se ani nezadýchal. Pak pochopila. Merise mínila jedinou sílu. Cadsuane však jenom tázavě zvedla obočí. Nevzpomínala si, kdy naposledy dala najevo šok. Docela dobře to mohlo být tenkrát v Černých horách, kdy začala sbírat ozdoby, jež nyní nosila.

„Nejdřív jsem si myslela, že kvůli tomu, jak se asha’mani cvičí, nucením, už získal plnou sílu,“ pokračovala Merise a mračila se na muže se cvičnými meči. Ne, mračila se na Jahara. Jenom nepatrně svraštila oči, ale plné mračení si nechávala pro ty, kteří ji mohli vidět a poznat, jak se zlobí. „V Shadar Logothu jsem si myslela, že si to jenom představuju. Před několika dny jsem byla zpola přesvědčená, že se mýlím. Teď si jsem jistá tím, že mám pravdu. Jestli muži získávají sílu skoky a záchvaty, nedá se poznat, jak silní nakonec budou.“

Pochopitelně nevyslovila to, co jí dělalo starosti doopravdy: že by nakonec mohl být silnější než ona. Vyslovit něco takového bylo nemyslitelné na mnoha úrovních, a i když si Merise poněkud zvykla na to, že dělá nemyslitelné věci – většina sester by omdlela při pouhém pomyšlení na to, že se spojí s mužem, jenž umí usměrňovat – vždycky je nerada říkala nahlas. Cadsuane to nevadilo, ale mluvila klidně. Světlo, jak nenáviděla, když si musela dávat pozor na jazyk. Tedy nenáviděla to, že je to vůbec nutné.

„Vypadá spokojený, Merise.“ Merisini strážci byli vždycky spokojení. Zacházela s nimi dobře.

„Je rozčilený kvůli…“ Dotkla se spánku, jako by sahala na uzlíček pocitů, které cítila skrze pouto. Opravdu byla rozrušená! „Ne vzteklý, rozzuřený.“ Sáhla do zeleně vyšívaného koženého váčku u pasu a vyndala malý smaltovaný špendlík, zlatočervenou postavu připomínající hada s nohama a lví hřívou. „Nevím, kde to ten al’Thorovic mládenec sebral, ale dal to Jaharovi. U asha’manů se to zřejmě rovná získání šátku. Musela jsem mu to samozřejmě sebrat. Jahar je stále ve stadiu, kdy se musí naučit přijímat pouze to, co mu řeknu, že smí. Ale je kvůli tomu tak podrážděný… Mám mu to vrátit? Pak by to vlastně dostal ode mne.“

Cadsuane zvedla obočí dřív, než se ovládla. Merise se jí ptá na radu ohledně svého strážce! Cadsuane o něm pochopitelně začala mluvit, ale taková intimnost byla… Nemyslitelná? Pche! „Jsem si jistá, že ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správné.“

Ještě se naposledy podívala na Nyneivu a odešla. Vysoká žena hladila palcem smaltovaný špendlík a mračila se na nádvoří. Lan právě Jahara znovu porazil, jenže on se hned zase připravil a požadoval další kolo. Ať už se Merise rozhodne jakkoliv, Cadsuane již zjistila jednu věc, která se jí nelíbila. Hranice mezi Aes Sedai a strážci byla vždycky stejně jasná jako jejich vztah. Aes Sedai velely a strážci poslouchali. Ale pokud se Merise, ze všech lidí právě ona, rozmýšlela nad špendlíkem – Merise, která své strážce zvládala pevnou rukou – pak bude třeba vytyčit nové hranice, přinejmenším se strážci, kteří dokážou usměrňovat. Nebylo příliš pravděpodobné, že by spojování s nimi skončilo. Beldeine toho byla důkazem. Lidé se nikdy opravdu nemění, ale svět ano, a s děsivou pravidelností. Člověk se s tím prostě musel smířit nebo se s tím aspoň musel naučit žít. Občas, s trochou štěstí, mohl člověk ty změny ovlivnit, ale i když by jednu zastavil, jen by se objevila další.

Jak se dalo očekávat, dveře do pokojů al’Thorovic kluka nebyly nehlídané. Samozřejmě tam byla Alivia, seděla na lavici vedle dveří, ruce trpělivě složené v klíně. Světlovlasá Seanchanka se ustanovila jakýmsi chlapcovým ochráncem. Alivia věřila, že ji vysvobodil z obojku damane , jenže toho bylo víc. Kupříkladu Min ji nesnášela a nebyla v tom obvyklá žárlivost. Alivia nejspíš ani nevěděla, co muži se ženami dělávají, když se ocitnou o samotě. Ale mezi ní a klukem bylo nějaké spojení, jež se projevovalo v pohledech, které z její strany byly odhodlané a z jeho plné naděje, jakkoliv tomu bylo těžké věřit. Dokud Cadsuane nezjistí, o co tady jde, nehodlala je od sebe oddělit. Alivia upřela na Cadsuane pronikavé modré oči a pozorovala ji s uctivou ostražitostí, ale nepovažovala ji za nepřítele. S těmi, v nichž viděla nepřátele al’Thorovic kluka, udělala krátký proces.

Druhá žena na stráži byla stejně velká jako Alivia, ale víc se od sebe lišit nemohly, a nejen proto, že Elza měla hnědé oči a hladkou, bezvěkou tvář Aes Sedai, kdežto Alivia měla v koutcích očí vějířky vrásek a několik bílých vlasů. Jakmile Elza uviděla Cadsuane, vyskočila, narovnala se přede dveřmi a přitáhla si k ramenům šátek. „Není sám,“ oznámila mrazivě.

„Hodláš mi stát v cestě?“ zeptala se jí Cadsuane stejně chladně. Andorská zelená jí měla ustoupit z cesty. Elza stála tak hluboko pod ní v jediné síle, že neměla ani zaváhat, natož aby čekala na rozkaz, ale ona se rázně rozkročila a navíc se ještě rozohnila.

Byla to obtížná situace. Dalších pět sester v zámku odpřisáhlo klukovi věrnost a ty, jež byly věrné Elaidě, na Cadsuane hleděly, jako kdyby ji podezíraly z toho, že s ním nemá čisté úmysly. Což vyvolávalo otázku, proč to nedělá Verin. Ale jenom Elza se jí snažila zabránit v přístupu k němu. Navíc páchla žárlivostí, což nedávalo smysl. Nemohla si přece myslet, že se hodí lépe k tomu, aby mu radila, než Cadsuane, a pokud by se objevil sebemenší náznak, že Elza po klukovi touží jako po muži či strážci, Min už by vyletěla. V tom měla ta holka dokonale vybroušené instinkty. Cadsuane by byla skřípala zuby, kdyby byla takový typ ženy.

V okamžiku, kdy už si myslela, že bude muset Elze nařídit, ať jí uhne, se Alivia předklonila. „Poslal pro ni, Elzo,“ protáhla. „Bude se zlobit, když ji nepustíme dál. Bude se zlobit na nás, ne na ni. Pusť ji dál.“

Elza se na Seanchanku podívala koutkem oka a opovržlivě zkřivila ret. Alivia stála v jediné síle vysoko nad ní – vlastně stála i vysoko nad Cadsuane – ale byla to divoženka a podle Elzina názoru i lhářka. Tmavovlasá žena zřejmě nedokázala uvěřit, že Alivia bývala damane , natož zbytku příběhu. Přesto se nejdřív podívala na Cadsuane a pak na dveře za sebou a upravila si šátek. Očividně nechtěla kluka rozčílit.