Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Tarna z mužů rozhodně nervózní nebyla, vlastně ji znervózňovalo jen máloco, aspoň od chvíle, kdy před dvaceti lety získala šátek. Pevara si ji pamatovala jako velice nervózní novicku, ale nyní byly modré oči této světlovlasé ženy sebejisté. A asi stejně teplé jako kameny v zimě. Nicméně v tom jejím výraze chladné pýchy bylo dnes cosi, snad příliš stisknuté rty, kvůli čemu vypadala znepokojeně. Pevara si neuměla představit, kvůli čemu by mohla být Tarna Feir vyvedená z míry.

Skutečnou otázkou však bylo, proč ji přišla navštívit. Soukromá návštěva u kterékoliv přísedící, zvláště potom u červené, hraničila s neslušností. Tarna si stále udržovala pokoje tady, v obydlí červených, ale dokud držela novou hodnost, už nebyla součástí červeného adžah, i přes karmínovou výšivku na tmavošedých šatech. Pozdržení stěhování do nových komnat mohli ti, kdož ji neznali, považovat za jemnost.

Kdykoliv od okamžiku, kdy ji Seaine zatáhla do lovu na černé adžah, Pevara narazila na něco neobvyklého, zpozorněla. A Elaida Tarně věřila, stejně jako věřila Galině. Bylo moudré mít se na pozoru před každým , komu Elaida věřila. Už jenom při pomyšlení na Galinu – Světlo tu ženskou spal! – byla Pevara dosud celá naježená, ale bylo tady ještě další spojení. Galina se o Tarnu zvlášť zajímala, když byla ještě mladší novicka. Pravda, Galina se zvlášť zajímala o každou mladší či přijatou novicku, o níž si myslela, že by se mohla přidat k červeným, avšak tady byl k opatrnosti další důvod.

Ne že by Pevara pochopitelně dala něco z toho najevo. Na to byla Aes Sedai příliš dlouho. S milým úsměvem se natáhla pro stříbrný džbán s dlouhým hrdlem, který stál na podnose a vydával vůni koření. „Dáš si víno, Tarno, jako přípitek na tvé povýšení?“

Se stříbrnými číšemi v rukou se usadily do křesel s vyřezávanými spirálami ve stylu, který v Kandoru vyšel z módy už skoro před sto lety, ale Pevaře se líbil. Neviděla důvod měnit svůj nábytek nebo cokoliv jiného podle rozmarů okamžiku. Křesla jí sloužila od chvíle, kdy je vyrobili, a s několika poduškami byla i pohodlná. Tarna však seděla celá ztuhlá jen na krajíčku. Nikdo ji nikdy neoznačil za slabou, ale rozhodně byla zneklidněná.

„Nejsem si jistá, jestli je blahopřání na místě,“ podotkla a prstem hladila úzkou červenou štolu, již měla kolem krku. Přesný odstín nebyl předepsán, jen každý, kdo ji uviděl, musel barvu označit za červenou, a ona si vybrala jasnou šarlatovou, která téměř zářila. „Elaida na tom trvala a já nemohla odmítnout. Od té doby, co jsem opustila Věž, se hodně změnilo, zvenčí i zevnitř. Kvůli Alviarin se mají před kronikářkou všechny… na pozoru. Až se konečně vrátí, některé ji budou asi pořád chtít zmrskat. A Elaida…“ Odmlčela se, aby se napila vína, ale zase číši odložila a pokračovala z jiného soudku. „Často tě označovaly za nekonvenční. Dokonce jsi prý jednou řekla, že bys chtěla strážce.“

„Označily mě i za něco horšího,“ opáčila Pevara suše. Co chtěla ta ženská říci o Elaidě? Mluvila, jako by byla štolu kronikářky odmítla, kdyby mohla. Zvláštní. Tarna nebyla nesmělá ani zdráhavá. Mlčení zřejmě bude nejlepší. Zvlášť co se strážců týká. Pokud se o tomhle klevetilo, tak mluvila až moc. Kromě toho, když mlčela dost dlouho, druhá žena vždycky promluvila, byť jen aby zaplnila mezeru. Člověk se díky mlčení mohl hodně dozvědět. Pevara se pomalu napila vína. Na její vkus v něm bylo příliš mnoho medu a málo zázvoru.

Tarna, stále celá strnulá, vstala a zamířila ke krbu, kde se zahleděla na miniatury v bílých lakovaných stojáncích. Zvedla ruku, aby se jednoho slonovinového oválku dotkla, a Pevara cítila, jak sama proti své vůli tuhne. Georgovi, jejímu mladšímu bratrovi, bylo teprve dvanáct, když zemřel, když zemřeli všichni, kdo byli na obrázcích namalovaní, během povstání temných druhů. Nebyli rodina, která by si mohla dovolit slonovinové miniatury, ale jakmile získala nějaké peníze, našla malíře, jenž dokázal zachytit její vzpomínky. Georg byl krásný chlapec, na svá léta hodně vysoký a úplně neohrožený. Dávno po oné události zjistila, jak její malý bratříček zemřel. S nožem v ruce stál nad otcovým tělem a snažil se zahnat dav od jejich matky. Bylo to tak dávno. V každém případě by už všichni byli dávno mrtví a jejich prapravnuci také. Ale některá nenávist nikdy neumírá.

„Drak Znovuzrozený je t’averen , jak jsem slyšela,“ vypravila ze sebe Tarna nakonec s pohledem stále upřeným na Georgův portrét. „Myslíš, že šance mění všude? Nebo měníme budoucnost sami, jeden krok po druhém, dokud se neocitneme někde, kde jsme to ni, kdy nečekali?“

„Jak to myslíš?“ otázala se Pevara poněkud odměřeně. Nelíbilo se jí, že druhá žena tak upřeně hledí na bratrův portrét a mluví přitom o muži, jenž dokáže usměrňovat, i když je tím mužem Drak Znovuzrozený. Kousla se do rtu, aby Tamě neřekla, že se má obrátit a podívat se na ni. Člověk toho ze zad dokázal vyčíst mnohem méně než z obličeje.

„V Salidaru jsem nečekala žádné velké obtíže. Ani velký úspěch, ale to, co jsem našla…“ Potřásla hlavou, nebo jen změnila úhel pohledu na miniatury? Promluvila pomalu, ale byl v tom spodní proud zapamatované naléhavosti. „Den cesty od vesnice jsem nechala holubářku, a přece mi netrvalo ani půl dne vrátit se k ní, a když jsem vypustila ptáky s kopiemi svého hlášení, jela jsem tak rychle, že jsem tu ženskou musela vyplatit, protože se mnou nedokázala udržet krok. Ani nevím, kolik koní jsem uštvala. Občas bylo zvíře tak zničené, že jsem stájníkovi musela ukázat prsten, aby si ho vzal, a dokonce i přidat stříbro. A protože jsem jela tak rychle, náhodou jsem dorazila do jedné vesnice v Murandy, zrovna když tam byl… verbířský oddíl. Kdybych nebyla kvůli Věži strachy bez sebe už z toho, co jsem viděla v Salidaru, byla bych jela do Ebú Daru, sedla na loď do Illianu a pak plula proti proudu řeky, ale pomyšlení, že pojedu na jih místo na sever a že budu muset čekat na loď, mě hnalo k Tar Valonu jako šíp. A tak jsem je v té vesnici viděla.“

„Koho, Tarno?“

„Asha’many.“ Teď se obrátila. Oči měla stále jako modrý led, ale mhouřila je. Číši držela oběma rukama, jako by se snažila získat co nejvíc tepla. „Zprvu jsem pochopitelně nevěděla, co jsou zač, ale otevřeně verbovali muže na podporu Draka Znovuzrozeného a mně připadalo nejrozumnější nejdřív si je poslechnout, než promluvím. Ještě že jsem to tak udělala. Bylo jich šest, Pevaro, šest mužů v černých kabátech. Dva měli na límci stříbrné meče a zkoušeli muže, jestli se dokážou naučit usměrňovat. Ovšemže to neřekli takhle otevřeně. Nazývali to ovládat blesky. Ovládat blesky a jezdit na hromu. Mně to ale bylo docela jasné, i když těm hlupákům, se kterými mluvili, asi ne.“

„Ano. Ještě že jsi udržela jazyk za zuby,“ řekla Pevara tiše. „Šest mužů, kteří dokážou usměrňovat, by pro samotnou sestru znamenalo velké nebezpečí. Naši špehové o těchto verbířských skupinách mluví pořád – objevují se od Saldeje po Tear – ale nikdo zřejmě netuší, jak je zastavit. Pokud už na to není příliš pozdě.“ Znovu se skoro kousla do rtu. To byla ta potíž s mluvením. Občas člověk řekl víc, než chtěl.

Její poznámka kupodivu Tarnu trochu uklidnila. Kronikářka se znovu posadila a opřela se, i když pořád vypadala dost unaveně. Slova volila opatrně, občas si ke rtům přiložila číši, ale nenapila se. „Na říčním člunu jsem měla plno času k přemýšlení. Hodně času poté, co ten hloupý kapitán narazil na břeh, zlomil stěžeň a udělal si díru do trupu. Celé dny, když jsme se dostali na břeh a já se snažila sehnat jinou loď, a další dny, než jsem našla koně. Těch šest mužů, které poslali do jedné vesnice, i když nebyla zvlášť lidnatá, mě nakonec přesvědčilo. Já si… myslím, že je příliš pozdě.“