Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Nevidím jinou možnost,“ připustila Egwain váhavě. „Ta díra má napříč tři míle . Tohle je jediná naděje, kterou podle mého názoru máme.“

Aviendha se zadívala do svého čaje. „A jestli Duše Stínu žádnou zbraň nemají?“

Náhle Egwain došlo, co Aviendha dělá. Cvičila se u moudrých a bez ohledu na šaty byla moudrá. Egwain se skoro chtěla usmát. Její přítelkyně se z horkokrevné Děvy oštěpu, jakou ji poznala, hodně změnila. Ale taky nezapomínala, že cíle moudrých se od cílů Aes Sedai často liší. To, čeho si sestry hluboce vážily, pro moudré neznamenalo nic. Byla smutná z toho, že musí Aviendhu považovat za moudrou a ne za přítelkyni. Moudrou, která bude spíš hledět na to, co je dobré pro Aiely, než na to, co je dobré pro Bílou věž. Přesto to byla dobrá otázka.

„Dříve nebo později se budeme muset s Černou věží vypořádat, Aviendho, a Moria měla pravdu. Asha’manů už je příliš mnoho, aby někdo mohl myslet na jejich zkrocení. A to pokud bychom se opovažovaly myslet na jejich zkrocení před Poslední bitvou. Sen mi možná ukáže jinou cestu, ale zatím se to nestalo.“ Žádný z jejích snů jí zatím neukázal nic užitečného. No, ne doopravdy. „Tohle je alespoň začátek, jak je zvládnout. Na každý pád se to stane. Pokud se přísedící dokážou shodnout i na něčem jiném kromě toho, že se budou muset pokusit o dohodu. Takže s tím musíme žít. Z dlouhodobého hlediska by to nakonec mohlo být nejlepší řešení.“

Aviendha se usmála do svého čaje. Nebyl to pobavený úsměv, spíš se jí z nějakého důvodu ulevilo. Její hlas však zněl vážně. „Vy Aes Sedai vždycky považujete muže za hlupáky. A to oni často nejsou. Tedy mnohem častěji, než si myslíte. Buďte s těmi asha’many opatrní. Mazrim Taim zdaleka není hloupý a já si myslím, že je velice nebezpečný.“

„Sněmovna si toho je vědoma,“ procedila Egwain suše. Tedy aspoň toho, že je nebezpečný. Mohlo by být vhodné poukázat na to druhé. „Nevím, proč se o tom vůbec bavíme. Nemám na to žádný vliv. Důležité je, že sestry nakonec dojdou k závěru, že Černá věž už není důvodem, proč se držet od Caemlynu dál, když už s asha’many stejně budeme muset mluvit. Příští týden nebo zítra si k vám sestry zaskočí, jenom aby se podívaly na Elain a jak jde obléhání. My musíme rozhodnout, jak uchovat v tajnosti to, co chceme utajit. Mám pár návrhů a doufám, že vy budete mít další.“

Představa, že se v královském paláci budou objevovat cizí Aes Sedai, Aviendhu rozčílila natolik, že přešla od modrého hedvábí ke cadin’soru a pak k vlněné sukni a haleně z algode a zase zpátky, i když ona si toho zřejmě nevšimla. Zachovávala tak vyrovnaný výraz, že by se za něj žádná sestra nemusela stydět. Rozhodně se nemusela ničeho bát, pokud by Aes Sedai odhalily rodinku nebo zajaté sul’dam a damane nebo dohodu s Mořským národem, ale nejspíš se obávala, jaký dopad to bude mít na Elain.

Z Mořského národa se objevil nejenom cadin’sor , ale také kulatý puklíř z hověziny a tři krátké aielské oštěpy. Egwain napadlo, že se zeptá, jestli snad nemá s hledačkami větru nějaké zvláštní potíže – tedy jiné než obvykle – ale zarazila se. Když se o tom Aviendha sama nezmínila, tak to zřejmě chtěly s Elain zvládnout samy. Určitě by něco řekla, kdyby o tom měla Egwain vědět. Nebo snad ne?

Egwain si povzdechla, odložila šálek na stůl, kde okamžitě zmizel, a přetřela si oči. Podezírání se již opravdu stalo její součástí. A bez něj by nejspíš dlouho nepřežila. Aspoň že vždycky nemusela podle svého podezření jednat, ne s přítelkyní.

„Jsi unavená,“ poznamenala Aviendha a znovu měla bílou halenu a tmavou sukni a loktuši, ustaraná moudrá se zelenýma očima. „Spáváš dobře?“

„Ovšem,“ zalhala Egwain a podařilo se jí usmát se. Aviendha a Elain měly dost svých starostí, nemusela jim navrch ještě vykládat o svých bolestech hlavy. „Nic dalšího mě nenapadá,“ pravila vstávajíc. „Co ty? Takže jsme skončily,“ pokračovala, když druhá žena zavrtěla hlavou. „Vyřiď Elain, ať na sebe dává pozor. A ty na ni taky dohlídni. A na její děti.“

„Dohlídnu,“ slíbila Aviendha, nyní v modrém hedvábí. „Ale ty na sebe taky musíš dbát. Myslím, že se příliš dřeš. Spi dobře a probuď se,“ popřála jí laskavě po aielském způsobu dobrou noc a zmizela.

Egwain se zamračila na místo, kde prve stála. Přece se tolik nedřela. Jenom tak, jak to bylo potřeba. Vklouzla zpátky do svého těla a zjistila, že spí hlubokým spánkem.

To ovšem neznamenalo, že spí ona . Ne tak docela. Její tělo spalo, dýchalo pomalu a zhluboka, ona však sklouzla jen tak hluboko, aby přišly sny. Mohla stejně klidně počkat, až se probudí a vzpomene si na sny pak, jako je zapsat do knížečky vázané v kůži, již schovávala na dně truhlice na šaty pod tenkými lněnými spodničkami, jež do jara nebude potřebovat. Ale sledovat sny, jak přicházely, šetřilo časem. Myslela si, že by jí to mohlo pomoci rozšifrovat, co znamenají. Přinejmenším ty, jež byly něco víc než obyčejné noční fantazie.

Těch byla spousta, poměrně často se v nich objevoval Gawyn, vysoký krasavec, který ji pevně objal a tancoval s ní a miloval se s ní. Jednou, dokonce ve svých snech, couvla před pomyšlením, že se s ním miluje. Když si na to vzpomněla po probuzení, začervenala se. Teď jí to připadalo dost hloupé, dětinské. Jednou se s ním spojí jako se svým strážcem, nějak, a vdá se za něj a bude se s ním milovat, dokud nebude prosit o smilování. Dokonce i ve spánku se tomu zasmála. Jiné sny nebyly zdaleka tak příjemné. Brodila se po pás hlubokým sněhem hustým lesem a věděla, že musí dojít na konec lesa. Jenomže když mezi stromy před sebou ten konec zahlédla, stačilo mrknout a najednou byl zase daleko a ona se musela plahočit dál. Nebo tlačila velký mlýnský kámen do prudkého kopce, jenže pokaždé, když byla skoro nahoře, uklouzla, spadla a dívala se, jak se obrovský kámen valí dolů, takže se musela vydat zpátky a začít znovu od začátku, akorát že kopec byl pokaždé vyšší a vyšší. Věděla o snech už tolik, aby poznala, z čeho tyto sny pocházejí, i když neměly žádný zvláštní význam. Tedy kromě faktu, že byla unavená a měla před sebou zdánlivě nekonečný úkol. Navíc se tomu nedalo odpomoci. Cítila, jak se její tělo cuká při snech o těžké práci, a snažila se uvolnit svaly. Takovýto polospánek byl určitě lepší než žádný, ale to by nesměla strávit půlku noci převalováním na palandě. Trochu to fungovalo. Alespoň sebou házela jenom při snu, kdy musela táhnout vůz plný Aes Sedai po rozblácené cestě.

Přišly i další sny.

Mat stál na návsi a hrál kuželky. Domy s doškovými střechami byly nestálé, jako ve snu – občas byly břidlicové, občas domy vypadaly jako z kamene, jindy ze dřeva – ale on byl vidět velice jasně a ostře, oblečený do zeleného kabátce, s černým kloboukem se širokou střechou právě jako v den, kdy vjel do Salidaru. V dohledu nebyla jiná lidská bytost. Mat uchopil kouli, rozběhl se a nedbale ji hodil. Padlo všech devět kuželek. Rozletěly se, jako by je rozkopl. Mat se otočil, vzal další kouli a kuželky mezitím už zase stály. Vlastně ne, byly tu nové kuželky. Ty staré ležely tam, kam popadaly. Mat znovu hodil, líně a spodem. A Egwain málem zakřičela. Kuželky nebyly ze dřeva. Stáli tam lidé a dívali se, jak se na ně koule valí. Nikdo z nich se nepohnul, dokud je koule nerozhodila. Mat se otočil pro další kouli a mezi muži, kteří leželi v trávě jako mrtví, stáli další. Ale ne, nebylo to jako, ti muži byli opravdu mrtví. A Mat lhostejně hodil další kouli.