Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Tak budeme pokračovat,“ pokračovala Egwain. „Opatrně. Chvíli potrvá, než naplánujeme, jak přesně k Černé věži přistupovat a co říci.“ Byl čas použít několik bezpečnostních opatření. Světlo, než tohle vyřídí, uštve se. „Pro začátek, jsou nějaké návrhy ohledně našeho… poselstva?“

Dávno předtím než zasedání skončilo, měla Egwain zadek z tvrdé dřevěné lavice i přes složený plášť úplně znecitlivělý. A jak poslouchala nekonečné dohadování, zatoužila mít znecitlivělé i uši. Sheriam, jež musela stát, začala přešlapovat, jako by toužila po židli. Nebo by si možná ráda jen sedla na koberec. Egwain mohla odejít a osvobodit sebe i Sheriam. Nic nevyžadovalo, aby tu amyrlin zůstala, a její poznámky ostatní poslouchaly jen ze zdvořilosti, načež se znovu vrhly do hovoru tam, kde skončily. Tohle nemělo nic společného s válkou a sněmovna jí nehodlala dovolit sáhnout na otěže. Mohla odejít kdykoliv – jen by kvůli vyžadované obřadnosti na chvíli přerušila hádky – ale bála se, že kdyby to udělala, ráno by ze všeho nejdřív dostala do ruky plně vypracovaný plán, jejž by přísedící již prováděly, a ona by neměla tušení, co se na ni řítí, dokud by si ho nepřečetla. Přinejmenším tohoto se bála na začátku. Už nebylo překvapivé, kdo mluvil nejdéle. Magla, Saroiya, Takima, Faiselle a Varilin se všechny viditelně vztekaly, když slovo dostala jiná přísedící. Ovšemže přijaly rozhodnutí sněmovny, alespoň na povrchu. Nemohly dělat nic jiného než se vzdát svých křesel. Ale jakkoliv sněmovna usilovně bojovala o konsenzus, jakmile bylo rozhodnuto o tom, kudy se dát, byť v menším konsenzu, pak se očekávalo, že po této cestě půjde každá , nebo aspoň nebude překážet. V tom byl zádrhel. Co přesně je překážení? Žádná z těch pěti samozřejmě nepromluvila proti přísedící ze svého adžah, ale ostatní čtyři vyskočily pokaždé, když nějaká přísedící usedla, a všech pět v připadě, že dotyčná byla modrá. A ať už mluvila kterákoliv z nich, velmi přesvědčivě vysvětlovala, proč se předchozí mluvčí naprosto mýlí a proč jenom směřuje ke katastrofě. Ne že by zatím Egwain viděla nějakou skutečnou stopu po tajné dohodě. Stejně ostražitě sledovaly sebe navzájem jako všechny ostatní, mračily se na sebe a očividně nedůvěřovaly těm druhým, že jejich námitky správně přednesou.

Na každý pád jenom máloco z toho, co bylo navrženo, došlo potvrzení. Přísedící se nedokázaly shodnout na tom, kolik sester by měly do Černé věže poslat a kolik z každého adžah, kdy by je měly poslat, co musí požadovat, s čím by měly souhlasit a co bez váhání odmítnout. Navrch všechna adžah kromě žlutého se považovala za jedinečně kvalifikovaná vést poselstvo. Kwamesa trvala na tom, že cílem je vyjednat nějakou smlouvu, a Escaralde tvrdila, že pro takový neslýchaný podnik je nutná znalost historie. Berana dokonce poukázala, že takováto dohoda musí být přijata nanejvýš racionálně. Jednání s asha’many jistě probudí mnohé vášně a všechno kromě chladné logiky zajisté povede k okamžité katastrofě. Ve skutečnosti se kvůli tomu značně rozvášnila. Romanda chtěla, aby oddíl vedla žlutá, ale protože tam bude těžko někdo potřebovat léčení, omezila se na umíněné naléhání, že sestra z kteréhokoliv jiného adžah by se mohla nechat ovlivnit zvláštními zájmy svého adžah a zapomenout, proč to dělají.

Přísedící ze stejného adžah se navzájem podporovaly jen do té míry, aby to nevypadalo, že spolu otevřeně nesouhlasí, a žádná dvě adžah nebyla ochotná se shodnout na čemkoliv kromě toho, že je do Černé věže třeba vyslat poselstvo. Zatím se hádaly i kvůli tomu, má-li se to vůbec nazývat poselstvo, dokonce i ty, které návrh zpočátku podporovaly. Morii samotnou už celá představa děsila.

Egwain nebyla jediná, koho neustálé námitky a protinámitky unavily. Všechno bylo rozžvýkáno tak dokonale, že nic nezůstalo a muselo se začít znovu od začátku. Sestry odcházely a jiné přicházely, aby po několika hodinách zase odešly. Když ale Sheriam konečně pronesla obřadné: „Odejděte nyní ve Světle,“ byla už noc a kromě Egwain a přísedících tu zůstalo jen několik desítek sester. Některé přísedící vypadaly, jako by je prohnaly mandlem. A nerozhodly vůbec nic kromě toho, že je třeba další jednání, než budou moci o něčem rozhodnout.

Venku visel na sametově černé obloze poprášené třpytícími se jizvami bledý půlměsíc a bylo hrozně zima. Když Egwain odcházela, dělala se jí u úst pára. Cestou se usmívala a poslouchala, jak se za ní přísedící rozcházejí. Některé se ještě hádaly. Romanda a Lelaine šly spolu, ale vysoký hlas žluté se nebezpečně blížil ječeni a modrá nebyla o moc pozadu. Obvykle se hádaly, pokud spolu musely být, ale tohle bylo poprvé, kdy je Egwain viděla, jak to dělají, i když nemusí. Sheriam jí nepříliš nadšeně nabídla, že donese hlášení o opravách vozů a o píci, o něž požádala ráno, ale ani se nepokoušela skrýt úlevu, když ji Egwain poslala do postele. S chvatným pukrletem odběhla do noci. Ve většině stanů byla tma, jen měsíc na ně vrhal slabé světlo. Pouze několik sester zůstávalo vzhůru po setmění. Lampového oleje a svíček nebyl nikdy nadbytek.

V této chvíli se Egwain zdržení hodilo, ale to nebyl důvod, proč se usmívala. Někdy během všeho toho dohadováni ji úplně přešla bolest hlavy. Dnes v noci nebude mít problémy s usínáním. Halima to sice vždycky napravila, ale po jejích masážích měla protivné sny. No, i bez nich se jí málokdy zdálo něco příjemného, jenže tyhle byly temnější než ostatní a ona si z nich kupodivu nic nepamatovala kromě toho, že byly temné a znepokojivé. Obě věci nepochybně pocházely z pozůstatků bolesti, na něž Haliminy prsty nedosáhly. Naučila se pamatovat si všechny sny. Musela si je pamatovat. Nicméně když ji dnes nebolela hlava, neměla by mít problémy a snění bylo to nejmenší, co musela udělat.

Jako sněmovna a její pracovna, i její stan stál na kousku volnějšího prostoru s vlastním dřevěným chodníkem. Nejbližší stany byly o několik sáhů dál, aby měla amyrlin trochu soukromí. Alespoň tak jí to vysvětlily. Mohla to být dokonce pravda. Egwain z al’Vereů už nebyla bezvýznamná. Stan nebyl velký, o stranách čtyři kroky na délku, a uvnitř bylo málo místa, když tam byly čtyři mosazí obité truhlice plné šatů, dvě palandy a kulatý stoleček, bronzové ohřívadlo, stojan s umyvadlem, stojací zrcadlo a jedno z několika málo skutečných křesel v táboře. Byl to prostý kousek, jednoduše vyřezávaný, ale bylo pohodlné, a pro ni to byl velký přepych, když si mohla složit nohy pod sebe a číst si. Tedy když měla čas na čtení pro zábavu. Druhá palanda byla pro Halimu, a Egwain překvapilo, když zjistila, že na ni druhá žena už nečeká. Stan však nebyl prázdný.

„Ke snídani jsi měla jenom chleba, matko,“ mírně ji napomenula Chesa, když Egwain vstoupila. Její komorná, v prostých šedých šatech téměř obtloustlá, seděla na stoličce a ve světle olejové lampy štupovala punčochy. Byla hezká, ale občas to vypadalo, že pro ni pracuje už celou věčnost, a nejenom od Salidaru. Rozhodně se chovala směle jako stará služka, včetně toho, že Egwain hubovala. „V poledne jsi nejedla nic, pokud vím,“ pokračovala a zvedla sněhobílou punčochu, aby pořádně viděla na díru, kterou látala na patě, „a večeře ti vystydla už dobře před hodinou. Nikdo se mě neptá, ale kdyby ano, řekla bych, že ty tvoje bolesti hlavy pocházejí od toho, že nejíš. Jsi moc hubená.“