Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Viděly jsme zhruba kulatou díru v zemi, matko,“ začala a na zdůraznění skoro u každého slova kývala hlavou. Slova zřejmě volila pečlivě, jako by chtěla zajistit, že to bude všem naprosto jasné. „Původně to možná byl dokonalý kruh, asi jako polovina koule, ale hlína se na několika místech sesula. Celá jáma má přibližně tři míle v průměru a je asi půldruhé míle hluboká.“ Ozvalo se několik vzdechů a Akarrin se zamračila, jako by se ji snažily přerušit. „Hloubkou si nejsme úplně jisté, protože dno je pokryté ledem a vodou. Myslíme si, že se tam nakonec vytvoří jezero. Na každý pád jsme dokázaly bez větších potíží zjistit přesné místo, kde se nacházíme, a jsme připravené říci, že jáma se nachází tam, kde kdysi stávalo město nazývané Shadar Logoth.“ Odmlčela se, a dlouho se ozývalo jenom hlasité šustění suknic, jak se Aes Sedai neklidně ošívaly.

Egwain by si nejradši taky poposedla. Světlo, takhle velká jáma by zabrala půlku Tar Valonu! „Máš vůbec tušení, jak tato… jáma… vznikla, Akarrin?“ zeptala se nakonec. Byla dost hrdá na to, jak vyrovnaný má hlas. Sheriam se třásla! Egwain doufala, že si toho nikdo jiný nevšiml. Jednání kronikářky se vždy odráželo na amyrlin. Pokud se kronikářka tvářila ustrašeně, hodně sester si bude myslet, že se bojí i Egwain. A to ona rozhodně nechtěla.

„Každá z nás byla vybrána, protože má jistou schopnost číst pozůstatky, matko. Vlastně jsme v tom lepší než ostatní.“ Takže nebyly vybrány prostě proto, že nikdo silnější neměl zájem. To bylo poučení. To, co Aes Sedai dělaly, bylo málokdy tak prosté, jak to vypadalo na první pohled. Egwain si přála, aby se mohla přestat znovu učit tomu, o čem se domnívala, že se již naučila. „Nisain je v tom nejlepší z nás všech,“ pokračovala Akarrin. „S tvým dovolením, matko, nechám odpovědět ji.“

Nisain si nervózně uhladila tmavé sukně a odkašlala si. Vytáhlá šedá měla silnou bradu a překvapivě modré oči a ve věci zákona a smluv měla jistou pověst, jenže mluvení před sněmovnou jí očividně nesedělo. Dívala se přímo na Egwain, jako někdo, kdo nechce vidět přísedící okolo. „Vzhledem k množství saidaru , které tam bylo použito, matko, nebylo žádným překvapením, že jsme našly pozůstatky skoro tak husté jako sníh.“ V jejím zpěvavém hlase zněl silný murandský přízvuk. „I po tak dlouhé době bych měla být schopná získat představu o tkanivu, co tam bylo setkáno, ale jestli se aspoň trochu podobalo tomu, co znám, nepoznala jsem to. Dokázala jsem jenom sledovat tkanivo, matko, a vůbec to nedávalo smysl. Vůbec žádný. Vlastně to působilo tak cize, že to možná ani nebylo…“ Znovu si odkašlala a polkla a trochu zbledla. „Nemusela to setkat žena. Pochopitelně jsme usoudily, že to musel být Zaprodanec, a tak jsem zkusila rezonanci. My všechny.“ Pootočila se ke svým společnicím a hned se zase obrátila zpátky. Rozhodně se raději dívala na Egwain než na přísedící, které se všechny napjatě předkláněly. „Nepoznám, co tam kdo dělal, kromě toho, že vybral tři míle hlíny, nebo jak to udělal, ale rozhodně tam byl použit i saidín . Rezonance byla tak silná, že jsme ji měly být schopné ucítit. Bylo tam použito mnohem víc saidínu než saidaru , mnohem víc. Jako Dračí hora vedle kopečku. A to je všechno, co můžu říci, matko.“ Stanem to zafučelo, jak sestry přestaly zadržovat dech. Sheriam funěla nejhlasitěji, ale to tak Egwain možná připadalo, protože byla nejblíž.

Egwain se přinutila zachovat klidný výraz. Zaprodanci a tkanivo, které by dokázalo strhnout půlku Tar Valonu. Jestli Malind navrhla útěk, dokáže přimět sestry, aby zůstaly a čelily něčemu takovému? Dokáže opustit Tar Valon a Věž a Světlo ví kolik desítek tisic životů? „Má ještě někdo otázky?“ zeptala se.

„Já mám jednu,“ pronesla Romanda suchým tónem. Její klid to nenarušilo ani o vlásek. „Ale ne pro tyhlety sestry. Jsem si jistá, že jestli už k nim nikdo nic nemá, nemůžou se dočkat, až na ně přestane celá sněmovna civět a ony budou moci odejít.“

Nebylo přímo na ní navrhnout něco takového, ale ani to nebylo proti žádné zvyklosti, a Egwain to tedy nechala být. Jak se ukázalo, nikdo neměl k Akarrin a jejím společnicím žádné otázky, a Romanda jim překvapivě laskavě poděkovala za jejich námahu. A opět to nebylo přímo na ní, aby to udělala.

„Komu chceš svou otázku položit?“ zeptala se Egwain, když se Akarrin a ostatních pět rozešly mezi zvětšující se počet sester, které se tlačily mezi kandelábry a ohřívadly. Jak Romanda říkala, nemohly se dočkat, aby unikly ze středu pozornosti, ale chtěly slyšet, co z jejich práce vzejde. Egwain dalo spoustu práce, aby nemluvila přísně. Romanda se tvářila, že si ničeho nevšimla. Možná si toho opravdu nevšimla.

„Morii,“ řekla. „Od začátku jsme podezíraly Zaprodance. Věděly jsme, že to, co se stalo, vyžadovalo veliké množství síly a bylo to hodně daleko. Ale zjistily jsme jenom, že Shadar Logoth je pryč, a k tomu se dá jedině řici, že světu je bez té díry Stínu líp.“ Mračila se na modrou přísedící takovým způsobem, že by se mnoho Aes Sedai kroutilo jako novicky. „Má otázka zní takto. Změnilo se tím něco pro nás?“

„Mělo by,“ odpověděla Moria a klidně její pohled opětovala. Sice nebyla ve sněmovně tak dlouho jako Romanda, ale přísedící si měly být údajně rovny. „Máme za sebou dlouhé přípravy pro případ, že by proti nám vytáhli Zaprodanci. Každá sestra umí vytvořit kruh, pokud to zvládne, nebo se umí připojit k nějakému, který se tvoří, dokud všechny kruhy nedosáhnou třinácti členek. Každá z nás bude v kruhu, i ty nejnovější novicky.“ Lelaine ostře vzhlédla, ale i když by Morii nejradši vynadala, byly ze stejného adžah, takže se musely aspoň tvářit, že táhnou za jeden provaz. Jen tiskla rty, jak se snažila udržet pusu zavřenou.

Romanda žádné takové zábrany neměla. „Musíš vysvětlovat, co už všechny vědí? My jme to přece zařídily . Snad jsi to již nezapomněla?“ Tentokrát mluvila kousavě. Ve sněmovně bylo zakázáno dávat najevo hněv, ale ne popichování.

Pokud si však Moria píchnutí všimla, nedala to najevo, jenom si upravila šátek. „Musím to vysvětlit od začátku, protože jsme to nedomýšlely dost daleko. Malind, můžou se naše kruhy postavit tomu, co Akarrin a Nisain popsaly?“

Přes ohnivý pohled se Malind pořád skoro usmívala, ale když teď vstala a podívala se po řadě na všechny přísedící, jako by na ně chtěla svými slovy udělat dojem, tvářila se přísně. „Nemůžou. I když to přeorganizujeme tak, aby nejsilnější sestry byly ve stejném kruhu – a to znamená, že musí žít, jíst a spát společně, jestli se mají okamžitě propojit – i tehdy by to bylo jako myš bojující proti kočce. Dost myší dokáže přemoci i velkou a hladovou kočku, ale nejdřív hodně myší zemře. Jenže jestli zemře příliš mnoho myší, zemře i Bílá věž.“ Stanem znovu proletěl sborový výdech jako závan vzduchu.

Egwain se podařilo udržet tvář v klidu, ale musela se přinutit, aby si přestala mačkat sukně. Co navrhnou, útok, či útěk? Světlo, jak by jim mohla odporovat?

Stejné adžah nebo ne, Lelaine už ten tlak nevydržela. „Co navrhuješ, Morie?“ štěkla. „I kdybychom už dnes znovu sjednotily Věž, fakta to nezmění.“

Moria se pousmála, jako kdyby druhá modrá řekla právě to, v co doufala, že někdo řekne. „My musíme změnit fakta. Současná fakta jsou taková, že i náš nejsilnější kruh je příliš slabý. Nemáme vůbec žádné angrialy , natož sa’angrialy , takže na ně můžeme klidně zapomenout. A nejsem si jistá, jestli je i ve Věži něco, co by nám pomohlo. Jak tedy posílíme naše kruhy? Dost na to, abychom mohly čelit tomu, co se stalo v Shadar Logothu, a zastavit to? Escaralde, co k tomu můžeš dodat?“