Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Magla ještě mířila k sedadlům žlutých a Romanda už vstala. „Už je nás víc než jedenáct, takže můžeme začít.“ Měla překvapivě vysoký hlas. Člověk by si mohl myslet, že umí nádherně zpívat, pokud by si dokázal představit Romandu, jak zpívá. Vždy se tvářila spíš zamračeně nebo aspoň odmítavě. „Podle mě z toho nemusíme dělat formální zasedání,“ dodala, když se zvedla Kwamesa. „Nevidím důvod, proč se tohle musí projednávat při zasedání, ale jestli ano, tak to vyřídíme co nejrychleji a půjdeme si po svém. Některé z nás mají na práci důležitější věci. Stejně jako ty, matko.“

To poslední řekla s hlubokou úklonou hlavy tónem snad až příliš uctivým. Ale nezašla tak daleko, aby se to dalo pokládat za sarkasmus. Byla příliš inteligentní, aby se vystavila nebezpečí. Hlupačky málokdy usedly na křeslo přísedící, a pokud ano, rozhodně ho nedržely dlouho, a Romanda byla přísedící skoro osmdesát let. Teď v sněmovně zasedla podruhé. Egwain zlehka naklonila hlavu. Oči měla chladné. Vzala na vědomí, že byla oslovena a že si všimla Romandina tónu. Velmi ošemetná rovnováha.

Kwamesa tak jen zůstala stát s otevřenou pusou a nebyla si jistá, jestli má pronést příslušné věty, které zahajovaly formální zasedání a které vždy přednášela nejmladší přítomná přísedící. Romandě její postavení poskytovalo značný vliv a jistou míru autority, ale v tomto ji mohly ostatní přehlasovat. Hodně přísedících se mračilo a ošívalo, ale žádná nepromluvila.

Do stanu vplula Lyrelle a zamířila k lavicím modrých. Na Cairhieňanku byla vysoká, takže všude jinde měla průměrnou výšku, a v modře prostřihávaném hedvábí s červenozlatou výšivkou na živůtku byla elegantní a pohybovala se ladně. Některé sestry tvrdily, že před vstupem do Věže bývala tanečnicí. Ve srovnání s ní Samalin, zelená s liščí tváří, která vstoupila za ní, měla téměř mužský krok, i když na téhle Muranďance nebylo nic neohrabaného. Obě zřejmě překvapilo, že vidí Kwamesu stát, a honem zamířily ke svým lavicím. Na každý pád začala Kwamesu tahat za rukáv Varilin, až se Arafellanka konečně posadila. Tvář měla jako masku chladného klidu, nicméně se jí dařilo působit nespokojeně. Hodně dala na obřadnost.

„Možná tu je důvod pro formální zasedání.“ Po Romandě působil hlas Lelaine hluboce. Upravila si šátek, jako by měla všechen čas na světě, půvabně vstala a schválně se nedívala na Egwain. Byla krásná a hotové zosobnění důstojnosti. „Nechápu, že jsme o tomto nebyly zpraveny pod válečným zákonem, ale také si myslím, že bychom to měly probrat při zasedání, zvlášť proto, že mnoho z nás čelí hrozbě utišení, pokud Elaida zůstane u moci.“

Slovo „utišení“ již neneslo takový děs, jako předtím, než byly Siuan a Leana z utišení vyléčeny, ale přesto Aes Sedai za lavicemi začaly mumlat. Zpráva o vyjednávání se zřejmě nerozšířila tak rychle, jak Egwain čekala. Nepoznala, jsou-li sestry vzrušené či rozčilené, ale očividně byly překvapené. Včetně některých přísedících. Janya, jež vstoupila během řeči Lelaine, se na místě zastavila, takže hlouček sester, přicházejících za ní, do ní málem vrazil. Janya zírala na modrou a pak na Egwain samotnou. Podle toho, jak Romanda stiskla rty, to očividně také ještě neslyšela, a mezi příliš mladými přísedícími se Berana tvářila ledově chladně, Samalin užasle a Salita zděšeně. A Sheriam se zakymácela. Egwain jen doufala, že se nepozvrací před celou sněmovnou.

Zajímavější však byly reakce těch, o kterých Delana tvrdila, že mluvily o vyjednávání. Varilin seděla úplně nehybně, prohlížela si své sukně a zřejmě potlačovala úsměv, ale Magla si váhavě olizovala rty a úkosem vrhala pohledy na Romandu. Saroiya zavřela oči a pohybovala rty, jako by se modlila. Faiselle a Takima se na Egwain zamračily, pak si jedna druhé všimly, trhly sebou a honem nasadily výraz královské vyrovnanosti, jako by se sobě navzájem vysmívaly. Bylo to zvláštní. Touto dobou už je Beonin určitě všechny zpravila o tom, co Egwain řekla, ale kromě Varilin se všechny tvářily rozčileně. Nemohly si přece myslet, že skutečně dokážou vyjednat konec. Každá žena zasedající v této sněmovně riskovala utišení a popravu už jen tím, že tu byla. Pokud kdy existovala nějaká naděje na cestu zpátky, jinou než přes odstranění Elaidy, zmizela před mnoha měsíci, kdy byla zvolena sněmovna. Od toho už nebylo návratu.

Lelaine zjevně reakce na její slova uspokojila – vlastně se tvářila spokojeně jako kočka, která vylízala smetanu – ale než se usadila, vyskočila Moria. To upoutalo pozornost a vyvolalo několik poznámek. Nikdo by Morii nepovažoval za zvlášť půvabnou, ale rozhodně to nebyla žena, která by vyskakovala. „To je jistě potřeba probrat,“ vyhrkla, „ale musí to počkat. Toto zasedání svolaly tři přísedící, které položily stejnou otázku. A na tuto otázku je třeba odpovědět dřív než na cokoliv jiného. Co zjistila Akarrin a její oddíl? Žádám, aby byly přivedeny a přednesly před sněmovnou svou zprávu.“

Lelaine se na druhou modrou zamračila, a že se uměla mračit náramně, majíc oči jako nebozezy, ale věžový zákon byl v této věci pro jednou jasný a všechny ho znaly. Až příliš často to bylo obráceně. Sheriam roztřeseným hlasem požádala Aledrin, nejmladší hned po Kwamese, aby došla pro Akarrin a ostatní a přivedla je před sněmovnu. Egwain se rozhodla, že si se Sheriam bude muset po zasedání promluvit. Jestli se bude kronikářka dál chovat takhle, brzy jí nebude k ničemu.

Do stanu vrazila Delana uprostřed hloučku sester, poslední přísedící, a než se kyprá bílá přísedící vrátila se šesti sestrami a dovedla je před Egwain, už seděla na své lavici a přehazovala si šátek přes lokty. Sestry musely nechat pláště venku na chodníku, protože je teď neměly. Delana si je prohlížela a nejistě se mračila. Vypadala udýchaně, jako by sem běžela.

Aledrin měla očividně pocit, že ať už zasedání je nebo není formální, alespoň ona se může chovat správně. „Byly jste povolány před věžovou sněmovnu, abyste vylíčily, co jste viděly,“ ohlásila se silným tarabonským přízvukem. Spojení tmavě zlatých vlasů a hnědých očí nebylo v Tarabonu vzácné, i když nosila delší vlasy v bílé krajkové síťce, místo aby je měla spletené do copů s korálky. „Žádám vás, abyste o těch věcech mluvily otevřeně, nic nevynechaly a plně zodpověděly všechny otázky. Slibte, že to uděláte, pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení, nebo ponesete následky.“ Starodávné sestry, které vytvořily tuto část obřadu, si dobře uvědomovaly, jakou volnost tři přísahy poskytují. Stačilo trochu vynechat tady, támhle být mírně vágní a význam toho, co sestra řekne, mohl být obrácen vzhůru nohama, aniž by pronesla jediné lživé slovo.

Akarrin pronesla slib hodně hlasitě a poněkud netrpělivě a ostatních pět formálně a sebevědomě. Mnoho sester prožilo celý život, aniž by je předvolaly svědčit před sněmovnou. Aledrin počkala, až poslední všechno zopakuje, než zamířila ke své lavici.

„Řekni nám, co jsi viděla, Akarrin,“ řekla Moria, jakmile se bílá přísedící odvrátila. Aledrin viditelně ztuhla, a když se usadila, tvář měla dokonale bezvýraznou, ale na lících jí naskočily rudé skvrny. Moria měla počkat. Musela být hodně nervózní.

Podle tradice – existovalo mnohem víc tradic a zvyků než zákonů, a jen Světlo ví, že zákonů bylo víc, než si byl kdo schopen zapamatovat, a během staletí vznikaly zákony, jež často odporovaly těm předchozím, ale tradice a zvyky vládly Aes Sedai stejně jako věžový zákon, možná víc – podle tradice Akarrin směřovala svou odpověď k amyrlin.