Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Když ty muže nemůžeme zkrotit, musíme je nějak ovládnout. V dohodě s Černou věží – spojenectví je příliš silné slovo – v pečlivě formulované dohodě můžeme udělat první kroky k ochraně světa před nimi. Taky je můžeme přivést do našich kruhů.“ Varovně zvedla prst a přelétla pohledem lavice, ale dál mluvila chladně a ovládané. A rázně. „Musíme dát jasně najevo, že prameny bude vždycky splétat sestra – já tu nenavrhuji , abychom nechaly muže ovládat propojený kruh! – ale s muži můžeme kruhy zvětšit. S požehnáním Světla se nám je třeba podaří zvětšit natolik, abychom mohly čelit té zbrani Zaprodanců. Tak zabijeme dva zajíce jedním kamenem. Akorát že tito zajíci jsou lvi, a jestli ten kámen nehodíme, jeden z nich nás určitě zabije. Tak je to prosté.“

Rozhostilo se ticho. Jen Sheriam se krčila kousek od Egwain, ramena se jí třásla a ještě nepřestala brečet.

Pak si Romanda ztěžka povzdechla. „Snad se nám podaří zvětšit kruhy tak, abychom se mohly postavit Zaprodancům,“ pronesla tiše, ale tak měla její slova větší váhu, než kdyby křičela. „Snad se nám podaří ovládnout asha’many. Snad je v obou případech slabé slovo.“

„Když se topíš,“ opáčila Moria stejně tiše, „chytáš se každé větve, která plave kolem, i když, dokud ji nechytíš, nevíš jistě, jestli tě udrží. Ještě se nám nezavřela voda nad hlavou, Romando, ale topíme se. Topíme se.“

Znovu to ticho, až na Sheriamino fňukání. Copak se už vůbec neumí ovládat? Nicméně žádná z přísedících se netvářila vesele, ani Moria, Malind a Escaralde. Neměly před sebou příjemné vyhlídky. Delana dokonce zezelenala a taky vypadala, že začne zvracet.

Egwain se znovu postavila, aby pronesla požadovanou otázku. I když bylo navrženo něco nemyslitelného, obřady bylo třeba dodržovat. Možná víc než dřív. „Kdo stojí proti tomuto návrhu?“

Teď nedostatek řečnic rozhodně nebyl, i když se všechny ovládaly natolik, aby se řídily protokolem. Několik přísedících se pohnulo naráz, ale Magla byla na nohou první, a ostatní se posadily, aniž by dávaly najevo netrpělivost. Faiselle byla na řadě po Magie a potom přišla Varilin, po ní Saroiya a nakonec Takima. Všechny mluvily dlouho, Varilin a Saroiya téměř na hranici zakázaných proslovů, a velice výmluvně. Křeslo přísedící nezískala žádná Aes Sedai, která nedokázala být v případě potřeby výmluvná. Přesto bylo brzy jasné, že se jen opakují, pouze používají jiná slova.

O Zaprodancích a jejich zbrani se žádná nezmínila. Hlavním tématem byla Černá věž, Černá věž a asha’mani. Černá věž byla snětí na tváří země, stejně velkou hrozbou pro svět jako Poslední bitva. Už samotné její jméno naznačovalo sepětí se Stínem, nemluvě o tom, že bylo otevřenou urážkou Bílé věže. Ti takzvaní asha’mani – nepoužily výraz „takzvaní“, ani to neříkaly s opovržením. Ve starém jazyce to znamenalo „ochránci“, a oni byli všechno jen ne ochránci – ti takzvaní asha’mani byli muži, kteří dokážou usměrňovat ! Muži odsouzení k šílenství, pokud je dřív nezabije mužská polovina pravého zdroje. Šílenci vládnoucí jedinou silou. Od Magly po Takimu do toho všechny vložily veškerou hrůzu, jakou cítily. Tři tisíce let hrůzy a Rozbití světa předtím. Muži jako tihle zničili svět, zničili věk pověstí a změnily tvář světa. A od nich se žádalo, aby s nimi uzavřely spojenectví . Pokud to udělají, budou je nenávidět všechny národy, a oprávněně. Budou jimi opovrhovat všechny Aes Sedai, a oprávněně. To nelze. Prostě nelze .

Když se Takima konečně posadila a upravila si šátek, spokojeně se usmívala. Společně se jim podařilo vylíčit asha’many jako mnohem děsivější a nebezpečnější, než byli Zaprodanci a Poslední bitva dohromady. Možná se dokonce vyrovnají samotnému Temnému.

Jelikož s obřadními otázkami začala Egwain, bylo na ní, aby to uzavřela, a tak vstala a řekla: „Kdo stojí za dohodou s Černou věží?“ Předtím si jenom myslela, že je ve stanu ticho. Sheriam se konečně ovládla, i když se jí na tvářích dál leskly slzy, ale v tom tichu znělo i její polknutí hlasitě jako křik.

Samalin se postavila vedle Malind, a najednou to zašustilo, Salita, Berana a Aedrin se postavily společně a Kwamesa byla jenom o chvilku za nimi. Stálo devět přísedících a dál se nic nedělo. Egwain si uvědomila, že si hryže ret, a honem toho nechala a jen doufala, že si toho nikdo nevšiml. Stále na rtu cítila zuby. Doufala, že jí neteče krev. Ne že by se na ni někdo díval. Všechny Aes Sedai zřejmě zadržovaly dech.

Romanda seděla a mračila se na Salitu, jež hleděla přímo před sebe, tvář popelavou a chvějící se rty. Tairenská sestra možná nedokázala skrýt svůj strach, ale šla si pevně za svým. Romanda pomalu kývla a k překvapení všech vstala. I ona se rozhodla porušit zvyk. „Občas,“ utrousila a dívala se na Lelaine, „musíme udělat i věci, které bychom raději neudělaly.“

Lelaine se šedovlasé žluté podívala do očí. Obličej měla jako vymodelovaný z porcelánu a nepatrně zvedla bradu. A potom náhle vstala a netrpělivě se podívala na Lyrelle, která chvíli civěla s otevřenou pusou, než se také zvedla.

Zíraly všechny. Žádná žena nevydala ani hlásku. Bylo hotovo.

Tedy skoro hotovo. Egwain si odkašlala a snažila se upoutat pozornost Sheriam. Teď byla na řadě kronikářka, jenomže Sheriam si jen otírala slzy a dívala se po lavicích, jako by počítala, kolik přísedících stojí, a doufala, že se prve přepočítala. Egwain si odkašlala hlasitěji a zelenooká žena sebou trhla a obrátila se k ní. I pak jí trvalo věčnost, než si vzpomněla, co má za povinnosti.

„Menší konsenzus platí,“ ohlásila nejistým hlasem, „budeme usilovat o dohodu s… s Černou věží.“ Zhluboka se nadechla, pořádně se narovnala a její hlas získal na síle. Byla zpátky na známé půdě. „V zájmu jednoty žádám o větší konsenzus.“

To bylo silné volání. I ve věcech, které bylo možné rozhodnout menším konsenzem, se vždy dávala přednost jednohlasné volbě. Jejímu dosažení mohly předcházet hodiny i dny debat, ale nepřestávalo se, dokud všechny přísedící nesouhlasily nebo nebylo jasné jako voda, že k dohodě nedojde. Toto volání vnímala každá sestra. Delana se zvedla jako loutka, s níž někdo pohybuje proti její vůli, a nejistě se rozhlížela.

„S tímhle nemůžu souhlasit,“ prohlásila Takima proti veškeré slušnosti. „Ať řekne kdokoliv cokoliv, ať tu budeme sedět sebedéle, nemůžu a nebudu! Ne-bu-du!“

Nikdo jiný už nevstal. Ano, Faiselle se vrtěla na lavici a pohnula se, jako kdyby chtěla vstát, upravila si šátek a celé to zopakovala. Nikdo jiný se nepohnul. Saroiya si hryzala klouby na ruce a tvářila se vyděšeně a Varilin vypadala, jako by dostala ránu kladivem mezi oči. Magla svírala okraj lavice a tupě zírala na koberec před sebou. Očividně cítila, jak se na ni Romanda mračí, ale jenom se nahrbila.

Takima to měla ukončit. Nemělo smysl usilovat o větší konsenzus, když někdo jasně sdělil, že nevstane. Ale Egwain se rozhodla také porušit slušnost a protokol. „Je tu někdo, kdo má pocit, že kvůli tomu musí opustit své křeslo?“ zeptala se rázně.

Ozvalo se lapání po dechu, Egwain však dech zadržovala. Tohle je mohlo zlomit, ale lepší teď a veřejně, pokud to mělo přijít. Saroiya se rozčileně rozhlédla, nikdo jiný se už nepohnul.