Robert Jordan - Křižovatka soumraku

S tím konečně odložila punčochu do košíku a rychle vstala, aby Egwain vzala plášť. Přitom vykřikovala, že je Egwain studená jako led. To byl podle ní další důvod k bolestem hlavy. Aes Sedai si chodily a nevšímaly si zimy či horka, ale jejich tělo poznalo, co se děje. Nejlepší je v zimě se pořádně oblékat. A nosit červené spodničky. Každý ví, že červenaje nejteplejší. I jezení pomáhá. Prázdný žaludek vždycky vede k třesavce. Ji přece nikdy nikdo neviděl se třást, nebo ano?

„Děkuju, mami,“ pronesla Egwain nadneseně, čímž si vysloužila frknutí. A šokovaný pohled. Přese všechno se Chesa držela toho, co je správné, až vedle ní Aledrin vypadala nedbalá. I když Chesa dbala hlavně na ducha pravidel, ne na jejich doslovnou podobu. „Dnes večer mě hlava nebolí, díky tomu tvému čaji.“ Možná to bylo tím čajem. Jakkoliv byl ohavný, jako lék nebyl o nic horší než sezení při jednání sněmovny, trvajícím víc než půl dne. „A nemám moc velký hlad. Rohlík bude stačit.“

Pochopitelně to nebylo tak prosté. Vztah mezi paní a služkou není nikdy prostý. Žily vedle sebe a služka ji viděla, když jí bylo nejhůř, a znala všechny její chyby a slabé stránky. Před komornou se nic neutají. Chesa remcala a nadávala celou dobu, co Egwain pomáhala se svlékáním, a nakonec, když byla Egwain zabalená v županu – z červeného hedvábí s nabíranou murandskou krajkou a květinovou výšivkou, což byl dar od Anaiyi – ji nechala sundat plátýnko z podnosu na kulatém stolečku.

Čočka v misce ztuhla, ale to napravilo menší usměrnění, a s první lžící Egwain zjistila, že hlad opravdu má. Vyjedla misku do čista, snědla i kousek modrého sýra, poněkud seschlé olivy a dva křupavé rohlíky, i když z nich musela vybrat červy. Protože nechtěla hned usnout, vypila jen jeden pohár svařeného vína, které také potřebovalo přihřát a bylo trochu nahořklé, ale Chesa se pochvalně usmívala, jako by Egwain všechno na podnose snědla. Když nahlédla na talíře, zjistila, že kromě pecek z oliv a drobků opravdu snědla všechno.

Jakmile se uložila na úzké palandě pod dvěma měkkými vlněnými pokrývkami a husím peřím nacpanou peřinou, vytaženou až k bradě, Chesa vzala podnos a odcházela, ale ve vchodu se ještě zastavila. „Mám se vrátit, matko? Kdyby tě začala bolet hlava… No, ta ženská si jistě našla společnost, jinak by tu byla.“ Když říkala „ta ženská“, otevřeně se mračila. „Mohla bych ti uvařit další čaj. Mám ho od formana, který tvrdil, že na léčení bolestí hlavy je nejlepší. A taky kloubů a zkaženého žaludku.“

„Opravdu si myslíš, že je do větru, Cheso?“ zamumlala Egwain. Pod pokrývkami jí už začínalo být teplo a byla ospalá. Chtělo se jí spát, ale ne hned. Hlavu a klouby a žaludek? Nyneiva by se nad tím rozbrečela smíchy. Nakonec možná to bolení hlavy přece jen zahnalo žvanění sester. „Halima asi flirtuje, ale nemyslím, že to někdy zašlo dál než k flirtování.“

Chesa chvíli jen špulila rty. „Jsem z ní… nervózní, matko,“ přiznala nakonec. „Něco na ní prostě není v pořádku. Cítím to pokaždé, když se objeví. Je to jako takový ten pocit, že se k tobě někdo plíží zezadu, nebo když si uvědomím, že mě při koupání pozoruje muž, nebo…“ Zasmála se, ale vesele to neznělo. „Neumím to popsat. Prostě na ní něco nesedí.“

Egwain si povzdechla a zachumlala se hlouběji do pokrývek. „Dobrou noc, Cheso.“ Krátce usměrnila a zhasla lampu, takže se stan ponořil do tmy. „Dneska v noci se jdi vyspat do vlastní postele.“ Halimu by mohlo rozčílit, kdyby přišla a našla na své palandě někoho jiného. Opravdu ta žena zlomila ruku muži? Ten muž ji musel nějak vyprovokovat.

Dnes v noci chtěla mít sny, klidné sny – alespoň sny, které by si zapamatovala, i když z těch bylo jen pár, jež by lidé nazvali klidnými – ale nejdřív musela vstoupit do jiného druhu snu. Nepotřebovala k tomu ani jeden z těch ter’angrialů , které sněmovna tak přísně strážila. Vklouznout do lehkého transu bylo snadné, zvlášť když byla tak utahaná, a…

…bez těla, jen se vznášela v nekonečné černi obklopená nekonečným mořem světel, obrovským vírem maličkých teček zářících jasněji než hvězdy. To byly sny všech lidí na světě, lidí na všech světech, jež existovaly či mohly existovat, na světech tak divných, že je ani nedokázala pochopit, a všechny tyto sny byly vidět v této nepatrné mezeře mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, v nekonečném prostoru mezi realitou a sny. Některé sny poznala od podívání. Všechny vypadaly stejné, ale ona je poznala stejně jistě, jako znala tváře svých sester. Některým se vyhýbala. Rand si své sny vždy chránil a ona se bála, že by to mohl zjistit, kdyby se do nich pokusila nahlédnout. A jeho štít by jí stejně zabránil cokoliv uvidět. Škoda že ze snů nepoznala, kde se dotyčný nachází. Dvě světelné tečky tu mohly být vedle sebe a ti, jimž se zdály, tisíc mil daleko od sebe. Její pozornost upoutal Gawynův sen a ona rychle utekla. V jeho snech číhalo zvláštní nebezpečí, a nebylo jen v tom, že se do nich chtěla ponořit. Nad Nyneiviným snem zaváhala a zatoužila do ní vpravit strach ze Světla, ale Nyneivě se dařilo ji zatím ignorovat, a Egwain by ani nenapadlo vtáhnout ji do Tel’aran’rhiodu proti její vůli. Takové věci dělávali Zaprodanci. Ale lákalo ji to.

Pohybovala se, aniž by se pohnula, a pátrala po jednom spícím. Tedy po jednom ze dvou. Oba budou vhodní. Světla jako kdyby se kolem ní roztočila, míhala se tak rychle, že z nich byly rozmazané šmouhy, zatímco ona nehybně proplouvala tím hvězdným mořem. Doufala, že aspoň jeden z těch dvou, po kterých toužila, už usnul. Světlo ví, že bylo dost pozdě pro každého. Nejasně si uvědomovala své tělo v bdělém světě a cítila, jak potlačuje zívnutí a pod pokrývkami si přitahuje kolena k bradě.

Pak zahlédla světýlko, po němž pátrala, a to se před ní rozšířilo a hnalo se blíž, z hvězdičky na obloze se změnilo v měsíc a pulsovalo jako dýchající tvor. Pochopitelně se ho nedotkla. To mohlo vést k nejrůznějším komplikacím i s tímto spícím. Kromě toho by bylo trapné vklouznout někomu do snu náhodně. Vůlí pronikla přes vlasově tenký prostor, jenž zbýval mezi ní a snem, a opatrně promluvila, aby to neznělo jako křik. Neměla tělo, neměla ústa, ale promluvila.

ELAIN, TADY JE EGWAIN. SEJDEME SE NA OBVYKLÉM MÍSTĚ. Nemyslela si, že by ji někdo jiný mohl zaslechnout, aniž by to věděla, ale nemělo smysl zbytečně riskovat.

Světýlko najednou zhaslo. Elain se probudila. Ale bude si to všechno pamatovat a bude vědět, že ten hlas nebyl jen součástí jejího snu.

Egwain se posunula… stranou. Nebo to možná bylo spíš jako dokončení kroku, když prve nakročila. Mohlo to být obojí. Posunula se a…

…a stála v malé místnosti, kde byl pouze poškrábaný dřevěný stůl a židle s rovnými opěradly. Za oběma okny byla vidět hluboká tma, ale uvnitř bylo jakési zvláštní světlo, jiné než světlo měsíce, lampy nebo slunce. Zdánlivě nepřicházelo odnikud, prostě tu bylo. Ale docela stačilo, aby ta ubohá, smutná místnost byla jasně vidět. Zaprášené dřevěné panely byly prolezlé červotočem a rozbitými okenními tabulkami dovnitř padal sníh na hromádku větviček a suchého listí. Tedy spíš byl na podlaze občas sníh a občas větvičky a suché listí. Stůl a židle zůstávaly tam, kde stály, ale kdykoliv se podívala stranou a zase zpátky, sníh mohl být pryč a větvičky a hnědé listí někde jinde, jako by je rozprášil vítr. Přesouvaly se dokonce i tehdy, když se na ně dívala. Už jí to nepřipadalo o nic divnější než pocit, že ji sleduje někdo neviditelný. Obojí nebyla pravda, tak to prostě v Tel’aran’rhiodu chodilo. Byl to odraz skutečnosti a sen, vše promíchané dohromady.