Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Egwain prudce zavřela kožené pouzdro se zprávami. S odpornou pachutí na jazyku a třeštící hlavou – nemluvě o jejich neustálém žvanění! – se stejně nedokázala na čtení soustředit. Sestry se na ni překvapeně podívaly. Už dávno jim dala jasně najevo, kdo tu velí, ale snažila se nevztekat. Přísaha věrnosti nebo ne, neustále vzteklou mladou ženu bylo příliš snadné považovat jenom za trucovitou. Což ji rozčílilo ještě víc, takže ji hlava bolela ještě víc, což… „Čekala jsem dost dlouho,“ prohlásila a snažila se udržet klidný hlas. Kvůli bolení hlavy stejně mluvila ostře. Třeba si Sheriam myslí, že se s ní má sejít ve sněmovně.

Popadla svůj plášť a vyšla ven, kde si ho teprve přehodila přes ramena. Morvrin a ostatní jen chvilku váhaly, než ji následovaly. Pokud ji doprovodí do sněmovny, mohlo by to vypadat, že jí dělají doprovod, ale ony na ni měly dohlížet, a ona tušila, že dokonce i Morvrin se nemůže dočkat, až uslyší, co Akarrin hlásí a co s tím hodlají Moria a ostatní udělat.

Egwain doufala, že to půjde snadno vyřídit, nic takového, o čem mluvily Anaiya a Myrelle. Bude-li to nutné, mohla by se pokusit uplatnit zákon o válce, ale i kdyby s tím uspěla, vládnout skrze výnosy mělo spoustu nevýhod. Když lidé museli poslechnout v jedné věci, vždycky si našli způsob, jak se vykroutit z jiných, a čím víc byli nuceni poslouchat, tím víc věcí si našli, ze kterých se vykroutili. Byla to přirozená rovnováha, jíž se nedalo uniknout. Horší bylo, že právě zjistila, jak návykové je, když lidé skáčou na její pokyn. Začínala to brát za přirozený běh věcí, a když jednou neskočili, překvapilo ji to. Kromě toho s tím, jak jí bušilo v hlavě – bolest byla stále silnější, třebaže ne tak ostrá – by nejradši štěkala na každého, kdo se na ni křivě podívá, a i když to lidé museli spolknout, nikdy to pro ně nebylo příjemné.

Slunce bylo v nadhlavníku, zlatá koule na modré obloze s několika bílými mráčky, ale nehřálo, jen zahánělo stíny a jiskřilo na sněhu, kde zůstal neporušený. Bylo stejně zima jako ráno u řeky. Egwain odmítala nechat na sebe zimu působit, ale té si mohla nevšímat jen mrtvola, když se všem u úst srážela pára. Byl čas na oběd, ale tolik novicek naráz nebylo možné nakrmit, a tak Egwain se svým doprovodem stále procházela vlnou bíle oděných žen, jež jim uskakovaly z cesty a uprostřed ulice předváděly pukrlata. Egwain nasadila takové tempo, že už byly obvykle pryč, než hlouček novicek stačil pořádně roztáhnout sukně.

Nebylo to daleko a rozbahněné ulice musely překročit jenom na čtyřech místech. Hovořilo se o dřevěných mostech, dost vysokých, aby se pod nimi dalo projet, ale to by táboru dodalo stálost, o niž nikdo nestál. Dokonce i sestry, které o nich mluvily, nikdy nenaléhaly, aby je tesaři skutečně postavili. Takže se musely pomalu brodit blátem a držet si sukně a plášť vysoko nad zemí, aby nebyly špinavé až po kolena. Jak se blížily ke sněmovně, davy se rozcházely. Kolem stanu bylo jako vždy téměř prázdno.

Před obrovským stanem se záplatovanými stěnami čekaly Nisao a Carlinya. Maličká žlutá sestra si hryzala ret a nervózně si Egwain prohlížela. Carlinya byla ztělesněný klid, oči měla chladné a ruce sepjaté v pase. Až na to, že si zapomněla plášť, lem světlé sukně s výšivkou měla od bláta a její tmavé kudrny potřebovaly kartáč jako sůl. Obě předvedly pukrle a připojily se k Anaiye a druhým dvěma kousek za Egwain. Tiše si mumlaly a útržky, které Egwain zachytila, byly zcela nevinné, o počasí nebo o tom, jak dlouho ještě budou muset čekat. Tohle nebylo vhodné místo, kde by je měli vidět pohromadě.

Po chodníku přiběhla Beonin, smykem zastavila a chvíli zírala na Egwain, než se připojila k ostatním. Napětí kolem jejích modrošedých očí bylo ještě zřetelnější než předtím. Možná si myslela, že to ovlivní její vyjednávání. Ale věděla , že jednání bude jenom klam, jen snaha získat čas. Egwain se přinutila klidně dýchat a prováděla cvičení novicek, ale její hlavě to nepomohlo. Nikdy to nepomáhalo.

Po Sheriam nebylo mezi stany nikde ani vidu, ani slechu, ale na chodníku před stanem nebyly samy. Akarrin a pět sester, které šly s ní, po jedné z každého adžah, čekaly v hloučku vedle vchodu. Většina před Egwain nepřítomně udělala pukrle, ale nepřiblížily se. Asi byly upozorněny, že nemají nikomu nic říkat, dokud nepromluví před sněmovnou. Egwain pochopitelně mohla požadovat, aby jí okamžitě podaly hlášení. Amyrlin by mohly poslechnout. Nejspíš by to udělaly. Na druhou stranu, vztahy amyrlin k adžah byly vždy složité, často záleželo i na adžah, z něhož byla pozvednuta. Vztahy byly skoro tak složité jako se sněmovnou. Egwain se přinutila k úsměvu a vlídně sklonila hlavu. Jestli za tím úsměvem skřípala zuby, no, aspoň jí to pomáhalo udržet pusu zavřenou.

Ne všechny sestry si však uvědomovaly, že tu je. Akarrin, štíhlá, v prostém hnědém suknu a plášti s překvapivě složitou zelenou výšivkou, zírala do prázdna a občas pokývla hlavou. Očividně si nacvičovala, co řekne uvnitř. Akarrin nebyla v jediné síle zrovna silná, byla jen o málo silnější než Siuan, pokud vůbec, ale jen jedna z té šestice, Therva, útlá ženuška s dlouhým nosem, ve žlutě prostřihávaných jezdeckých šatech s pláštěm se žlutým lemem, byla alespoň tak silná jako ona. To bylo znepokojivé měřítko toho, jak sestry ten zvláštní paprsek saidaru vyděsil. Nejsilnější z nich měla vystoupit a žádat o úkol, jenž byl svěřen jim, ale až na Akarrin samotnou jim zápal rozhodně scházel. Její společnice se netvářily nijak nadšeně. Shana obvykle zachovávala klid i přes oči, díky nimž vypadala neustále polekaně, ale teď jí málem vypadly z důlků, jak byla ustaraná. Pokukovala po vchodu do stanu a pohrávala si s pláštěm, jako by nedokázala udržet ruce v klidu. Reiko, zavalitá modrá z Arafellu, klopila zrak, ale stříbrné zvonečky v dlouhých tmavých vlasech jí slabě cinkaly, jak pod kapuci potřásala hlavou. Jenom Therva se tvářila dokonale vyrovnaně, naprosto nevzrušeně a neotřesitelně, avšak i to samo o sobě bylo špatným znamením. Žlutá sestra byla povahy popudlivé. Co viděly? Co mají Moria a ostatní dvě přísedící za lubem?

Egwain se snažila ovládnout svou netrpělivost. Sněmovna očividně ještě nezasedala. Přísedící se teprve scházely, ale několik jich i již prošlo kolem ní do velkého stanu. Žádná nespěchala. Salita zaváhala, jako by chtěla promluvit, ale nakonec jen pokrčila kolena, vytáhla si šátek se žlutými třásněmi výš a vběhla do stanu. Kwamesa se na Egwain při pukrleti podívala svrchu a o totéž se pokusila s Anaiyou a ostatními, ale ona se štíhlá šedá dívala svrchu na každého. Nebyla zrovna vysoká, ale snažila se, aby to tak vypadalo. Berana, jejíž tvář byla maskou povýšenosti, s velkýma hnědýma očima studenýma jako led, se zastavila, chladně pozdravila Egwain a zamračila se na Akarrin. Po delší době, snad že jí došlo, že ji Akarrin ani nevnímá, si uhladila stříbrem vyšívanou bílou sukni, která to nepotřebovala, upravila si šátek, aby jí bílé třásně visely trochu jinak, a vplula do stanu, jako by čirou náhodou zrovna šla tím směrem. Všechny tři patřily k přísedícím, o nichž Siuan tvrdila, že jsou příliš mladé. Stejně jako Malind a Escaralde. Ale Moria byla Aes Sedai sto třicet let. Světlo, Siuan ji přiměla hledat spiknutí naprosto všude!