Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Egwain rozemnula popel a oprášila si ruce. Úsměv ji přešel. Nemohla o tom se Siuan mluvit. Sama byla také zamilovaná, ale ani nevěděla, kde ve světě Gawyn je, ani co by udělala, kdyby to zjistila. Jeho povinnost vázala k Andoru a ji k Věži. A jediný způsob, jak tuto propast přemostit, by mohl mít za následek jeho smrt. Lepší bude nechat hojit, zapomenout na něj. Což bylo stejně snadné jako zapomenout vlastní jméno. A spojí se s ním. To věděla. Pochopitelně se nemohla s mužem spojit, aniž by věděla, kde je, aniž by ho dostala do rukou, takže všechno se vracelo kruhem. Muži byli… svízel !

Přitiskla si prsty na spánky – nijak to tepající bolest nezmenšilo – a zapudila myšlenky na Gawyna. Pokud to jen šlo. Myslela si, že ví, jaké to je mít strážce. Pořád měla něco z Gawyna v hlavě. A do vědomí jí to pronikalo v těch nejnevhodnějších chvílích. Přinutila se soustředit na práci a zvedla další papír.

Podle špehů zmizela většina světa. Ze zemí, které měli v držení Seanchané, přicházelo málo zpráv a ty se dělily mezi fantaskní popisy seanchanských zvířat, které měly dokázat, že používají zplozence Stínu, děsivé příběhy o tom, jak zkoušejí ženy, aby zjistili, jestli je mají uvázat jako damane , a skličující vyprávění o… kapitulaci. Seanchané zřejmě nebyli o nich horší vládci než většina ostatních a lepší než někteří – pokud člověk nebyl žena, jež dokáže usměrňovat – a až příliš mnoho lidí se zjevně vzdalo veškerých myšlenek na odpor, jakmile začalo být jasné, že je Seanchané nechají žít v klidu dál. Z Arad Domanu také přicházely jen drby, což připouštěly i sestry, které psaly hlášení, ale několik jich přihodily, jen aby ukázaly, v jakém stavu země je. Král Alsalam byl mrtev. Ne, začal usměrňovat a zešílel. Rodei Ituralde, hlavní kapitán, byl také mrtvý nebo se zmocnil trůnu nebo vytáhl do Saldeie. Kupecká rada byla také celá mrtvá nebo utekla ze země nebo začala občanskou válku kvůli tomu, kdo bude příštím králem. Cokoliv z toho mohla být pravda. Nebo nemusela být pravda nic. Adžah byla zvyklá, že vidí všechno, ale teď byla třetina světa zahalena hustou mlhou, která jen občas trochu prořídla. A pokud někde adžah něco zahlédla, nepovažovala za vhodné se s ní o to podělit.

Další problém spočíval v tom, že adžah považovala za důležité jenom některé věci a všechno ostatní prostě ignorovala. Kupříkladu zelené sestry se zvlášť zajímaly o příběhy o vojácích Hraničních států poblíž Nových Brém, stovky leguí od Morny, kterou měli strážit. Jejich hlášení hovořila jen a pouze o Hraničářích, jako kdyby se s nimi muselo něco okamžitě udělat. Ne že by navrhly co, ani se o tom nezmínily, ale z křečovitého rukopisu, naléhavě se kradoucího přes stránku, čišelo zoufalství.

Egwain znala pravdu od Elain, avšak prozatím nechala zelené skřípat zuby, protože jí Siuan objasnila, proč se neženou všechno urovnat. Podle jejího agenta v Nových Brémách doprovázelo Hraničáře padesát nebo sto sester, snad až dvě stě. Počet Aes Sedai možná nebyl známý a určitě byl řádně nafouknutý, ale jejich přítomnost musela být pro zelené potvrzený fakt, i když v hlášeních, jež posílaly Egwain, se o nich ani slovíčkem nezmínily. Vlastně se o nich nezmínilo žádné adžah. Avšak nakonec nezáleželo na tom, jsou-li ty sestry dvě nebo jích je dvě stě. Nikdo nevěděl jistě, kdo jsou ani proč tam jsou, ale kdyby do toho některá ze zdejších Aes Sedai začala strkat nos, bylo by to považováno za vměšování. Bylo zvláštní, že spolu Aes Sedai válčily, a přitom se ze zvyku stále neodvažovaly vměšovat do záležitostí jiné sestry, ale naštěstí tomu bylo tak.

„Aspoň že nenavrhly, abychom někoho poslaly do Caemlynu.“ Egwain zamrkala, jak bolest za očima při čtení zesílila.

Siuan opovržlivě frkla. „Proč by měly? Pokud vědí, řídí se Elain radami Merilille a Vandene, takže si jsou jisté, že dostanou svou královnu–Aes Sedai a zelenou navrch k tomu. Kromě toho, dokud asha’mani zůstávají mimo Caemlyn, nikdo nechce riskovat, že je rozčílí. To bychom se stejně mohly pokoušet vytahovat žahavé medúzy holýma rukama, a zelené to dobře vědí. Ale stejně to některým sestrám, zeleným i jiným, nezabrání, aby si do Caemlynu nezaskočily. Jen na tichou návštěvu, aby se podívaly za svými špehy. Nebo aby si nechaly ušít šaty nebo koupily sedlo nebo Světlo ví co jiného.“

„ Dokonce i zelené?“ optala se Egwain jízlivě. Všichni si myslely, že hnědé jsou takové a bílé makové, i když ony očividně takové nebyly, ale občas se trochu naježila, když slyšela, že k nim někdo přihazuje i zelené, jako by všechno byla jedna žena. Možná se považovala za zelenou, nebo za bývalou zelenou, což bylo hloupé. Amyrlin byla ze všech adžah a žádného – upravila si štolu na ramenou a připomněla si, že je na ní sedm pruhů – a ona přece nikdy k žádnému doopravdy nepatřila. Ale přesto mezi sebou a zelenými sestrami cítila – ne náklonnost, to byl příliš silný výraz – ale něco jako spřízněnost . „O kolika sestrách se nic neví, Siuan? I ty nejslabší můžou cestovat, kam se jim zlíbí, když se propojí, a já bych ráda věděla, kam chodí.“

Siuan se nad tím zamračila. „Asi o dvaceti, myslím,“ připustila nakonec. „Možná o něco míň. To číslo se den ze dne mění. Vlastně to nikdo nesleduje. Žádná sestra by to nesnesla.“ Předklonila se, aby neupadla, jak se židle zase pokusila složit. „Zatím se ti velice daří se vším žonglovat, matko, ale to nevydrží. Sněmovna nakonec zjistí, co všechno se v Caemlynu děje. Mohla by přijmout, že bylo nutné udržet v tajnosti zajaté Seanchanky – to bude považovat za věc Vandene nebo Merilille – ale už teď ví, že v Caemlynu je Mořský národ, a dřív nebo později se dozví i o té dohodě. I o rodince, když už ne o tom, co s ní máš v plánu.“ Siuan znovu zafrkala, byť slabě. Sama si nebyla jistá, co si myslí o tom, že by Aes Sedai odcházely do důchodu k rodince, natož jak tento nápad přijmou ostatní sestry. „Mí špehové zatím nezachytili ani špitnutí, ale někdo to zaslechne, to je jisté. Už to déle nemůžeš odkládat, jinak skončíš mezi hejnem perutínů.“

„Jednou se na ty tvoje perutíny, co o nich pořád mluvíš, budu muset podívat,“ zahuhlala Egwain a zvedla ruku, když druhá žena otevřela ústa. „Jednou. Ta úmluva s Mořským národem vyvolá potíže,“ přiznala, „ale až o ní adžah něco zjistí, hned si neuvědomí, o co vlastně jde. Sestry že v Caemlynu učí Mořský národ? Je to neslýchané, ale kdo se na to bude vyptávat, nebo se do toho míchat? To je proti zvykům. Určitě budou remcat, možná bude sněmovna klást otázky, jenže než vyjde na světlo, že to je dohoda, předložím svůj plán na to, co s rodinkou.“

„A ty myslíš, že tohle je nenazvedne?“ Siuan si upravila šátek a nedůvěru ani neskrývala. Vlastně se mračila.

„Způsobí to hádky,“ připustila Egwain uvážlivě. Pozoruhodně zdrženlivé. To vyvolá hotové pozdvižení, jakmile to vejde ve známost. Vlastně spíš nepokoje, jakkoli jen je to mezi Aes Sedai možné. Ale počet Aes Sedai se zmenšoval už tisíc let, ne-li víc, a ona to hodlala zarazit. „Ale chci na to jít pomalu. Aes Sedai možná odmítají mluvit o svém věku, Siuan, jenže brzy jim dojde, že přísaha na hůl přísah jim zkrátí život nejméně o polovinu. Nikdo nechce umřít dřív, než musí.“