Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„V Tel’aran’rhiodu “ podotkla Siuan s odmítavým gestem „jsem jiná žena v jiných šatech pokaždé, když zahnu za roh.“ To bylo dobře, i když to spíš vypovídalo o nedostatku sebeovládání než o záměru. Siuan občas věřila, že má větší schopnosti, než jakými ve skutečnosti oplývala. „Chci říct, že jsem včera v noci viděla částečný seznam přísedících a podařilo se mi přečíst většinu jmen ještě dřív, než se změnil v zápis o víně.“ To se v Tel’aran’rhiodu dělo neustále, nic tu nezůstávalo stejné delší dobu, pokud to nebyl odraz něčeho trvalého v bdělém světě. „Andaya Forae byla pozvednuta za šedé, Rina Hafden za zelené a Juilaine Madome za hnědé. Žádná nenosí šátek déle než sedmdesát let. Elaida má stejný problém, matko.“

„Chápu,“ řekla Egwain. Uvědomila si, že si zase masíruje spánky. Bolest zesílila a bude to pokračovat. Vždy tomu tak bylo. Do večera bude litovat, že Halimu poslala pryč. Rázně dala ruce dolů a posunula kožené pouzdro před sebou o kousek doleva a zase ho vrátila zpátky. „A co ostatní? Musely nahradit šest přísedících.“

„Ferane Neheran byla pozvednuta za bílé,“ připustila Siuan –, „a Suana Dragand za žluté. Ty už obě ve sněmovně seděly. Seznam byl jen částečný a já si ho nepřečetla celý.“ Narovnala se a tvrdohlavě vystrčila bradu. „Jedna nebo dvě pozvednuté předčasně by bylo dost neobvyklé – stává se to, jenomže ne často – a tohle už je jedenáct – možná dvanáct, jedenáct určitě – u nás a ve Věži. Já na tak velké shody okolností prostě nevěřím. Když všichni obchodníci s rybami nakupují za stejnou cenu, můžeš se vsadit, že večer všichni popíjeli ve stejné hospodě.“

„Mě už přesvědčovat nemusíš, Siuan.“ S povzdechem se narovnala a automaticky zachytila nohy židle, které se začaly skládat pokaždé, když to udělala. Očividně se dělo něco divného, ale co to znamenalo? A kdo by mohl ovlivnit výběr přísedících ve všech adžah? Tedy ve všech adžah kromě modrého. To si zvolilo jednu novou přísedící, ale Moria byla Aes Sedai dobře přes sto let. A možná že nebylo ovlivněno ani červené. Nikdo nevěděl, jaké změny, pokud nějaké, proběhly mezi červenými přísedícími. Mohlo za tím být černé adžah, jenže co by tím získalo, pokud všechny ty příliš mladé přísedící nebyly černé? To bylo v každém případě vysoce nepravděpodobné. Pokud by mělo černé adžah tak velký vliv, celá sněmovna už by dávno patřila k temným druhům. A pokud tu byl nějaký vzor a ne shoda náhod, pak ve středu celé věci musel někdo být. Už jenom z přemýšlení o tom, co je možné a co ne, třeštění hlavy zesílilo.

„Jestli se nakonec ukáže, že je to shoda náhod, Siuan, budeš litovat, že tě kdy napadlo vidět v tom záhadu.“ Nucené se usmála, aby to neznělo jedovatě. Amyrlin si musela dávat pozor na to, co říká. „Když jsi mě teď přesvědčila, že tu je záhada, chci, abys ji rozřešila. Kdo je za to zodpovědný a o co mu jde? Dokud se nedozvíme tohle, nevíme vlastně nic.“

„To je všechno, co po mně chceš?“ opáčila Siuan suše. „Před večeří, nebo stačí až po ní?“

„Po ní bude asi muset stačit,“ štěkla Egwain a zhluboka se nadechla, jak se druhá žena zatvářila zahanbeně. Nemělo smysl si vybíjet bolest hlavy na Siuan. Slovo amyrlin mělo váhu a občas i následky. Nesměla na to zapomínat. „Ale budu muset počkat, až se ti to podaří,“ dodala mírněji. „Vím, že to uděláš tak rychle, jak to jen půjde.“

I když byla Siuan rozezlená, zřejmě chápala, že Egwain nevybuchla jen kvůli její jízlivosti. Přes svůj mladistvý vzhled za sebou měla léta cviku ve čtení výrazů. „Mám jít pro Halimu?“ zeptala se a začala se zvedat. To, že jméno vyslovila bez jedovatosti, ukazovalo, jak vážné si dělá starosti. „Tohle bude chvíli trvat.“

„Kdybych se poddala každému hlavybolu, nikdy bych nic neudělala,“ řekla Egwain a otevřela pouzdro. „Tak co pro mne máš dneska?“ Držela ruce na papírech, aby si přestala masírovat hlavu. Jedním ze Siuaniných úkolů každé ráno bylo zjistit, o jaké zprávy svých špehů jsou adžah ochotná se s Egwain podělit, případně co jim sdělily jednotlivé sestry. Byl to zvláštní proces prosévání, ale přesto poskytoval celkem slušný obrázek světa, když se to přidalo k tomu, co zjistila sama Siuan. Podařilo se jí udržet své agenty, jež měla jako amyrlin, prostě tak, že odmítla komukoliv sdělit, kdo to je, i přes veškeré úsilí sněmovny, a nakonec nemohl nikdo popírat, že ti špehové nejsou amyrlin a že by se měli hlásit přímo Egwain. Sice kvůli tomu některé přísedící pořád reptaly, ale nikdo to nemohl popřít.

Jako obvykle nepocházelo první hlášení od adžah ani od Siuan, nýbrž od Leany, a bylo zapsáno na tenkém papíře elegantním rozevlátým rukopisem. Egwain nevěděla přesně proč, avšak nikdo nemohl pochybovat o tom, že to, co napsala Leana, psala žena. Egwain každou stránku podržela po přečtení u plamene, nechala papír dohořet skoro až k prstům a popel rozemnula. Rozhodně by jí a Leaně neprospělo, kdyby se na veřejnosti chovaly jako cizinky, a pak nechaly jedno z jejích hlášení padnout do nepravých rukou. Jen málokterá sestra věděla, že Leana má špehy v samotném Tar Valonu. Možná byla jediná sestra, která je tam měla. Bylo lidskou chybou pozorně sledovat, co se děje na ulici, a nevšimnout si toho, co leží přímo pod nohama, a Světlo ví, že Aes Sedai měly tolik chyb jako každý jiný. Naneštěstí neměla Leana nic moc nového k hlášení.

Její lidé ve městě si stěžovali na špinavé ulice, které byly potmě stále nebezpečnější, a ve dne to prý bylo jenom o málo lepší. Kdysi byl zločin v Tar Valonu téměř neznámým pojmem, jenže věžová garda nyní opustila ulice a hlídkovala místo toho v přístavech a mostních městečkách. Kromě vybírání poplatků a nákup zásob, což se obojí dalo přes prostředníky, se Bílá věž před městem zřejmě úplně uzavřela. Velká brána, kudy do Věže vstupovala veřejnost, zůstávala zavřená na závoru, a od začátku obléhání ve městě nikdo nepotkal jedinou sestru, pokud ne dřív. Vše potvrzovalo to, co Leana hlásila dříve. Ale nad poslední stránkou zvedla Egwain obočí. V ulicích se povídalo, že Gareth Bryne našel tajnou cestu do města a každou chvíli se objeví za hradbami s vojskem.

„Leana by řekla, kdyby někdo jenom vydechl něco, co by vypadalo na průchody,“ vyhrkla Siuan rychle, když uviděla Egwainin výraz. Pochopitelně všechna hlášení už přečetla a věděla, co Egwain vidí na stránce, kterou držela v ruce. Poposedla si na stoličce a málem upadla, nevšímala si však toho a vůbec jí to nezpomalilo. „A můžeš si být jistá, že Gareth si nenechal nic takového vyklouznout,“ pokračovala a snažila se narovnat. „Žádný z jeho vojáků by nebyl tak hloupý, aby zběhl do města, ale Gareth sám ví, kdy má držet pusu zavřenou. Prostě jen má pověst, že dokáže zaútočit tam, kde by vůbec neměl být. Dokázal nemožné tolikrát, že to od něj lidé čekají. To je všechno.“

Egwain se potají pousmála, když přidržela papír se jménem urozeného pána Garetha u plamene a dívala se, jak se kroutí a černá. Před pár měsíci by Siuan měla na adresu toho muže místo chvály jen jedovaté poznámky. Byl by to „zatracený Gareth Bryne“, ne Gareth. Nemohla se vyvléknout z toho, že mu prala prádlo a leštila holínky, ale Egwain ji při těch vzácných příležitostech, kdy přišel do tábora Aes Sedai, viděla, jak na něj civí. Civěla na něj a pak utekla, pokud se jen podíval jejím směrem. Siuan! Utekla! Siuan byla Aes Sedai déle než dvacet let a amyrlin deset, ale neměla o nic větší potuchy o tom, jak zvládnout to, že se zamilovala, než kachna o stříhání ovcí.