Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Egwain se pomalu posadila na židli, která v téhle chvíli nebyla zrovna pohodlná. Anaiya byla mrtvá. Nebylo na ní nic krásného krom jejího úsměvu, ale když se usmála, všechno kolem ní přímo zazářilo . Žena s prostou tváří, která milovala krajky na šatech. Egwain věděla, že by měla cítit smutek také pro Setaganu, ale byl to strážce. Kdyby byl Anaiyu přežil, nejspíš by nežil dlouho. „Jak?“ zeptala se. Nisao by nebyla spletla tu ochranu, kdyby jí jen chtěla oznámit, že je Anaiya mrtvá.

Nisao stiskla rty a přes ochranu se ohlédla přes rameno, jako by se bála, že by někdo mohl poslouchat u vchodu do stanu. „Dělníci si mysleli, že snědli naložené jedovaté houby. Někteří sedláci nedávají pozor na to, co sbírají, když to mají na prodej, a špatný druh ti může ochromit plíce nebo ti z něj oteče hrdlo, takže se udusíš.“ Egwain netrpělivě kývla. Nakonec vyrostla na malé vesnici. „Všichni to zřejmě byli ochotní přijmout,“ pokračovala Nisao, ale nespěchala. Mačkala si plášť a zřejmě nechtěla dojít k nějakému závěru. „Neměli na sobě žádná zranění, vůbec žádná. Není důvod si myslet, že to bylo něco jiného než nějaký hamižný sedlák, co prodává jedovaté houby. Ale…“ Povzdechla si, znovu se ohlédla přes rameno a ztišila hlas. „Asi kvůli všem těm včerejším řečem o Černé věži jsem vyzkoušela rezonanci. Zabil je saidín .“ Znechuceně se zamračila. „Myslím, že někdo jim prostě kolem hlavy spletl pevné prameny vzduchu a nechal je se udusit.“ Otřásla se a přitáhla si plášť k tělu.

Egwain se málem otřásla rovněž. Překvapilo ji, že to neudělala. Anaiya byla mrtvá. Udušená. To byl schválně krutý způsob zabíjení, jejž použil někdo, kdo doufal, že nezanechá žádné stopy. „Už jsi to někomu řekla?“

„Ovšemže ne,“ ohradila se Nisao pobouřeně. „Šla jsem rovnou za tebou. Tedy hned, jak jsem věděla, že budeš vzhůru.“

„Škoda. Budeš muset vysvětlit, proč ses zdržela. Tohle v tajnosti držet nemůžeme.“ No, amyrlin už zachovávaly temnější tajemství pro blaho Věže, jak ho viděly ony. „Jestli mezi sebou máme muže, který dokáže usměrňovat, budou se sestry muset mít na pozoru.“ Že by se muž, který dokáže usměrňovat, mohl skrývat mezi dělníky či vojáky, nebylo příliš pravděpodobné, ale ještě méně pravděpodobné bylo, že by sem přišel, jen aby zabil jednu sestru a jejího strážce. Z čehož vyvstávala další otázka. „Proč Anaiya? Byla jen ve špatnou dobu na špatném místě, Nisao? Kde vůbec zemřeli?“

„U vozů na jižním konci tábora. Nevím, co tam v noci dělali. Pokud si Anaiya nechtěla odskočit a Setagana si myslel, že ji musí doprovázet i tam.“

„Tak to pro mě musíš zjistit, Nisao. Co dělali Anaiya se Setaganou venku, když už všichni ostatní spali? Proč je zabili? Tohle v tajnosti udržíš. Dokud mi to neřekneš, nikdo kromě nás dvou neví, že to zjišťuješ.“

Nisao otevřela a zase zavřela pusu. „Když musím, tak musím,“ zahuhlala. Neuměla moc dobře uchovávat tajemství a věděla to. To poslední, co se pokoušela uchovat, ji dovedlo přímo k tomu, že musela přísahat věrnost Egwain. „Zastaví tohle řeči o dohodě s Černou věží?“

„Pochybuju,“ přiznala Egwain unaveně. Světlo, jak mohla být už teď unavená? Slunce ještě ani nevyšlo. „Tak nebo tak, myslím, že to bude další dlouhý den.“ A nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že se jí podaří prožít další noc bez bolesti hlavy.

Alviarin prošla průchodem a nechala ho za sebou zavřít v hasnoucím záblesku modrobílého světla a vzápětí kýchla z prachu, který svými kroky rozvířila. Kýchala, až jí do očí vhrkly slzy. Skladiště vytesané do podložní skály tři podlaží pod věžovou knihovnou osvětlovala jen zářící koule poletující před ní. Místnost byla prázdná až na prach nastřádaný za mnohá staletí. Mnohem raději by se byla vracela přímo do svých komnat ve Věži samotné, ale vždy tu hrozilo, že narazí na poklízející služku, a potom by se musela zbavit těla a doufat, že si nikdo nevzpomene, že služku naposledy viděl jít do jejích pokojů. Zůstat vskrytu a nevzbudit ani náznak podezření, nakazovala Mesaana. To bylo poněkud přehnaně opatrné, protože černé adžah kráčely Věží beztrestně od jejího založení, ale když někdo z Vyvolených přikáže, jen hlupák by neuposlechl. Alespoň pokud hrozilo nebezpečí, že ho odhalí.

Alviarin podrážděně usměrnila a rychle odklidila prach ze vzduchu. Praštila s ním tak tvrdě, že se kamenná podlaha měla otřást. Nemusela by tím procházet pokaždé, kdyby prach prostě odmetla do rohu, místo aby ho nechala na celé podlaze. Tak hluboko pod knihovnu nikdo nezavítal celá léta. Nikdo by si nevšiml, že je místnost poklizená. Ale někdo vždycky dělal něco, co se nikdy nedělalo. Často to dělávala sama a nechtěla se nechat chytit kvůli hloupé chybě. Přesto remcala, když si ze střevíců a lemu sukní a pláště usměrňovala bláto. Nikdo by pravděpodobně nepoznal, že pochází z Tremalkingu, největšího ostrova Mořského národa, ale někdo by mohl uvažovat o tom, kde se zablátila. Věžový pozemek bude zasněžený, jen místy byl sníh odklizen až na zmrzlou půdu. Přesto nadávala, když znovu usměrnila, aby ztlumila vrzání rezavých pantů, když otevírala hrubé dřevěné dveře. Existoval způsob, jak udělat tkanivo a skrýt ho, takže by vrzání nemusela pokaždé tlumit – byla si zcela jistá, že existuje –jenomže Mesaana ji ho odmítla naučit.

Mesaana byla pravým zdrojem jejího podráždění. Vyvolená ji naučila jen tomu, co sama chtěla, a ničemu dalšímu, jenom naznačovala, jaké divy před ní tají. A Mesaana ji používala jako poslíčka. Alviarin seděla v čele svrchované rady a nazpaměť znala jména všech černých sester, což bylo víc, než mohla říci Mesaana. Tu ženskou příliš nezajímalo, kdo bude plnit její rozkazy, pokud budou splněny, a to do posledního písmenka. Až příliš často chtěla, aby Alviarin dělala všechno sama, nutila ji jednat s lidmi, kteří se považovali za jí rovné jen proto, že také sloužili Velikému pánu. Příliš mnoho přátel se považovalo za rovné Aes Sedai či dokonce jim nadřazené. Horší bylo, že jí Mesaana zakázala udělit jim lekci. Byli to odpudiví malí hlodavci, žádný z nich ani neuměl usměrňovat, a Alviarin k nim musela být zdvořilá jen proto, že někteří z nich možná sloužili jinému Vyvolenému! Bylo jasné, že to Mesaana neví jistě. Možná byla jednou z Vyvolených, ale Alviarin byla její nejistota k smíchu.

Světelná koule se před ní nesla a Alviarin proplouvala kamennými chodbami a uhlazovala za sebou prach lehkými doteky vzduchu, aby vypadal neporušeně, a opakovala si několik vybraných slov, která by Mesaaně ráda sdělila. Samo sebou že nic takového nakonec neřekne, což její podráždění jenom zhoršovalo. Kritizovat jednoho z Vyvolených i těmi nejmírnějšími výrazy bylo krátkou cestou k bolesti, možná i ke smrti. Vlastně možná k obojímu. Plazit se před nimi a poslouchat byl jediný způsob, jak vycházet s Vyvolenými, a to první bylo stejně důležité jako druhé. Nesmrtelnost stála za trochu plazení se. S tím mohla získat veškerou moc, kterou chtěla, mnohem víc, než jakou kdy oplývala nějaká amyrlin. Ale nejdřív musela přežít.

Když došla k první rampě vedoucí vzhůru, už se nenamáhala zakrývat stopy. Tady nebylo zdaleka tolik prachu a v něm byly stopy po kolech a botách. Dalších stop si nikdo nevšimne. Přesto šla rychle. Obvykle ji pomyšlení na život věčný rozveselilo, pomyšlení, že nakonec získá moc skrze Mesaanu, jako ji nyní získala skrze Elaidu. No, skoro stejnou, poněvadž čekat, že donutí Mesaanu, aby byla stejně poslušná jako Elaida, bylo příliš ctižádostivé, nicméně mohla by se připojit k ženě, která jí zajistí vzestup. Dnes se však v duchu vracela k faktu, že byla mimo Věž skoro měsíc. Mesaana se určitě nenamáhala udržet Elaidu během její nepřítomnosti pod kontrolou, i když bude určitě dávat za vinu Alviarin, pokud se něco zvrtlo. Elaida byla po tom posledním případě určitě řádně zastrašená. Ta ženská prosila o svolení, aby směla přestat brát soukromé pokání u správkyně novicek. Určitě byla dost zastrašená, aby udělala něco špatně. Určitě. Alviarin myšlenky na Elaidu rázně odsunula stranou, ale nezpomalila.