Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Co starší?“ zopakoval Rand trpělivě. S Loialem musel mít člověk trpělivost, ostatně jako s každým ogierem. Oni nevnímali čas stejně jako lidé – který člověk by po tisíci letech uvažoval o tom, kdo je na řadě? – a Loial uměl být zdlouhavý, pokud dostal sebemenší příležitost. Hodně zdlouhavý.

Zatřásly se mu štětičky na uších a znovu se podíval na Min. Ona se na něj povzbudivě usmála. „Inu, jak jsem říkal, navštívil jsem všechny državy kromě Šangtaj. Karldin dovnitř nešel. Radši spal každou noc pod keřem, než by se nechal odříznout od pravého zdroje byť jen na minutku.“ Rand neřekl ani slovo, ale Loial zvedl ruce dlaněmi nahoru. „Už se k tomu dostávám, Rande. Opravdu. Udělal jsem, co jsem mohl, ale nevím, jestli to bylo dost. V državě v Hraničních státech mi řekli, ať jdu domů a nechám věci v rukou starších a moudřejších. A taky v Shadoon a Mardoon, v horách na Stínovém pobřeží. Ostatní državy souhlasily, že budou strážit brány. A někdo to určitě vzkáže i do Šangtaje. Starším v Šangtaji se odjakživa nelíbilo, že mají bránu hned za državou . Musel jsem od staršího Hamana slyšet aspoň stokrát, že je nebezpečná. Vím, že ji taky budou hlídat.“

Rand pomalu kývl. Ogierové nikdy nelhali, nebo přinejmenším těch pár, kteří se o to pokusili, odvedli tak bídnou práci, že to zřídkakdy zkoušeli podruhé. Slovo ogiera platilo stejně jako přísaha člověka. Brány budou dobře stráženy. Až na tu v Hraničních státech a v horách jižně od Amadicie a Tarabonu. Od brány k bráně mohl člověk putovat od Páteře světa k Arythskému oceánu a od Hraničních států k Bouřlivému moři podivným světem stojícím jaksi mimo čas, nebo možná vedle něj. Za dva dny na cestách mohl urazit dvě stě mil nebo pět set, podle toho, jakou stezku si vybral. A pokud byl ochoten riskovat. Na cestách mohl poutník snadno zemřít nebo něco ještě horšího. Cesty dávno zabrala tma a zkáza. Trollokům na tom ale nezáleželo, alespoň ne, když je hnali myrddraalové. Trolloci se starali pouze o zabíjení, zvlášť když je poháněl myrddraal. A devět bran zůstane nehlídaných, takže hrozilo nebezpečí, že se kterákoliv z nich může otevřít a vyvrhnout desítky tisíc trolloků. Zřídit jakoukoliv stráž bez spolupráce s državami by mohlo být nemožné. Velice mnoho lidí nevěřilo, že ogierové existují, a jenom málokdo z těch, kdo to věděli, se s nimi chtěl zaplést. Možná asha’mani, pokud jich najde dost, kterým by mohl věřit.

Náhle si uvědomil, že není sám, kdo je unavený. Loial vypadal vyčerpaně a byl pohublý. Kabát měl pomačkaný a volně na něm visel. Pro ogiera bylo nebezpečné zdržovat se příliš dlouho mimo državu , a Loial opustil domov před dobrými pěti lety. Ty krátké návštěvy během posledních měsíců možná nestačily. „Možná bys teď měl zajít domů, Loiale. Država Šangtaj je jen pár dní cesty odsud.“ Křeslo poplašně zaskřípalo, jak se Loial prudce narovnal. I uši poplašeně vzpřímil. „Bude tam moje matka, Rande. Je slavná mluvčí. Velký pařez by si nenechala ujít.“

„Z Dvouřičí se sem ještě nemohla dostat,“ namítl Rand. Loialova matka byla údajně také slavná chodkyně, ale jisté hranice existovaly i pro ogiery.

„Ty mou matku neznáš,“ zahučel Loial jako temně znějící hrom. „Taky bude mít v závěsu Erith. Určitě.“

Min se k němu naklonila a v očích jí zazářilo nebezpečné světlo. „Podle toho, jak mluvíš o Erith, vím, že se s ní chceš oženit, tak proč před ní utíkáš?“

Rand si ji pozorně prohlížel od krbu. Svatba. Aviendha předpokládala, že se s ní ožení, a taky s Elain a Min, podle aielských zvyklostí. Elain si to zřejmě myslela taky, jakkoliv podivně to vypadalo. Alespoň si to myslel. A co si myslí Min? Nikdy to neřekla. Neměl jim dovolit, aby se s ním spojily. To pouto je zničí žalem, až zemře.

Teď se Loialovi třásly uši ostražitě. Uši byly jedním z důvodů, proč byli ogierové tak špatní lháři. Udělal uklidňující posunek, jako by Min byla ta větší z nich dvou. „No, já to chci, Min. Ovšemže to chci. Erith je krásná a velmi slibná. Už jsem ti vyprávěl, jak pozorně mě poslouchala, když jsem vysvětloval…? Ovšemže ano. Vyprávěl jsem to každému na potkání. Chci se s ní oženit. Ale ještě ne. Není to jako u vás lidí, Min. Ty uděláš všechno, oč tě Rand požádá. Erith bude čekat, že se usadím a zůstanu doma. Ženy nikdy nedovolují manželům někam jít nebo něco dělat, pokud to znamená opustit državu na déle než jen pár dní. Já musím dopsat svou knihu, a jak bych to měl udělat, když neuvidím všechno, co Rand udělá? Co jsem odešel z Cairhienu, určitě vykonal spoustu zajímavých věcí, a já vím, že to nikdy nedokážu napsat správně. Erith by to nepochopila. Min? Min, ty se na mě zlobíš?“

„Proč si myslíš, že se zlobím?“ opáčila chladně.

Loial si ztěžka povzdechl a tak očividně se mu ulevilo, až na něj Rand zůstal civět. Světlo, on si opravdu myslel, že řekla, že se nezlobí! Rand věděl, že když přijde na ženy, postupuje poslepu, dokonce i v případě Min – možná zvlášť v případě Min – ale Loial se bude muset ještě hodně naučit, než se s Erith ožení. Jinak ho stáhne z kůže jako chcíplou kozu. Lépe bude dostat ho z místnosti, než to Min udělá za Erith. Rand si odkašlal.

„Promysli si to přes noc, Loiale,“ navrhl. „Třeba ráno změníš názor.“ Jedna jeho část doufala, že to Loial udělá. Ogier byl až příliš dlouho mimo domov. Ale další jeho část… Mohl by Loiala využít, pokud byla pravda to, co mu Alivia vykládala o Seanchanech. Občas byl znechucený sám sebou. „V každém případě si teď potřebuju promluvit s Basherem. A Logainem.“ Kolem toho jména stiskl rty. Co to Logain dělá v černém šatu asha’mana?

Loial nevstal. Vlastně se zatvářil mnohem ustaraněji, přitiskl uši k hlavě a svěsil obočí. „Rande, musím ti něco povědět. O těch Aes Sedai, které přijely s námi.“

Za okny proletěl blesk, a jak pokračoval, zaduněl hrom, a silněji než předtím. U některých bouří znamenala přestávka jen předzvěst toho nejhoršího.

Říkal jsem ti přece, že je máš všechny zabít, když jsi měl příležitost , chechtal se Luis Therin. Říkal jsem ti to .

„Víš určitě , že jsou spojení, Samitsu?“ zeptala se Cadsuane přísně. A hodně hlasitě, aby ji bylo slyšet přes dunění hromů nad zámeckou střechou. Hromy a blesky odpovídaly její náladě. Nejradši by prskala. Bylo třeba značně velké dávky výcviku a zkušeností, aby tu jenom klidně posedávala a popíjela horký zázvorový čaj. Už hodně dlouho se nenechala ovládnout svými city, avšak teď toužila do něčeho kousnout. Nebo do někoho.

Samitsu také držela porcelánový šálek s čajem, ale ještě se nenapila, a když jí Cadsuane nabídla křeslo, přešla to. Štíhlá sestra se otočila od plamenů v krbu, a jak potřásala hlavou, rolničky v tmavých vlasech jí zacinkaly. Ani se nenamáhala pořádně si vlasy usušit, takže jí vodou ztěžklé copy visely na záda. V oříškových očích měla neklidný výraz. „Takovou otázku můžu těžko položit sestře, Cadsuane, a ony mi to rozhodně neřeknou. A kdo by to řekl? Nejdřív jsem si myslela, že jsou na tom jako Merise a Corele. A chudinka Daigian.“ Soucitně sebou cukla. Znala plný rozsah bolesti, která Daigian užírala kvůli její ztrátě. Každá sestra to po prvním strážci znala až příliš dobře. „Ale je jasné, že Toveine i Gabrelle jsou obě s Logainem. Myslím, že Gabrelle s ním spí. Pokud ke spojení došlo, udělali to muži.“