Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Položil hlavu na zem a z plna hrdla se zasmál. Klidně se mohl povalovat v prachovém peří na posteli.

„Jestli, jestli to nezvládneš,“ vyhrkl Aram zoufale, „tak běž pryč. Já to pomůžu zařídit.“

Co se musí udělat. Perrin se podíval na muže kolem sebe. Arganda se nenávistně mračil na něj stejně jako na Shaidy. Masema, páchnoucí šílenstvím, opovržením a nenávistí. Musíš být ochoten ublížit kameni. Edarra, s tváří nečitelnou jako Aes Sedai, měla ruce zkřížené na prsou. Dokonce i Shaidové umějí snášet bolest. Potrvá to několik dní. Sulin, s bledou jizvou na opálené líci, vypadala velice klidně a páchla nesmiřitelností. Budou odolávat a vyjeví co nejméně. Berelain byla cítit jako soudce, vladař, jenž odsoudil muže k smrti a nebude kvůli tomu ztrácet klid. Přijmout bolest. Ach, Světlo, Faile.

Sekera byla lehká jako pírko, když ji zvedl, a dopadla jako kladivo na kovadlinu. Těžká čepel prosekla Shaidovi levé zápěstí.

Muž zachroptěl bolestí a křečovitě sebou škubl. Prskl a schválně krví, která mu stříkala z ruky, pocákal Perrina.

„Uzdrav ho,“ přikázal Perrin Aes Sedai a poněkud couvl. Nenamáhal se otřít si obličej. Krev mu prosakovala do vousu. Cítil se prázdný. Nedokázal by sekeru znovu zvednout, i kdyby na tom závisel jeho život.

„Copak ses zbláznil?“ vybuchla Masuri rozzlobeně. „Nedokážeme mu vrátit ruku!“

„Řekl jsem: uzdravte ho!“ vybuchl Perrin.

Seonid už se pohnula, zvedla sukně, přeplula k Aielovi a klekla si k jeho hlavě. Ten si hryzal uťaté zápěstí a marně se snažil zastavit proud krve tlakem zubů. V očích však neměl ani jiskřičku strachu. A v pachu taky ne. Ani trošičku.

Seonid ho popadla za hlavu a on se najednou znovu křečovitě zkroutil a zamával rukou. Proud krve se po chvíli zastavil a on se zhroutil na zem. Ve tváři byl popelavý. Nejistě zvedl pahýl levé ruky a podíval se na hladkou kůži, která ho nyní pokrývala. Pokud tam byla jizva, Perrin ji neviděl. Shaido na něj vycenil zuby. Pořád z něj nebyl cítit strach. Seonid se také uvolnila, jako by už nemohla dál. Alharra a Wynter k ní popošli blíž a ona je zahnala a s těžkým povzdechem se zvedla.

„Slyšel jsem, že vydržíte i několik dní a stejně nic neřeknete,“ pravil Perrin. Vlastní hlas mu zněl příliš hlasitě. „Nemám čas na to, abyste mi ukazovali, jak tvrdí nebo jak udatní jste. Vím, že jste udatní a tvrdí. Ale moje žena je v zajetí příliš dlouho. Rozdělíme vás a budeme se vás ptát na různé ženy. Jestli jste je viděli a kde. Víc vědět nechci. Nebude žádné žhavé uhlí ani nic jiného. Jenom otázky. Ale pokud někdo odmítne odpovědět nebo pokud se vaše odpovědi budou příliš lišit, tak každý přijde o kus těla.“ Překvapilo ho, že sekeru nakonec dokáže zvednout. Čepel byla umazaná od krve.

„Dvě ruce a dvě nohy,“ dodal chladně. Světlo, hlas měl chladný jako led. Led cítil i v kostech. „To znamená, že můžete čtyřikrát odpovědět stejně. A i když všichni vydržíte, ani tak vás nezabiju. Najdu vesnici, kde vás nechám, nějaké místo, kde vás nechají žebrat, kde budou kluci házet mince zuřivým Aielům bez rukou a nohou. Promyslete si to a rozhodněte se, jestli to stojí za to, abyste mi bránili setkat se s mou ženou.“

Dokonce i Masema na něj zíral, jako by ho ještě nikdy v životě neviděl. Když se Perrin otočil k odchodu, Masemovi muži i Ghealdaňané se před ním rozestupovali, jako kdyby tudy procházela celá pěst trolloků.

Perrin před sebou uviděl zapíchané naostřené kůly a les nějakých sto kroků za nimi, ale nezměnil směr. Se sekerou v ruce šel dál, až se ocitl mezi obrovskými kmeny a pach tábora zůstal daleko za ním. Pach krve si však nesl s sebou, ostrý a kovový. Před tím utéci nemohl.

Netušil, jak dlouho se procházel po lese. Skoro si nevšiml, jak se paprsky světla, dopadající pod baldachýn z větví, stále víc zešikmují. Na obličeji a ve vousech měl krev, jež začínala zasychat. Kolikrát řekl, že udělá cokoliv, aby Faile dostal zpátky? Muž dělá, co musí. Pro Faile cokoliv.

Náhle zvedl oběma rukama sekeru nad hlavu a vší silou ji hodil. Sekera se otáčela a s hlasitým zaduněním se zarazila do kmene stromu.

Vypustil ze sebe vzduch, který měl v plicích jako zamčený, klesl na balvan vyčnívající ze země a opřel se lokty o kolena. „Už můžeš vylézt, Elyasi,“ zabručel unaveně. „Cítím, že tam jsi.“

Druhý muž potichu vystoupil ze stínů a pod širokou krempou klobouku mu slabě zářily žluté oči. Aielové byli ve srovnání s ním hluční. Muž si posunul tesák a posadil se vedle Perrina na balvan. Chvíli však jenom seděl a prsty si pročesával dlouhou prošedivělou bradu, která mu spadala na prsa. Nakonec ukázal hlavou na sekeru zaraženou v dubu. „Jednou jsem ti řekl, ať si ji necháš, dokud ji nezačneš používat příliš rád. Začal jsi ji mít rád? Tam před chvílí?“

Perrin prudce zavrtěl hlavou. „Ne! To ne! Ale…“

„Ale co, chlapče? Myslím, že jsi skoro vyděsil Masemu. Akorát že z tebe je strach cítit taky.“

„Už bylo načase, aby se začal něčeho bát,“ zahučel Perrin a znepokojeně pokrčil rameny. Některé věci bylo velice těžké vyslovit. Ale možná i s tím bylo načase. „Sekera. Napoprvé jsem si toho nevšiml, až když se ohlídnu zpátky. Bylo to té noci, co jsem potkal Gaula a bělokabátníci se nás pokoušeli zabít. Později, když jsem bojoval s trolloky ve Dvouříčí, jsem si nebyl jistý. Ale pak u Dumajských studní už ano. V bitvě se bojím, Elyasi, bojím se a jsem smutný, poněvadž už možná Faile nikdy neuvidím.“ Stáhlo se mu srdce, až to bolelo. Faile. „Akorát… jsem slyšel, jak Grady a Neald mluví o tom, jaké to je, když držíš jedinou sílu. Prý se cítí víc živí . Já se v bitvě bojím i uplivnout, ale cítím se v ní víc naživu než kdy jindy, kromě toho, když držím Faile v náručí. Asi bych to nevydržel, kdybych začal mít stejný pocit i při tom, co jsem právě udělal. A kdyby se to stalo, Faile by mě těžko chtěla zpátky.“

Elyas zafrkal. „To v sobě podle mě nemáš, chlapče. Podívej, nebezpečí snášejí různí lidé různě. Někteří jsou chladní jako led, ale tys mi takhle chladný nikdy nepřipadal. Když se ti rozbuší srdce, ohřeje ti to krev. Dá rozum, že ti to taky zbystří smysly. Dáváš si větší pozor. Za chvíli můžeš umřít, možná vzápětí, ale ještě mrtvý nejsi a cítíš to od zubů po prsty na nohou. Tak to prostě chodí. Neznamená to, že se ti to líbí.“

„Rád bych ti věřil,“ opáčil Perrin.

„Žij tak dlouho jako já,“ odtušil Elyas suše, „a uvěříš. Do té doby prostě vezmi na vědomí, že jsem na světě dýl než ty a byl jsem tu před tebou.“

Oba tam jen tak seděli a hleděli na sekeru. Perrin chtěl Elyasovi věřit. Krev na čepeli teď byla černá. Ještě nikdy mu krev nepřipadala tak černá. Jak je to dlouho? Podle úhlu paprsků pronikajících mezi stromy už slunce zapadalo.

Zachytil zvuk kopyt na sněhu, pomalu se blížil. Za chvíli se objevili Neald s Aramem. Bývalý cikán ukazoval na stopy a asha’man netrpělivě vrtěl hlavou. Stopa byla poměrně jasná, ale Perrin by si nevsadil na to, že by ji Neald dokázal sledovat. Byl to muž z města.

„Arganda si myslel, že bychom měli počkat, dokud trochu nevychladneš,“ poznamenal Neald, naklonil se v sedle a zadíval se na Perrina. „Já si myslím, že chladnější už být nemůžeš.“ Kývl a tvářil se spokojeně. Byl zvyklý na to, že se ho lidé bojí kvůli jeho černému kabátu a tomu, co představuje.