Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Opravdu si myslíš , že se s ní můžeš oženit,“ zamumlala Egeanin, kráčející po jeho boku a kopající do obnošené hnědé sukně. Na Egeanin nebylo nic roztomilého. Krok měla dlouhý a spávala neklidným spánkem. Šaty nešaty, jako by potřebovala k pasu meč. „Jinak se to vysvětlit nedá. Bayle má pravdu. Jsi šílený!“

Mat se zazubil. „Otázka je, chce si mě vzít? Občas se berou nejdivnější lidi.“ Když člověk ví, že bude viset, jediné, co může dělat, je usmát se na oprátku. A tak se usmíval a nechal ji tam stát a mračit se. Měl dojem, že si mumlá kletby, i když netušil proč. Ona se Přece nemusela vdát za posledního muže na světě, kterého by chtěla za manžela. To on si musel vzít šlechtičnu s nosem nahoru, když měl rád šenkýřky s pohotovými úsměvy a ochotnýma očima. Musel si vzít dědičku trůnu, a nešlo jen tak o nějaký trůn, ale o Křišťálový trůn, císařský trůn Seanchanu. Žena, jež mu zamotala hlavu a nechala ho rozjímat, jestli je ona jeho zajatkyní anebo obráceně. Když osud popadne člověka za hrdlo, tak zbývá jen úsměv.

Bujarým krokem pokračoval, až se dostal na dohled purpurového vozu, a tam klopýtl. Skupinka akrobatů, kteří si říkali bratři Chavanové, třebaže bylo nad slunce jasné, že pocházejí z různých zemí, nejen od různých matek, vyběhla ze zeleného vozu vedle. Muži křičeli a mávali rukama. Na purpurový vůz a na Mata se jen podívali, protože na něco víc byli příliš zabraní do své hádky a příliš rychle běželi. O purpurové kolo se opíral Gorderan, škrábal se na hlavě a mračil se na dvě ženy sedící na schůdcích vozu. Dvě ženy. Obě byly zahalené do tmavých plástů, tvář zakrytou, a přece se květovaný šátek visící vyšší ženě zpod kapuce nedal splést. Měl vědět, že Tuon u toho bude chtít svou komornou. Šlechtičny bez komorné nikdy nikam nechodily. Ať vsadí měďák nebo korunu, nakonec musel stejně zamíchat kostkami a hodil. Měly možnost ho zradit. Přesto by vsadil na to, že žena udělá dvakrát za sebou stejné rozhodnutí. Že to udělají dvě ženy. Který hlupák by si vsadil proti? Ale musel ty kostky hodit. Až na to, že se už kutálely.

Seluciin chladný pohled opětoval s úsměvem a mávl kloboukem před Tuon. A trochu mávl pláštěm, nic okatého. „Jsi připravená jít nakupovat?“ Skoro ji oslovil „má paní“, ale dokud nezačne používat jeho jméno…

„Já jsem připravená už hodinu, Tretko,“ protáhla Tuon chladně. Nedbale uchopila lem jeho pláště, a než ho nechala zase klesnout, prohlédla si červenou hedvábnou podšívku i kabát. „Krajky ti sluší. Možná ti nechám na šaty přišít krajky, než z tebe udělám číšonoše.“

Na okamžik ho úsměv přešel. Mohla by z něj udělat da’covale , i když se za něj provdá? Bude se muset zeptat Egeanin. Světlo, proč ženy vždycky všechno komplikují?

„Chceš, abych šel s vámi, můj pane?“ optal se Gorderan a na ženy se nepodíval. Palce měl zastrčené za pásem a nedíval se ani na Mata. „Třeba bych mohl něco vzít.“

Tuon neřekla ani ň. Jenom tam stála, dívala se na Mata a čekala. Oči měla chladné. No, Mat zaváhal jen chviličku, než muže poslal pryč. Možná to byla delší chvilka. Musel obrátit své štěstí. Věřit jejímu slovu. Důvěra je slovo smrti . Rychle tu myšlenku zahnal. Tohleto nebyla píseň a žádná stará vzpomínka ho nemohla vést. Kostky se mu v hlavě dál otáčely.

S lehkou úklonou jí nabídl rámě, což Tuon zkoumala, jako by ještě nikdy rámě neviděla, a našpulila plné rty. Pak si zvedla plášť a se Selucií za patami vyrazila, až musel popoběhnout, aby je dohonil. Ženy opravdu všechno komplikují.

Přes časnou hodinu hlídali vchod dva rozložití chlapi s palicemi a třetí se skleněným džbánem vybíral peníze a sypal je úzkou škvírou do železem obité truhly na zemi. Všichni tři vypadali příliš neohrabaně, aby dokázali ztopit měďák, aniž by u toho upadli, ale Luca nic neriskoval. Mezi provazy vedoucími k velkému modrému plátnu se jménem Lucova cirkusu už čekalo asi dvacet nebo třicet lidí a naneštěstí tam byla i Latelle, tvářila se přísně a na sobě měla šaty pošité karmínovými flitry a plášť pošitý modrými. Lucova žena cvičila medvědy. Mat si myslel, že medvědi dělají, co mají, ze strachu, aby je nekousla.

„Mám všechno v rukou,“ řekl jí. „Věř mi, není třeba se něčeho bát.“ Klidně mohl šetřit dechem.

Latelle si ho nevšímala a ustaraně se mračila na Tuon a Selucii. Ona a její manžel byli jediní dva u cirkusu, kdo věděli, co jsou doopravdy zač. Nebyl žádný důvod, proč by měl někomu z nich vykládat o ranní procházce. Lucu by z toho ranila mrtvice. Pohled, který Latelle nakonec upřela na Mata, nebyl ustaraný, jenom tvrdý. „Nezapomeň,“ pronesla tiše, „že jestli nás pošleš na šibenici, pošleš tam i sám sebe.“ Frkla a opět se jala studovat lidi, kteří se chtěli podívat dovnitř. Latelle uměla ještě lépe než Luca odhadnout, jak těžký je měšec, ještě než ho jeho majitel rozvázal. A navíc byla desetkrát tvrdší než její manžel. Kostky se kutálely dál. Ať už je roztočilo cokoliv, ještě nenastal osudový okamžik. Okamžik rozhodnutí.

„Pro mistra Lucu je to dobrá žena,“ zamumlala Tuon, když kousek poodešli.

Mat se po ní úkosem podíval a upravil si klobouk. V jejím tónu nezněl posměch. To Lucu tolik nenávidí? Nebo tím mínila, že taková žena bude ona? Nebo…? Světlo ho spal, mohl by se zbláznit tak, jak si to o něm myslel Domon, než by přišel na to, jak tahle žena uvažuje. To kvůli ní se mu kostky musely roztočit v hlavě. Co chce udělat?

Do města byl jen kousek cesty po udusané silnici mezi kopečky, jež tu byly bez stromů, avšak kolem silnice byli lidé, jako byly na kopcích větrné mlýny a solivary. Zírali přímo před sebe tak cílevědomě, až to vypadalo, že nic nevnímají. Mat se vyhnul kulatému muži, který do něj málem vrazil, a vzápětí musel uskočit před rychle se ženoucím bělovlasým dědkem. Čímž se dostal před kyprou dívku, jež by ho byla pošlapala, kdyby znovu neuskočil.

„Nacvičuješ tu tanec, Tretko?“ zeptala se Tuon a vzhlédla k němu. U úst se jí tvořila pára. „Není to příliš půvabné.“

Mat otevřel pusu, jen aby poukázal na to, jak je silnice přeplněná, a náhle si uvědomil, že za ní a Selucií nikoho nevidí. Lidé, kteří tam byli, náhle zmizeli a silnice byla prázdná až k zatáčce. Pomalu otočil hlavu. Mezi ním a cirkusem také nikdo nebyl, jenom lidé čekající v řadě, a těch tam nebylo o nic víc než prve. Za cirkusem se cesta stáčela do kopců k lesu a byla taktéž prázdná. Nikde ani živáčka. Mat si přitiskl prst na prsa a přes kabát ucítil svůj medailon. Jenom kousek stříbra na koženém řemínku. Přál si, aby byl studený jako led. Tuon zvedla obočí a ze Seluciina výrazu bylo jasné, že ho považuje za hňupa.

„Když zůstaneme stát tady, nemůžu ti koupit šaty,“ poznamenal. To byl cíl jejich výpravy, slib, že Tuon najde něco lepšího než šaty, které na ní právě visely a v nichž vypadala jako dítě v odložené košili. Přinejmenším si byl docela jistý, že jí to slíbil, a ona si byla jistá naprosto. Práce švadlen od cirkusu se jí líbila, ale ne látky, které měly k dispozici. Kostýmy účinkujících se blýskaly flitry a korálky a jasnými barvami, ale látka pod tím byla obvykle laciná. A majitelé oděv obvykle nosili, dokud se nerozpadl. Jurador však vydělával na soli a na ní se dalo hodně vydělat. V krámech ve městě budou mít vše, co si může žena přát.