Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Ztěžka dýchal. Zvedl se na špičky, ale ulice byla řekou vyšívaných plášťů, vyšívaných kabátů a šatů. Neznamenalo to, že se pokoušejí uprchnout. Tuon mu dala slovo. Nechala si ujít dokonalou příležitost ke zradě. Jenomže stačilo, aby některá z nich řekla tři slova, a každý, kdo by je uslyšel, by poznal seanchanský přízvuk.

A to by mohlo stačit, aby je začali honit. Před sebou měl Mat ještě dva krámy, kde mohli prodávat látky. Byly na opačných stranách ulice. A ani u jednoho nestály dvě ženy v tmavých pláštích. Mohly zahnout za roh. Mat se musel spolehnout na své štěstí. Když došlo na náhodnou hru, fungovalo jeho štěstí zvlášť dobře. Ty zatracené ženské to asi považovaly za zatracenou hru. Světlo ho spal, ať mu štěstí vydrží.

Zavřel oči, uprostřed ulice se otočil kolem dokola a udělal krok. A prudce narazil do někoho tvrdého, až oba zachrčeli. Na Mata se zle mračil rozložitý chlapík s malými ústy a špatnou výšivkou na ramenou hrubého kabátu, mračil se a hladil nůž za pasem. Matovi to bylo jedno. Stál přímo naproti jednomu krámku. Přitlačil si klobouk na hlavu a rozběhl se. Kostky se opravdu točily rychleji.

Stěny krámu od podlahy ke stropu lemovaly police přecpané štůčky látek a další byly naskládané na stolech mezi nimi. Prodavačka byla hubená žena s velkou bradavicí na bradě a její pomocnice štíhlá, hezká a rozzlobená. Mat dovnitř vrazil ve chvíli, kdy prodavačka říkala: „Naposled opakuju, jestli mi nepovíte, proč jste tady, pošlu Nelsu pro stráž.“ Tuon a Selucia, tváře dosud zakryté kapuci, pomalu procházely kolem stěny plné látek a zastavovaly se, aby si mohly sáhnout, aniž by prodavačce věnovaly pozornost.

„Jsou se mnou,“ zafuněl Mat. Vytáhl z kapsy měšec a hodil ho na nejbližší stůl. Hlasité zacinkání vyvolalo u prodavačky široký úsměv. „Dej jim, co budou chtít,“ nakázal jí Mat. A k Tuon přísně dodal: „Jestli si něco koupíte, bude to tady. Pro dnešek už mám procházek dost.“

Kdyby mohl, byl by to vzal zpátky. Promluvit takhle se ženou znamenalo, že okamžitě vyletí jako Aludřina rachejtle. Ale Tuon k němu jenom vzhlédla. A plné rty zvedla v nepatrném úsměvu. Byl to tajný úsměv, určený pro ni, ne pro něj. Světlo ví, co znamenal. Mat nesnášel, když to ženy dělaly. Aspoň že se ty kostky nezastavily. To by mělo být dobré znamení, ne?

Tuon nepotřebovala mluvit, aby si mohla vybrat, prostě jenom ukazovala najeden štůček za druhým a malýma hnědýma rukama odměřovala, kolik jí má prodavačka ustřihnout. Prodavačka se stříhání ujala osobně, místo aby jím pověřila pomocnici, což bylo vzhledem k okolnostem jenom dobře. Tuon si vybrala několik odstínů červeného hedvábí, potom zelené a víc druhů modrého, než Mat vůbec tušil, že existuje. A chtěla i několik různě silných druhů plátna a sukno – nad ním se šeptem poradila se Selucií – ale hlavně jí šlo o hedvábí. Matovi se měšec vrátil mnohem prázdnější, než čekal.

Když byly všechny látky poskládané a zabalené a převázané v kusu hrubého plátna – a bez příplatku, děkuju mockrát – byla toho hromada jako pro formana. Mata nepřekvapilo, že se od něj čeká, že to odnese na zádech. Klobouk si musel vzít do ruky. Muž se oblékne do nejlepšího, co má, koupí ženě hedvábí, a ona si přesto najde způsob, jak ho přinutit pracovat! Možná ho chtěla donutit zaplatit za to, jak předtím promluvil.

Jak se tak plahočil městem za dvěma ženami, hlupáci na něj civěli s otevřenou pusou. Ty dvě se vznášely jako kočky, které vylízaly smetanu. I když byly zahalené až po špičku nosu, jejich záda mluvila jasně. Slunce ještě nedosáhlo poledne, nicméně řada lidí čekajících na to, až je vpustí do cirkusu, se táhla až skoro k městu. Většina na něj koukala a ukazovala, jako by byl pomalovaný šašek. Jeden z koňáků hlídajících peníze se na něj ušklíbl a otevřel pusu, ale Mat jeho pohled chladně opětoval a muž se raději začal znovu věnovat penězům, sypajícím se od lidí do skleněné nádoby a do truhly. Mat usoudil, že se mu při návratu do Lucova cirkusu ještě nikdy tolik neulevilo.

Než s oběma ženami udělal tři kroky, přiběhl k nim Juilin a pro jednou bez Thery i své červené čapky. Chytač zlodějů měl tvář jako vytesanou ze dřeva starého dubu. S očima upřenýma na lidi procházející kolem ztišil hlas. A mluvil naléhavě. „Hledám tě. Jedná se o Egeanin. Je… zraněná. Pojď honem.“

Jeho hlas mluvil jasně, avšak Mat si navíc uvědomil, že kostky v jeho hlavě přímo duní. Hodil ranec látek koňákům a rychle jim přikázal, ať ho hlídají stejně jako pokladnici, a ani nepočkal, aby se přesvědčil, jestli ho vzali vážně. Juilin se rozběhl a Mat se hnal za ním po široké hlavní uličce cirkusu, kde diváci halasně pokřikovali a civěli na čtyři polonahé bratry Chavany stojící jeden druhému na ramenou, na hadí ženy v průsvitných kalhotách a vestách pošitých flitry, sedící si na vlastních hlavách, a na provazochodkyni v těsných modrých spodkách, šplhající po dřevěném žebříku ke svému provazu. Kousek před provazem Juilin zahnul do užší uličky, kde na šňůrách mezi vozy viselo prádlo a účinkující tu posedáváli na stoličkách a schůdcích u vozů a čekali, až na ně přijde řada. Pobíhaly tu děti s míči a obručemi. Mat věděl, kam mají namířeno, ale chytač zlodějů běžel příliš rychle, aby ho mohl zastavit.

Před sebou uviděl zelený vůz. Latelle nakukovala pod něj a Luca, v jednom ze svých jasně červených plášťů, odháněl párek žonglérek. Obě ženy v nabíraných kalhotách a s tvářemi natřenými nabílo jako šašci urozenců se ještě pořádně podívaly pod vůz, než ho poslechly. Když se Mat dostal blíž, poznal, na co zírají. Domon, bez kabátu, seděl na zemi pod vozem a v náruči kolébal bezvládnou Egeanin. Ta měla zavřené oči a z koutku úst jí tekl pramínek krve. Paruku měla nakřivo. To bylo z nějakého důvodu nápadné. Vždycky si dávala plno práce, aby ji měla rovně. Kostky duněly jako hrom.

„Tohle může být katastrofa,“ vrčel Luca a mračil se střídavě na Mata a na Juilina. Mračil se rozzlobeně, ne ustrašeně. „Možná jsi na mě přivolal pohromu!“ Zahnal houf vykulených dětí a zavrčel na tlustou ženu v sukni se stříbrnými flitry. Miyora dělala s levharty věci, které by se neodvážila zkusit ani Latelle, ale teď jen pohodila hlavou a odešla. Lucu nebral nikdo tak vážně, jako se bral sám.

Když se přihnaly Tuon se Selucií, trhl sebou a už jim chtěl přikázat, ať také odejdou, ale pak si to rozmyslel. Vlastně se začal mračit zamyšleně. A ustaraně. Jeho žena mu zřejmě neřekla, že Mat se ženami jde ven, a z pohledu na ně bylo zřejmé, že se někam vydali. Modrooká žena měla na zádech ranec látek, ale držela se zpříma. Člověk by si mohl myslet, že komorná urozené paní je zvyklá nosit těžká břemena, avšak její výraz prozrazoval rozčilené podráždění. Latelle si ji prohlédla od hlavy k patě a ohrnula nos nad Matem, jako by on mohl za to, že ta ženská vystrkuje své pozoruhodné poprsí. Lucova žena uměla skvěle ohrnovat nos, nicméně vedle Tuonina přísného výrazu vypadala docela mile. Z její kapuce hleděla soudkyně připravená vydat rozsudek smrti.

Matovi bylo pro tuto chvíli lhostejné, co si ta žena myslí. Ty zatraceně kostky. Odhodil dozadu plášť, poklekl a sáhl Egeanin na hrdlo. Tep měla slabý a nitkovitý.

„Co se stalo?“ zeptal se. „Poslali jste pro některou sestru?“ Kdyby s Egeanin pohnuli, mohli by ji zabít, ale léčení by ještě mohlo zabrat, pokud si Aes Sedai pospíší. Jenom to jméno nechtěl vyslovit nahlas, když kolem chodilo tolik lidí a zvědavě se ohlíželo, než je Luca s Latelle zahnali. Ona v tom byla úspěšnější. Latelle byla vlastně jediná, kdo Lucu poslouchal.