Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Ačkoliv cirkus postupoval pomalu, nakonec dorazili k přívozu přes Eldar. Na jednom břehu stál Alkindar a na druhém Coramen, malá, hradbami obehnaná města s kamennými domky, jež měly na střechách tašky. Byla tu i kamenná mola. Slunce stoupalo po obloze a několik mráčků bylo bílých jako padlý sníh. Možná dnes nebude pršet. Přívoz byl důležitý, protože tady kotvily obchodní lodě a velké převozní čluny se ploužily od jednoho břehu k druhému s pomocí dlouhých opačin. Seanchané ho očividně také považovali za velice důležitý. U obou městeček stály jejich vojenské tábory a v nich vyrůstaly kamenné budovy. Zřejmě nehodlali hned tak odejít.

Mat se přepravil s prvními vozy i s Okem. Hnědý valach vypadal pro nezkušeného handlíře docela obyčejně. Hodil se k jezdci v hrubém vlněném kabátě a s čapkou staženou přes uši proti chladu. Ale ve skutečnosti neuvažoval o tom, že ujede do zalesněných kopců za Coramenem. Napadlo ho to, ale doopravdy o tom neuvažoval. Ona ho dostane, ať uteče nebo ne. A tak seděl na Okovi na kamenném přístavním molu a díval se, jak se cirkus pomalu plouží přes město. Na molu postávali Seanchané, oddíl svalnatých chlapů ve zbroji s modrými a zlatými pruhy, a velel jim mladý důstojník s tenkým modrým chocholem na podivné přílbě. Zdánlivě tu byli proto, aby dohlíželi na pořádek, ale důstojník prohlédl Lucův glejt na koně a Luca se ho zeptal, zda by urozený pán nevěděl o nějakém místě za hradbami, kde by mohl jeho cirkus vystoupit. Mat se málem rozbrečel. V ulicích za sebou viděl vojáky v pruhované zbroji, potulující se po krčmách. Z oblohy se na dlouhých žebrovaných křídlech snesl raken a přistál u tábora za řekou. Tři či čtyři hadovití tvorové už byli na zemi. V táborech musely být stovky vojáků. Možná tisíce. A Luca chtěl před nimi vystupovat.

Pak převozní člun narazil na provazové nárazníky na molu a byla spuštěna rampa, aby mohl purpurový vůz bez oken sjet na kamennou dlažbu. Setalle seděla na kozlíku a Selucia byla vedle ní a vykukovala zpod kapuce vybledlého červeného pláště. Na druhé straně, zabalená až po špičku nosu v tmavém plášti, seděla Tuon.

Mat nemohl dělat nic jiného než se zařadit vedle purpurového vozu a tvářit se, že život je krásný, když se může projíždět po široké ulici plné pouličních prodavačů. A seanchanských vojáků. Nepochodovali ve formaci a malované vozy si prohlíželi se zájmem. Mohl jen jet vedle vozu a čekat, až Tuon zakřičí. Dala mu slovo, ale zajatec řekne cokoliv, aby se dostal z okovů. Stačilo jenom, aby zvedla hlas a přivolala si na svou záchranu tisíc seanchanských vojáků. Kostky v Matově hlavě rachotily. Mohl pouze jet vedle vozu a čekat na oči Temného.

Tuon neřekla ani slovíčko. Zvědavě vyhlížela zpod kapuce, zvědavě a ostražitě, ale tvář nechávala schovanou, dokonce i ruce měla překryté pláštěm a tiskla se k Setalle jako dítě hledající ochranu své matky mezi cizími lidmi. Neřekla ani slovo, dokud neprojeli coramenskou bránou a nemířili k hřebeni za městem, kde už Luca shromažďoval vozy. Tehdy Mat pochopil, že není úniku. Háček určitě zasekne. Jenom hrála o čas.

Zajistil, aby té noci všechny Seanchanky zůstaly ve svých vozech a Aes Sedai také. Nikdo tu nezahlédl sul’dam ani damane , ale Aes Sedai se kupodivu nehádaly. A Tuon rovněž ne. Vyslovila žádost, až nad ní Setalle zvedla obočí. Vyjádřila to jako požadavek, připomněla mu slib, který dal, ale on poznal žádost, když přišla od ženy. Inu, muž musel věřit ženě, se kterou se jednou ožení. Řekl jí, že si to musí promyslet, jen aby si nezačala namlouvat, že od něj dostane všechno, co se jí zachce. Myslel na to celý den, kdy Luca připravoval svůj cirkus, přemýšlel o tom a potil se, zatímco se na účinkující přišla podívat i spousta Seanchanů. Přemýšlel o tom, zatímco vozy mířily do kopců, jedouce pomaleji než jindy, ale stejně věděl, jakou odpověď jí dá.

Třetí den po odjezdu od řeky dorazili k solnému městu Juradoru a on řekl Tuon, že to udělá. Ona se na něj usmála a v té chvíli se kostky v jeho hlavě zastavily. Na to nikdy nezapomene. Ona se usmála a pak se ty kostky zastavily. Člověk by zaplakal!

„Tohle je šílenství,“ zahučel Domon, stojící s rukama zkříženýma na prsou, jako by chtěl zabránit vozu v jízdě. Možná i chtěl. Bradu měl bojovně vystrčenou, a i když měl vousy ostříhané, pořád je měl delší než vlasy, a zatínal a rozevíral pěsti. Domon byl rozložitý a nebyl zdaleka tak tlustý, jak vypadal na první pohled. Mat by se jeho pěsti moc rád vyhnul, pokud to půjde.

Uvázal si kolem krku černý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu, a volné konce zastrkal pod kabát. Pravděpodobnost, že v Juradoru bude někdo, kdo věděl o muži v Ebú Daru, jenž nosí černý šátek… Pravděpodobnost to byla malá, i kdyby nebral v úvahu své štěstí. Pochopitelně on byl t’averen , ale pokud by ho to mělo přivést před Suroth či hrstku sloužících z Tarasinského paláce, mohl by klidně zůstat v posteli s pokrývkou přes hlavu, a stejně by se to stalo. Potíž byla v tom, že když se ráno vzbudil, kostky v hlavě mu znovu začaly chřestit. A ještě teď se mu odrážely zevnitř od lebky.

„Slíbil jsem to,“ řekl. Bylo dobré mít na sobě zase slušné šaty. Kabát měl ze zeleného sukna, dobře střižený, a visel mu skoro ke kolenům. Manžety holínek měl ohrnuté. Nikde nebyla žádná výšivka – i když malá by se mu líbila – ale na rukávech měl krajku. A dobrou hedvábnou košili. Moc rád by měl zrcadlo. V takový den musel muž vypadat dobře. Sebral z postele svůj plášť a přehodil si jej přes ramena. Nic tak křiklavého, jako nosil Luca. Jeho plášť byl tmavošedý, skoro černý. Jen podšívka byla červená. A plášť se spínal stříbrnou sponou velkou jako jeho palec.

„Dala své slovo, Bayle,“ ozvala se Egeanin. „Dala slovo. A to nikdy neporuší.“ Mluvila bez sebemenších pochybností. Rozhodně jich měla méně než Mat. Ale muž musel občas zariskovat. I když byl v sázce jeho krk. A on také dal slib . A měl své štěstí.

„Pořád je to šílenství,“ vrčel Domon. Ale neochotně ustoupil ode dveří, když si Mat narazil na hlavu černý klobouk se širokou krempou. No, když mu Egeanin pokynula, že má ustoupit. Ale mračil se dál.

Egeanin vyšla za Matem z vozu, sama se mračila a pohrávala si s dlouhou černou parukou. Možná jí byla dosud nepříjemná nebo jí jinak padla, když už jí měsíc rostly vlasy. Rozhodně to ale ještě nestačilo, aby mohla kolem pobíhat bez ní. Ne, dokud nebudou aspoň sto mil od Ebú Daru. Možná to nebude bezpečné, dokud nepřekročí hory Damona v Murandy.

Bylo jasno, slunce právě vyšlo, i když za plátěnou stěnou cirkusu ještě nebylo vidět, a teplo bylo jen ve srovnání s vánicí. Nebylo to svěží ráno dvouříčské zimy, mráz pomalu pronikal pod kůži a u úst se tvořila pára. Cirkusáci pobíhali po táboře jako mravenci v rozkopnutém mraveništi a hlasitě se dotazovali, kdo viděl jejich žonglovací kruhy nebo kdo si půjčil červené spodky či posunul pódium. Působilo to jako začátek pouličních bouří, a přece v hlasech nezněla žádná opravdová zloba. Pokřikovali na sebe a mávali rukama pořád, ale bylo-li na obzoru vystoupení, na rány nikdy nedošlo, a každý účinkující bude na místě a připravený ve chvíli, kdy budou dovnitř vpuštěni první diváci. Na cestu se možná balili pomalu, jenže vystoupení znamenalo peníze, a kvůli nim byli ochotní se pohnout docela rychle.