Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Nevlekl se bez cíle, i když nevěděl, která ze vsí bude jeho následující zastávkou. Nehledal určité místo, ale náladu, nadšení pro novou cestu životem. Diaspar ho teď nepotřebovalo, neklid, který do města zasel, pracuje rychle a už nemohl ani urychlit, ani zpomalit probíhající změny.

Ta klidná krajina se také změní. V poslední době často uvažoval, zda při své nepřekonatelné chuti uspokojit vlastní zvědavost nejednal špatně, když otevřel starodávnou cestu mezi oběma kulturami. Snad je dobře, že se i Lys dozvědělo, že stejně jako Diaspar vzniklo na základě strachu a lži.

Občas přemýšlel, jaká bude nová společnost. Věřil, že Diaspar se nakonec dostane z vězení paměťových bank a vrátí se znovu k cyklu života a smrti. Hilvar si byl jistý, že je možné to uskutečnit. Ale jeho vysvětlení byla příliš komplikovaná, než aby jim Alvin rozuměl. Možná, že znovu přijdou časy, kdy se do Diasparu vrátí láska.

Cožpak právě tohle, přemýšlel Alvin, ve městě vždycky chybělo? Právě to hledal? Teď věděl, že i když uspokojí ambice a zvědavost, stále mu zůstane hlad po citech. Nikdy nežil doopravdy, dokud nepoznal syntézu lásky a touhy, o jejíž existenci nic netušil, dokud nepřišel do Lys.

Jako první člověk po miliardách let putoval po planetách Sedmi sluncí. Ale přesto to pro něho mnoho neznamenalo; občas si myslel, že by dal všechny svoje činy za možnost slyšet pláč dítěte, o kterém by věděl, že je jeho. V Lys mohl během jednoho dne nalézt všechno, co mu chybělo. Uprostřed těch lidí cítil teplo a porozumění, o které byla v Diasparu nouze. Ale než si odpočine, než najde klid, musí se ještě jednou rozhodnout.

V jeho rukou teď spočívá velká síla. Měl odpovědnost, kterou kdysi hledal a přijal s ochotou, ale teď věděl, že nebude mít pokoj, dokud se od ní neuvolní. Kdyby se jí však zbavil, zneužil by důvěry…

Rozhodl se ve vesničce uzoučkých kanálů, která ležela na břehu rozlehlého jezera. Zdálo se, že barevné chatky se houpou zakotvené na příjemných vlnách, tvořily scénu až neskutečně krásnou. Tady byl život a teplo a komfort — všechno, co chybělo uprostřed nádherných a vylidněných Sedmi sluncí.

Jednoho dne budou lidé znovu připraveni k cestě do kosmu. Jakou novou kapitolu napíše člověk mezi hvězdami? Alvin to nevěděl, nebyla to jeho věc — jeho budoucnost ležela tady, na Zemi.

Ale než se obrátí ke hvězdám zády, ještě jednou poletí.

Než Alvin zkontroloval tah lodi, bylo už zaoblení planety viditelné a město bylo příliš vzdálené, než aby vypadalo jako dílo člověka. Zakrátko uvidí linii úsvitu v jejím nekončícím putování přes pustinu. Kolem i nad nimi svítily tisíce hvězd, i přes ztracenou slávu stále jasně.

Hilvar a Jeserac mlčeli a domýšleli se, proč Alvin vlastně podniká tento let a proč je poprosil, aby ho doprovázeli, ale nebyli si úplně jisti. Nikdo z nich neměl chuť mluvit tváří v tvář vylidněnému obzoru, donekonečna rozloženému pod nimi. Poušť je oba tísnila a Jeserac pocítil náhle zlost na lidi minulosti, kteří svou nedbalostí zavinili, že krása na Zemi umřela.

Živil v sobě naději, že se Alvin nemýlil, když tvrdil, že všechno se může ještě změnit. Energie a vědění stále existovaly — bylo potřeba pouze chuti a vůle, aby obrátily staletí a dovedly Zemi k okamžiku, kdy by se na ní znovu vlnily oceány. Hluboko pod povrchem stále voda je, když bude potřeba, je možné také vytvořit zařízení k její výrobě.

Tolik práce je čeká v nadcházejících letech. Jeserac si byl vědom, že je mu souzeno žít na přelomu dvou epoch; pociťoval kolem sebe znovu zrychlený puls lidskosti. Bylo potřeba postavit se čelem velkým problémům — ale Diaspar na ně stačí. Napravování chyb minulosti potrvá staletí, ale až bude u konce, člověk získá všechno, co ztratil.

Ale doopravdy všechno? Je těžké uvěřit, že si znovu podmaní Galaxii, a i když, tak proč?

Alvin ho vytrhl ze zamyšlení a Jeserac se odtrhl od obrazovky.

„Chtěl jsem, abyste to spatřili,“ řekl tiše Alvin. „Nemusíte k tomu už nikdy mít příležitost.“

„Snad neopouštíš Zemi?“

„Ne, už nechci létat do kosmu. I kdyby v Galaxii přetrvala nějaká civilizace, tak pochybuji, zda má cenu ji hledat. Tolik je tady práce; teď vím, že je to můj dům a nehodlám jej opustit.“

Zahleděl se dolů na velkou pustinu. Ale kromě ní viděl očima fantazie vody, které existovaly na jejím místě před miliony let. Člověk znovu objevil svůj svět a jestliže na něm zůstane, znovu ho učiní hezkým. Pak…

„Nejsme připraveni, abychom se vydali ke hvězdám a uplyne mnoho času, než znovu budeme moci přijmout; výzvu vesmíru.

Přemýšlel jsem, co mám udělat s lodí, když zůstane tady na Zemi. Vždycky mě bude pokoušet, abych ji využíval, a nikdy nebudu mít klid. Ale nemohu ji zničit. Byla mi svěřena v důvěře a musím ji využívat tak, aby přinesla světu užitek.

Rozhodl jsem se, co s ní dál. Chci ji vyslat za hranice Galaxie s robotem jako pilotem, aby se dozvěděl, co se stalo s našimi předky — a jestli je to možné, aby hledal to, pro co opustili náš vesmír. Muselo to být něco zázračného, když opustili všechno, aby za tím mohli jít.

Ať ta cesta bude trvat sebedéle, robot se nikdy neunaví. Jednoho dne vaši bratranci přijmou moje poselství a dozví se, že na ně čekáme tady, na Zemi. Vrátí se a doufám, že do té doby jich budeme hodni, a nebude záležet na tom, jak budou velcí.“

Alvin umlkl a hleděl do budoucnosti, kterou utvářel, ale kterou si nikdy neprohlédne. Během doby, kdy člověk bude přebudovávat svůj svět, tato loď poletí temnou propastí, dělící galaxie, a vrátí se teprve za tisíce let. Možná tu ještě bude, aby ji uvítal, ale i kdyby ne, i tak byl rád.

„Myslím, že postupuješ moudře,“ promluvil Jeserac. A najednou, naposled, ho prostoupila ozvěna dávného strachu. „Ale připusťme,“ dodal, „že loď naváže kontakt s čímsi, co nechceme poznat…“ zmlkl v půli věty, neboť rozeznal zdroj svých obav; usmál se nuceně, odháněje poslední přízrak Nájezdníků.

„Zapomněl jsi,“ řekl Alvin, který vzal jeho slova mnohem vážněji, než Jeserac předpokládal, „že zanedlouho budeme mít na pomoc Vanamonda. Nevíme, jakými možnostmi disponuje, ale všichni v Lys předpokládají, že jsou potencionálně neohraničené. Nebo ne, Hilvare?“

Hilvar neodpověděl hned. Pravdou bylo, že Vanamond je další velká záhada, otazník, který — pokud zůstane na Zemi — bude vždy stát před budoucností lidstva. Bylo skoro jisté, že evoluce Vanamondova vědomí už byla urychlena díky jeho kontaktu s filozofy Lys. Vkládali velké naděje do budoucí spolupráce s dětinským supermyšlením a věřili, že dokáží zkrátit eony, které by potřeboval ke svému přirozenému vývoji.

„Nevím to jistě,“ přiznal Hilvar. „Myslím, že toho nemůžeme od Vanamonda čekat moc. Ted mu můžeme pomoci, ale budeme jen krátkou epizodou v celém jeho životě. Myslím, že jeho konečný osud nemá s naším nic společného.“

Alvin se na něj překvapeně podíval.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se.

„Nemohu to vysvětlit,“ pokrčil rameny Hilvar. „Je to pouhá intuice.“

Mohl dodat víc, ale mlčel. O těchto věcech se nedá diskutovat a ačkoliv by se Alvin jeho snu nesmál, nechtěl o něm mluvit ani se svým přítelem.

Byl si jist, že je to něco více než pouze intuice a že ho to bude vždycky pronásledovat. Ta myšlenka v jeho mozku vyklíčila během toho neobyčejného, slovy nepopsatelného kontaktu, který navázal s Vanamondem. Cožpak Vanamond sám věděl, jaké musí být jeho určení?