Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Jeserac mu věřil. Lehké mrazení mu přeběhlo přes záda pouze tehdy, když se ústí tunelu tiše rozjelo proti nim a stroj, v kterém seděl, stále větší rychlostí proklouzl do nitra Země. Ve své touze pohovořit si s mýtickou postavou z minulosti zapomněl na veškerý strach, který ho pronásledoval.

„Nezdá se ti divné,“ začal Yarlan Zey, „že i když je prostor pro nás otevřený, snažíme se zahrabat pod povrch? To je začátek nemoci, jejíž konec pozoruješ ve svém století. Lidstvo se snaží ukrýt; bojí se toho, co se nachází v kosmu, a zanedlouho uzavře všechny dveře, které vedou do vesmíru.“

„Ale vždyť jsem viděl nad Diasparem kosmické lodi,“ řekl Jeserac. „Už je neuvidíš. Ztratili jsme kontakt s hvězdami a zanedlouho opustíme dokonce i planety. Pochod tam nám trval miliony let — ale návrat domů pouze několik staletí. A zakrátko se vytratíme také téměř z celého povrchu Země.“

„Proč to děláte?“ zeptal se Jeserac. Znal odpověď, ale přesto ho něco přimělo položit tuto otázku.

„Potřebujeme ochranu, která by nás zaštítila před dvěma obavami, které nás trápí — strachem ze Smrti a strachem z Prostoru. Jsme lidé nemocní a nechceme se už pohybovat vesmírem — a také si namlouváme. že neexistuje. Viděli jsme chaos, který šílel mezi hvězdami a toužíme po klidu a stabilitě. Diaspar musí proto zůstat uzavřené, aby do něj nemohlo vtrhnout nic nového.

Vyprojektovali jsme město, které znáš, a zfalšovali jsme minulost, abychom ukryli svoji zbabělost. Och, nebyli jsme první, kdo tak jednal — ale byli jsme první, kdo to udělal tak důkladně. Přeprojektovali jsme duši člověka, obrali jsme ji o ambice a prudké vášně tak, aby byl spokojený se světem, který teď vlastní.

Výstavba města a všech jeho zařízení trvala tisíc let. Každý z nás byl po splnění přiděleného úkolu podroben vymazání všech vzpomínek. Do mozku byly implantovány důkladně vypracované matrice falešných vzpomínek a jeho osobnost byla uschována v paměťové soustavě města a uchovávána, dokud nenadejde čas k jejímu vyvolání.

A tak nakonec nadešel den, kdy v Diasparu nebyl ani jeden živý člověk, byl pouze Centrální počítač, který vykonával vložené rozkazy a kontroloval paměťové banky, ve kterých jsme spali. Nebyl nikdo, kdo by měl jakýkoli kontakt s minulostí, a od toho okamžiku se začala naše historie.

Potom jsme byli, jeden po druhém, v předem určeném pořadí vyvoláváni z paměťových okruhů a dostali jsme opět tělo. Jako stroj, který byl právě sestrojen a poprvé spuštěn, začalo Diaspar vykonávat povinnosti, pro které bylo určeno.

Přesto někteří z nás měli už od samého počátku pochybnosti. Nečinnost, to je dlouhá chvíle času; uvědomovali jsme si riziko spojené s tím, že nemáme žádné východisko a jsme úplně odděleni od vesmíru. Nemohli jsme se postavit všeobecné vůli, proto jsme pracovali v tajnosti a vytvořili jsme modifikace, které jsme považovali za nutné.

Odlišní byli naším nápadem. Měli se objevovat v dlouhých časových odstupech a pokud to okolnosti dovolí, zkoumat, zda mimo Diaspar existuje něco, s čím by stálo za to se kontaktovat. Nikdy jsme nepomysleli, že uplyne tolik času, než se to jednomu z nich zdaří — a ani se nám nesnilo, že ten úspěch bude tak velký.“

Pro sny je sice charakteristické, že v nich člověk neuvažuje příliš kriticky, přesto Jeseraca udivovalo, že Yarlan Zey může vyprávět s takovou volností o událostech, které se měly stát za miliardu let. To bylo skutečně velmi zmatené… nevěděl, v jakém bodě času a prostoru se právě nachází.

Cesta byla u konce; stěny tunelu už se nemíhaly tak krkolomnou rychlostí. Yarlan Zey začal mluvit rychleji a z jeho hlasu teď zněl tón příkazu; toho si Jeserac předtím nevšiml.

„Minulost skončila, hleďme si svého. Když jsi byl stvořený, Jeseracu, měl jsi zakódován strach před vnějším světem a tím způsobem jsi byl přinucen zůstat ve městě. Ten strach s tebou sdílí každý obyvatel Diasparu. Teď víš, že tvůj strach byl nevědomý, byl ti uměle vnucen. Já, Yarlan Zey, který jsem tě jím obtížil, uvolňuji tě teď z jeho okovů. Rozumíš?“

Hlas Yarlana Zeya byl čím dál hlasitější, až se nakonec zdálo, že zní v celém vesmíru. Podzemní vagón se kolem Jeseraca rozplýval a chvěl, jako kdyby se blížil konec. Když však vize vybledla a zmizela, stále slyšel ten hlas, hřmící v jeho mozku.

„Už se nebojíš, Jeseracu. Už se nebojíš. "

Vylézal do skutečnosti s námahou jako potápěč, který vyplouvá z hlubin oceánu na povrch. Yarlan Zey zmizel a okolo panovala divná prázdnota. Promlouvala k němu hlasy, které znal, ale které nemohl rozpoznat, a cítil, jak ho podpírají ruce přátel. Potom se jako náhlý záblesk vrátila vlna skutečnosti.

Otevřel oči a spatřil vedle stojícího Alvina, Hilvara a Gerana. Nevěnoval jim pozornost; jeho mysl byla příliš zaneprázdněna divem, který se teď před ním rozprostíral — panoramatem lesů a řek a modrou klenbou otevřeného nebe.

Byl v Lys a nebál se. Nikdo ho nerušil a ta chvíle se mu navždy otiskla v mozku. Ujistil se znovu, že je to skutečnost. Obrátil se na přátele:

„Děkuji, Gerane,“ řekl. „Nevěřil jsem, že se to podaří.“

Psycholog, na jehož tváři se objevila spokojenost, prováděl drobné regulace na malém stroji, jenž se vznášel vedle něho.

„Nahnal jsi nám trochu strach,“ přiznal. „Jednou nebo dvakrát jsi začal klást otázky, na které nebylo možné odpovídat logicky, bál jsem se, že budu muset přerušit sekvenci.“

„No, připusťme, že by mě Yarlan Zey nepřesvědčil — co bys pak dělal?“

„Udrželi bychom tě ve stavu bezvědomí a vrátili zpátky do Diasparu, kde by ses vzbudil a přirozeně bys vůbec nevěděl, že jsi byl v Lys.“

„A ten obraz Yarlana Zeye, který jste mi zavedli do mozku — co z toho, co říkal, byla pravda?“

„Myslím, že většina. Mnohem více pozornosti jsem věnoval tomu, aby moje malá sága byla přesvědčivá, nemusela být historicky přesná, ale Callitrax ji viděl a nezachytil žádné chyby. Vstupuje do ní jistě všechno, co víme o Yarlanu Zeyovi a počátcích Diasparu.“

„Takže teď můžeme doopravdy otevřít město,“ řekl Alvin. „Může to ještě trvat velmi dlouho, ale nakonec budeme schopni zneutralizovat ten strach a každý, kdo bude chtít, bude moci opustit Diaspar.“

„To potrvá ještě dlouho,“ řekl suše Gerane. „A nezapomínej, že Lys není tak velké, aby mohlo přijmout miliony lidí navíc, když se všichni rozhodnou sem přijít. Nemyslím, že by to bylo pravděpodobné, ale je nutné s touto možností počítat.“

„Ten problém se vyřeší sám,“ usoudil Alvin. „Možná, že i Lys je malé. Ale svět je veliký. Proč ho máme nechat poušti? “

„A tak stale sníš, Alvine,“ připojil se s úsměvem Jeserac. „Přemýšlel jsem právě, co ti zůstalo na práci.“

Alvin neodpověděl; ta otázka ho několik posledních týdnů trápila čím dál dotěrněji. Když sestupovali z pahorku k Airlee, šel vzadu za přáteli, ponořený do myšlenek. Cožpak staletí, která nadejdou, budou jedním dlouhým rozčarováním?

Odpověď měl ve svých rukou. Splnil úkol a teď bude moci začít žít.

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. Alvin ten smutek cítil, když se procházel uprostřed lesů a polí Lys. Nedoprovázel ho ani Hilvar, protože jsou chvíle, kdy člověk musí být sám.