Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Spirály Galaxie se pomalu otá č ely — bledý p ř ízrak její minulé slávy — vznášely se v nicot ě . Celou její délkou se táhly hluboké, prázdné brázdy, které vyorala Šílená mysl, rány, které se vlivem nadcházejících století zaplní driftujícími hv ě zdami. Ale ty hv ě zdy jí již nikdy nevrátí nádheru, která minula.

Č lov ě k se p ř ipravoval k opušt ě ní svého vesmíru stejn ě , jako kdysi opustil svoji planetu. A to nejen č lov ě k, ale i tisíc jiných ras, které spolu s ním budovaly Impérium. Sešli se spole č n ě tady, na okraji Galaxie.

Shromáždili flotilu, p ř ed kterou fantazie musela kapitulovat. Jejími vlajkovými lodmi byly hv ě zdy, menšími jednotkami planety. Celá ta soust ř ed ě ní glob ů se všemi slune č ními soustavami a rojícími se sv ě ty se chystala ke skoku p ř es nekone č no.

Dlouhý vrko č ohn ě ude ř il srdce Vesmíru a p ř eskakoval od hv ě zdy ke hv ě zd ě . V jedné chvíli zem ř elo tisíce sluncí, aby podpo ř ilo svou energií monstrózní tvar, který se prodral nap ř í č Galaxií podél její osy a zmizel v propasti prostoru…

A tak Impérium opustilo vesmír, spěchajíc na setkání se svým osudem. Až jeho dědici, čisté myšlenky, dosáhnou zralosti, možná se znovu vrátí. Ale ten den je jistě ještě vzdálený. To je ve zkratce a co nejstručněji nástin historie galaktické civilizace. Naše vlastní události, které se nám zdají tak důležité, nejsou ničím víc než opožděným, úplně všedním epilogem, tak zmateným, že bychom nebyli schopni objasnit všechny jeho podrobnosti. Vypadáte tak, že mnoho starších, méně odvážných ras nechtělo opustit své domovy, a mezi nimi byli i naši bezprostřední předkové. Většina z těch ras do současnosti zdegenerovala nebo vymřela, i když některé ještě mohly přežít. Náš svět stěží unikl stejnému osudu. Během míjejících staletí — ve skutečnosti to trvalo miliony let — bylo mnoho z minulosti zapomenuto nebo úmyslně zničeno. To poslední, i když je těžké tomu uvěřit, je nejpravděpodobnější. Člověk se navěky ponořoval do rozhodného, i když stále vědeckého barbarství. Zároveň deformoval historii, aby z ní vymazal stopy své neschopnosti a zbabělosti. Legendy o Nájezdnících jsou celé falešné, i když nepochybně mají základ v zápase se Šílenou myslí. Nic nedonutilo naše předky k návratu na Zemi, nic s výjimkou slabosti jejich vlastního ducha.

Když jsme toto vše objevili, narazili jsme na jeden problém spojený s Lys. Bitva o Shalmirane nepatřila nikam — ale přesto Shalmirane existovalo a existuje dodnes. Co víc, bylo místem, kde byla uložena jedna z nejmocnějších zbraní, jaká kdy byla vynalezena.

Vyřešení této záhady nám zabralo hodně času, ale odpověď, když už jsme ji nalezli, se ukázala velmi prostá. Kdysi dávno měla naše Země jeden obrovský satelit — Měsíc. Když v důsledku zápasu mezi silami přílivů a gravitace začal Měsíc nakonec padat na Zemi, vznikla nutnost zničit ho. Za tím účelem bylo vybudováno Shalmirane a právě kolem jeho použití byly spředeny legendy, které všichni znáte.“

Callitrax se smutně usmál do ohromného hlediště.

„O naší minulosti existuje mnoho takových legend, částečně pravdivých, částečně falešných. Také je v ní hodně paradoxů, které ještě nebyly objasněny. Ten problém je, jak se domnívám, povahy spíše psychologické než historické. Není možné neomezeně věřit dokonce ani informacím uloženým v Centrálním mozku, neboť nesou výrazné znaky manipulace ve velmi vzdálené minulosti.

Na Zemi pouze Diaspar a Lys přetrvaly dobu úpadku — Diaspar díky dokonalosti svých zařízení, Lys za to vděčí částečné izolaci a nezvyklým intelektuálním potenciálům svých obyvatel. Ale dvě kultury, i když se dokázaly vyšplhat na předchozí stupeň civilizace, byly deformovány strachem a mýty, které zdědily po předcích.

Ty obavy vás už nemusí znepokojovat. Mojí povinností jako historika není uskutečňovat budoucnost, ale zkoumat a interpretovat minulost, ale poučení je dostatečně jasné; příliš dlouho jsme žili bez kontaktu se skutečností a teď nadešel čas, abychom přebudovali náš život.“

Jeserac mlčky kráčel ulicemi Diasparu, které dosud nikdy neviděl, a žasl. Tak rozdílné bylo od města, v kterém trávil všechna svoje vtělení, že ho vůbec nepoznával. Přesto věděl, že je to Diaspar, i když nevěděl, odkud to ví. Uličky byly úzké, budovy nižší a nebyl tu Park. Ale možná, že ještě neexistoval. To bylo Diaspar před přestavěním; Diaspar otevřené světu a vesmíru. Nebe nad městem bylo světlemodré a kropenaté roztřepenými oblaky postrkovanými větrem vanoucím nad mladší Zemí.

Nad i pod těmito oblaky přelétávali cestovatelé. Míle nad městem proplouvaly vzdušné lodi a spojovaly Diaspar s celým světem. Jeserac se delší čas díval na tajemné a zázračné otevřených prostor a v jistou chvíli se mu otřel o duši strach. Cítil se nahý a bezbranný, když si uvědomil, že ta klidná nebeská kopule nad jeho hlavou není už tenounkou skořápkou — že za ní leží se všemi svými tajemstvími a hrozbami nekonečný vesmír.

Strach nebyl natolik silný, aby paralyzoval jeho vůli. Částí mozku se Jeserac domyslel, že celá ta zkušenost je pouze sen a ve snu se mu nemůže stát nic zlého. Projde jím a ochutná všechno, co mu přinese, dokud se znovu nevzbudí ve městě, které zná.

Šel k srdci Diasparu, směrem k místu, kde v jeho časech stála hrobka Yarlana Zeye. V tomto historickém městě místo hrobky zaujímala nízká kruhovitá budova s hodně obloukovitými klenutými vchody. U jednoho ze vchodů na něj čekal nějaký muž. Jeserac by se měl cítit zaskočen, ale v té chvíli ho nemohlo překvapit nic. Zdálo se přirozené a samozřejmé, že se teď musí setkat s člověkem, který postavil Diaspar.

„Domnívám se, že mě poznáváš,“ otázal se Yarlan Zey.

„Samozřejmě, tisíckrát jsem viděl tvůj pomník. Jsi Yarlan Zey a toto je Diaspar takové, jaké bylo před miliardou let. Vím, že sním a že žádný z nás tu není doopravdy.“

„Nemusíš se tedy ničeho obávat. Pojď za mnou a nezapomínej, že se ti tu nemůže stát křivda, protože když budeš chtít, probudíš se v Diasparu ve svém vlastním času.“

Jeserac s myslí vstřebávající dojmy jako houba šel poslušně za Yarlanem Zeyem dovnitř budovy. Vzpomínky nebo jejich ozvěna ho varovaly, že se teď stane něco, před čím se kdysi choulil strachem. Ale přesto nepociťoval hrůzu. Nejenom, že se cítil chráněn vědomím, že to není reálný prožitek, ale i přítomnost Yarlana Zeye se zdála být talismanem proti všem nebezpečím, jaká ho mohou ohrožovat.

Potkali pár lidí, které pohyblivá schodiště unášela do hlubin budovy, jinou společnost neměli. Brzy stáli tiší vedle dlouhého aerodynamického válce, který, jak Jeserac věděl, ho odnese ven z města na cestu, která by ho kdysi byla šokovala. Když jeho průvodce ukázal na otevřené dveře, Jeserac zaváhal na prahu jenom chvilku a pak odvážně vešel dovnitř.

„Vidíš, jak je to jednoduché, “řřekl s úsměvem Yarlan Zey. „Ted se uvolni a pamatuj si, že jsi v bezpečí — nic se ti nemůže stát.“