Arthur Clarke: Mesto s hvezde

The city and the stars

Ilustrace na obálce: Martin Zhouf

Grafická úprava obálky: Martin Zhouf

Překlad: Tomáš a Radka Jirkovští

Redakce: Helena Šebestová

Vydalo Nakladatelství Laser, 1992

Město, jako jiskřící klenot, spočívalo v srdci pouště. Kdysi se měnilo a přetvářelo, ale teď je Čas míjel. Nad povrchem pouště se noc střídala se dnem, ale na ulicích Diasparu trvalo věčné odpoledne a temnota tam nikdy nenastávala. Dlouhé zimní noci pokrývaly pustinu jinovatkou zmrzlých zbytků vlhkosti řídké atmosféry Země, ale město neznalo ani chlad, ani žár. Nemělo žádný kontakt s okolním světem, bylo vesmírem samo o sobě.

Lidé kdysi budovali města, ale nikdy ne taková jako toto. Jedna přetrvala staletí, jiná tisíciletí — než Čas setřel jejich jména. Pouze Diaspar dalo výzvu Věčnosti a chránilo sebe a všechno, co mu náleželo, před pomalým působením věků, před zpustnutím a rozkladem, před zničením, rezavěním a zkázou.

Od časů vzniku města oceány na Zemi vyschly a poušť zabrala celou planetu. Větry a deště zahladily poslední hory a svět byl už příliš unavený, než aby stvořil nové. Město to nijak nevzrušovalo, celá Země se mohla rozsypat na prach a Diaspar stále bude chránit děti svých tvůrců a odnášet je i jejich poklady po proudu řeky Času.

Lidé mnoho zapomněli, i když si toho nebyli vědomi. Byli tak ideálně přizpůsobeni svému prostředí, jak ono bylo přizpůsobeno jim — neboť byli vzájemně vytvořeni pro sebe. Nezajímalo je, co se nacházelo za hradbami města, to bylo něco, co bylo z jejich vědomí vymazáno. Diaspar bylo vše, co pro ně existovalo, vše, co potřebovali, vše, co si mohli představit. Nic pro ně neznamenalo, že Člověk kdysi vládl hvězdám.

Občas ovšem ožívaly starodávné mýty a vzpomínky na legendy o Impériu, o časech, kdy Diaspar bylo mladé a čerpalo své životní síly z kontaktu s mnoha slunci. Tehdy se jich zmocňoval neklid. Nechtěli návrat těch dní, neboť byli spokojeni se svým věčným podzimem. Sláva Impéria patřila minulosti a tam byla povinna zůstat, protože si pamatovali, jaký konec je potkal. Jenom myšlenkou o Nájezdnících pronikalo do jejich nitra chvění samotného vesmíru.

Proto se vraceli ke klidu a teplu města, k dlouhému zlatému věku, jehož počátky byly ukryty kdesi v temnotě historie a konec byl ještě vzdálenější. O takových dobách snili snad všichni lidé, ale pouze jim bylo dáno se jich dožít.

Žili přece v tom samém městě, procházeli se těmi samými, zázračně neměnnými ulicemi, zatímco v okolním světě uplynula už více než miliarda let.

Únik z Jeskyně Bílých červů jim trval mnoho hodin. Ani teď si nebyli úplně jisti, zda je nesleduje jedna z těch bledých potvor — a energie jejich zbraní byla už téměř vyčerpána. V povětří před nimi se vznášely světelné šipky, jejich tajemní průvodci labyrintem Křišťálové hory, a pobízely k další cestě. Neměli jiné východisko, než je následovat, i když, jako už mnohokrát předtím, je mohly dovést k ještě hroznějším nebezpečím.

Alvin se ohlédl, aby se přesvědčil, jestli se někdo neztratil. Hned za ním šla Alystra a nesla kouli studeného, ale věčně planoucího světla, které od samého počátku jejich putování vylupovalo ze soumraku takové příšernosti a takovou krásu. Bledé, bílé paprsky zalévaly úzkou chodbu a na všech stranách dopadaly na lesklé stěny. Dokud se nevyčerpá energie, uvidí, kam jdou a budou schopni odhalit všechna viditelná nebezpečí. Ale největší nebezpečí v těchto jeskyních — Alvin o tom věděl příliš dobře — nebylo vůbec vidět.

Za Alystrou, která se ohýbala pod tíží projektorů, šli Narrillian a Floranus. Proč jsou ty projektory tak těžké, blesklo Alvinovi hlavou, vždyť by bylo lehké vybavit je neutralizátory gravitace? Vždycky ho zarážely takové drobnosti, dokonce i v zápalu nejdramatičtějších příhod. Když ho napadaly tyto myšlenky, zdálo se mu, že se mihnutím oka chvěje budova skutečnosti v základech a za světem smyslů se dá zahlédnout úplně jiný, naprosto odlišný vesmír…

Chodba končila slepou stěnou. Snad je střelka znovu podvedla? Ne — skála se jim před očima začala rozsypávat na prach, provrtávalo se skrz ni otáčející se kovové něco, a rychle se to zvětšovalo do rozměrů obrovského vrtáku. Alvin s přáteli couvli a čekali, až se stroj dostane do jeskyně. S ohlušujícím kovovým jekotem — který se určitě musel rozléhat po všech zákoutích Hory a budit ze spánku všechny její příšerné obyvatele — stroj pronikl stěnou a zastavil se u nich. Otevřely se masivní dveře a objevil se v nich Callistron, který je křikem pobízel ke spěchu. („Proč Callistron?“ pomyslel si Alvin. „Co ten tu dělá?“). O chvíli později již byli v bezpečí a stroj se neochvějně dral dopředu, aby prorazil cestu do hlubin Země.

Dobrodružství skončilo. Zanedlouho, tak jako vždycky, se ocitnou doma a všechny zázraky, pochybnosti a nejistoty zůstanou za nimi. Byli unavení a spokojení.

Ze sklonu podlahy Alvin poznal, že podzemní vůz míří dolů, do země. Callistron pravděpodobně věděl, co dělá a zvolil cestu, která je určitě dovede do jejich domu. Přesto je to škoda…

„Callistrone,“ ozval se najednou Alvin, „proč nejedeme nahoru? Nikdo neví, jak doopravdy Křišťálová hora vypadá. Možná bychom se probili na povrch někde na jejím úbočí, abychom spatřili nebe a celou okolní krajinu. Už dost dlouho přebýváme pod zemí.“

Ještě než věta dozněla, zjistil, že udělal hloupost. Alystra přidušeně vykřikla, vnitřek podzemní lodi se zavlnil jako obraz pozorovaný vodou a přes kovové stěny spatřil Alvin opět na mihnutí oka onen jiný svět. Zdálo se, že se ty dva světy spolu srážejí. Nejprve měl převahu jeden, potom druhý. A najednou bylo po všem. Pocítil praskání, pukáni, rozdírání… a konec. Alvin byl zpátky v Diasparu, ve svém vlastním známém pokoji, a vznášel se ve vzduchu stopu nebo dvě nad podlahou, chráněn gravitačním polem od bolestivého kontaktu s tvrdou hmotou.

Znovu byl sám. To byla skutečnost a věděl přesně, co se za chvíli stane.

První se objevila Alystra. Byla víc zarmoucená než rozzlobená, neboť Alvina velice milovala. „Och, Alvine!“ bědovala a dívala se na něj ze stěny, na které se zmaterializovala. „To bylo tak vzrušující dobrodružství! Proč jsi ho musel zkazit?“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem… Zdálo se mi, že je to dobrý nápad…“

Přerušili ho Callistron a Floranus, kteří se objevili současně.

„Poslouchej, Alvine,“ začal Callistron, „už potřetí jsi přerušil Ságu. Včera jsi zkazil sekvenci, když jsi chtěl vystoupit na horu v Údolí duhy, a předevčírem jsi zkazil všechno, když jsi se snažil couvnout do Počátečního bodu v proudu času, který jsme zkoumali. Jestli nezačneš dodržovat pravidla hry, budeš muset chodit sám.“

Rozvztekán zmizel a táhl za sebou Floranuse. Narillian se vůbec neobjevil, pravděpodobně měl už celé historie plné zuby. Na stěně zůstal pouze obraz smutné Alystry.

Alvin naklonil gravitační pole, vstal a šel ke stolu, který se před ním zmaterializoval. Na něm se objevila mísa plná exotického ovoce — nebylo to jídlo, jaké čekal, ale obklopený starostmi se nedokázal soustředit. Nechtěl si přiznat omyl, tak si vzal ovoce, které vyhlíželo nejméně nebezpečně, a začal ho opatrně sát.