Arthur Clarke - Mesto s hvezde

A přece Země byla samozřejmě pouze zrnkem písku v porovnání s celým Galaktickým Impériem. To, čemu musely být mezihvězdné propasti podobné, je noční můra, kterou si nemůže normální člověk ani představit. Naši předkové je překonávali na úsvitu dějin, když se vypravili do kosmu, aby vytvořili Impérium. Křižovali vesmírem nejednou, ale nakonec je Nájezdníci přinutili k návratu na Zemi.

Legenda říká — a je to pouze legenda — že lidé s Nájezdníky uzavřeli dohodu. Oni si měli ponechat vesmír, po němž tak toužili, a my jsme se spokojili s naším rodným světem.

Dodrželi jsme podmínky té dohody a zapomněli na marné sny našeho dětství, tak jako i ty na ně zapomeneš, Alvine. Lidé, kteří postavili toto město a vyprojektovali společenství jeho obyvatel, byli pány jak rozumu, tak i hmoty. Umístili do těchto zdí všechno, co by kdykoli mohla lidská rasa potřebovat — a potom se postarali, abychom je už nikdy neopustili.

Ne, fyzické bariéry tu mají nejmenší význam. Možná, že existují cesty, kterými je možné se dostat z města, ale nemyslím, že bys po nich došel daleko, i kdybys je nalezl. A kdyby se ti to přesto povedlo, co z toho? Tvoje tělo nevydrží na poušti nechráněné a nekrmené městem.“

„Jestli existuje cesta ven,“ řekl pomalu Alvin, „tak co mi může zabránit, abych město opustil?“

„To není moudrá otázka,“ odpověděl Jeserac. „Soudím, že už na ni znáš odpověd.“

Jeserac měl pravdu, ale něco přece v úvahu nevzal. Alvin to věděl — nebo spíše si to domyslel. Usuzoval jednoduše z chování svých přátel jak ve skutečném životě tak i ve společně prožívaných snových výletech. Oni nikdy nebudou schopni opustit Diaspar. Jeserac ovšem nevěděl, že tato nemožnost se Alvina netýká. Alvin zase na druhé straně netušil, zda jeho odlišnost od ostatních byla záležitostí náhody nebo součástí starodávného projektu, ale právě tím se mezi jiným projevovala. Byl zvědavý, kolik důkazů této odlišnosti v sobě ještě odhalí.

V Diasparu nikdo nikdy nespěchal a to bylo pravidlo, které dokonce i Alvin zřídka porušoval. Přemýšlel o problému několik týdnů. Trávil hodně času hledáním nejranějších zmínek o počátcích města. Potom celé hodiny ležel podepřen nevnímatelným náručím antigravitačního pole a hypnoprojektor otevřel jeho mysli minulost. Když záznam skončil a projektor se rozplynul ve vzduchu, Alvin dál ležel, zahleděn do prázdna. Návrat přes věky do současnosti mu trval dost dlouho. Znovu viděl nekonečné pláně blankytných vod. Přes ty tisíce století mu hřměl v uších hukot vln, zlostně bijících o útesy. Vzpomínal na lesy, prérie a divná zvířata, která kdysi žila spolu s člověkem na tomto světě.

Velmi málo bylo těch historických zpráv. Všeobecně se předpokládalo, i když nikdo nevěděl proč, že někde mezi příjezdem Nájezdníků a vybudováním Diasparu byly zničeny všechny vzpomínky na primitivní doby. Vymazání bylo tak dokonalé, že se dalo těžko uvěřit, že se tak stalo náhodou. Lidé, kromě několika kronik, které mohly být stejně dobře legendou, zničili svoji minulost. Před Diasparem jednoduše existovala Staletí Úsvitu. V tom skladišti historie byli promícháni lidé, kteří zkrotili oheň, a lidé, kteří objevili atomovou energii — první lidé, kteří vysekali člun z kmene stromu s prvními lidmi, kteří vyletěli ke hvězdám. Na druhé straně času si všichni byli současníky.

Alvin hodlal provést svůj experiment sám, i když v Diasparu nebylo snadné být sám. Sotva opustil obydlí, potkal Alystru, která se ani nesnažila předstírat, že její přítomnost zde je náhodná.

Alvina nikdy nenapadlo, že Alystra je krásná, protože nikdy neviděl lidskou ošklivost. Když je krása univerzální, ztrácí moc nad srdcem a pouze její nedostatek může vyvolat emocionální efekt.

Na okamžik byl Alvin rozmrzelý tím setkáním, připomínalo mu vášně, které ho už nedojímaly. Byl ještě příliš mladý a soběstačný, než aby cítil potřebu trvalého vztahu, a kdyby přišel čas, bylo by asi pro něj těžké ho vytvořit. Bariéra jeho jedinečnosti se i v těch nejintimnějších okamžicích postavila mezi něj a milenky. Přes své plně rozvinuté tělo byl ještě dítětem a zůstane jím ještě celá desetiletí, zatímco jeho družky si jedna po druhé vybaví vzpomínky z minulých životů a nechají ho daleko za sebou. Zažil to už předtím, a proto se obával komukoli se bezvýhradně odevzdat. I Alystra, která se nyní zdá tak naivní a prostá, se brzy stane komplexem pamětí a talentů daleko za hranicemi jeho představ.

To setkání ho iritovalo, ale zlost ho rychle přešla.

Nebyl důvod, aby s ním Alystra nešla, bude-li sama chtít. Nebyl samolibý a nechtěl získat novou zkušenost ze svého pokusu pouze pro sebe a kromě toho mu mohla její přítomnost hodně pomoci.

Pokud je z namačkaného centra města vezla expresní cesta, neměla Alystra žádné otázky, což bylo u ní neobvyklé.

Cestovali, stojíce uprostřed pohyblivé cesty, na nejrychlejším pásu a ani se nenamáhali, aby se mrkli pod nohy na její zázračný povrch. Inženýr z historického světa by se rychle zbláznil, až by se snažil pochopit, jakým způsobem může nepopiratelně jednolitá stuha cesty být nehybná při obou krajích a současně se pohybovat plynule narůstající rychlostí směrem ke středu. Ale pro Alvina a Alystru existovaly materiály, které najedno straně měly vlastnosti pevných látek a na druhé kapalin, takže se jim to zdálo přirozené.

Budovy kolem nich byly stále vyšší a vyšší, jako kdyby město posilovalo opevnění oddělující ho od vnějšího světa. Jak by to bylo divné, kdyby stěny zprůhledněly a oni se mohli podívat dovnitř. Žili tam lidé, které už zná, které ještě pozná a které nikdy nepozná — i když těch posledních bude moc málo, protože během celého života pozná téměř všechny obyvatele Diasparu. Většina z nich teď sedí ve svých pokojích, ale není sama. Stačí jim pouze zformulovat vhodné přání a ocitnou se, i když ne fyzicky, v přítomnosti libovolné osoby, kterou si vyberou. Netrápila je nuda, protože měli přístup ke všemu, co se dělo ve sféře fantazie nebo skutečnosti od počátků existence města. Pro lidi, jejichž myšlení bylo na tento způsob naprogramováno, to byla celkem snesitelná existence. Že je to existence vlastně velmi mělká, nechápal ještě dokonce ani Alvin.

V závislosti na tom, jak se Alvin a Alystra vzdalovali od centra města, počet lidí, které potkávali na ulici, klesal a když se pohyblivá cesta zvolna zastavila před dlouhou platformou ze světlého, jemně barevného mramoru, v dosahu jejich zraku už nebyl nikdo. Přešli přes ztuhlý vír hmoty, kde substance pohyblivé cesty odplývala zpět ke svému prameni, a stanuli před stěnou proděravěnou jasně osvětlenými tunely. Alvin bez váhání vybral jeden a vstoupil do něj. Alystra pospíchala za ním, snažíc se držet s ním krok. Jak tak pohodlně pozorovali okolí, zmocnilo se jich peristaltické pole a pohánělo je kupředu.

Už se zdálo nemožné, že jsou v tunelu, hluboko pod zemí. Umění, které využilo celé Diaspar jako malířské plátno, tu bylo živé a obloha nad nimi se zdála otevřená nebeským větrům. Všude kolem stály věže města a zářily ve slunečním jasu. Nebylo to město, které Alvin znal, ale Diaspar mnohem dřívější doby. Ačkoliv velké budovy většinou poznal, byly tu nepatrné rozdíly, které přidávaly scéně na.zajímavosti. Alvin by tu byl ještě rád zůstal, ale nikdy nenašel způsob, jak zpomalit postup tunelem.