Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„No tak,“ ozvala se nakonec Alystra, „co teď máš v úmyslu?“

„Nemohu s tím nic dělat,“ odpověděl Alvin trochu rozladěně. „Myslím, že pravidla jsou hloupá. Kromě toho, jak mám vědět, že prožívám Ságu? Chovám se tak, jak bych se choval normálně. A ty nechceš spatřit hory?“

Alystřiny oči se rozšířily úlekem.

„To by znamenalo vyjít ven!“ vykoktala.

Alvin věděl, že protahovat tuto rozmluvu je nesmysl. Tady se právě vytvořila bariéra, oddělující ho od všech lidí jeho světa, a ta ho mohla odsoudit k životu plnému frustrací. Vždycky — v bdělém stavu stejně jako ve snech — toužil dostat se ven. Avšak to „ven“ bylo pro všechny obyvatele Diasparu můrou, které nebyli schopni se postavit čelem. Když to šlo, ani o tom nemluvili; bylo to v jejich očích něco nečistého a ďábelského. Dokonce ani Jeserac, jeho učitel, neuměl vysvětlit proč…

Alystra na něj stále hleděla zarmouceným, ale něžným pohledem.

„Jsi nešťastný, Alvine,“ ozvala se po dlouhé době. „Nikdo v Diasparu by neměl být nešťastný. Dovol, abych přišla a popovídala si s tebou.“

Alvin zavrtěl nezdvořile hlavou. Věděl, jak by to dopadlo, a právě teď chtěl být sám. Alystra, dvojnásob rozčarovaná, zmizela.

Ve městě s deseti miliony lidských bytostí, pomyslel si Alvin, není nikdo, s kým by si mohl upřímně popovídat. Eriston a Etanie ho svým způsobem měli rádi, ale teď už uplynula doba poručnictví. Byli snad opravdu šťastní, že ho mohli opustit, aby si sám tvořil svoje zábavy a život. Během posledních několika let, kdy jeho odchylka od standardního vzoru byla stále zřetelnější, vyciťoval často zármutek svých rodičů, hraničící se zlostí. Ne na něj, ale na smůlu, že z tolika milionů obyvatel města byli vybráni právě oni, aby ho přivítali, když před dvaceti lety vyšel ze sálu Tvoření.

Dvacet let. Pamatoval si svoje první chvíle i první slova, která tehdy uslyšel:

„Vítej, Alvine. Já jsem Eriston, určený ti jako otec, a toto je Etanie, tvoje matka.“

Ta slova tehdy nic neznamenala, ale jeho mozek je zaregistroval s bezchybnou věrností. Vzpomínal, jak se tehdy podíval na své tělo. Bylo teď o palec dva vyšší, ale kromě toho se málo změnil ode dne narození. Přišel na svět téměř dospělý a moc se nezmění, kromě vzrůstu, až za tisíc let nadejde čas, aby odešel.

Před tou první vzpomínkou nebylo nic. Jednoho dne, možná, znovu přijde nicota, ale ta myšlenka byla příliš vzdálená, než aby v něm vyvolávala jakýkoli pocit.

Ještě jednou se vrátil myšlenkami k tajemství narození. Alvina neudivovalo, že mohl být stvořen v jednu chvíli mocí a silou, které materializovaly všechny předměty, jež ho v denním životě obklopovaly. Ne, to nebylo tajemství. Záhada, kterou neuměl doposud vyřešit a kterou mu nikdo nikdy nevysvětlil, byla jeho zvláštnost, jedinečnost.

Odlišný. Podivínské, smutné slovo. Podivínské a smutné bylo být někým takovým. Když mu tu přezdívku dávali — a dělali to často, když si mysleli, že je neslyší — zdálo se mu, že v ní cítí jakýsi ukrytý zlověstný význam, který mu zabraňuje nejenom ve štěstí.

Rodiče, učitel, všichni se snažili ukrýt před ním pravdu, snažili se mu snad tímto způsobem zachránit bezstarostnost dětství. Předstírání brzy skončí; za několik dní bude dospělým obyvatelem Diasparu a nic, po čem zatouží se dozvědět, nebude smět být před ním ukryto.

Proč se, například, nehodil ke společnému prožívání Ságy? Z tisíců forem zábavy dostupné ve městě byla nejpopulárnější. Když jsi se zúčastnil Ságy, nebyl jsi pouze pasivním pozorovatelem, jako tomu bývalo při primitivních divadlech za dávných časů, z nichž některá Alvin ještě poznal. Byl jsi aktivním účastníkem a řídil ses — alespoň se to tak zdálo — vlastní vůlí. Opravdovost a scenérie prožívaných příhod byly už dříve zrežírované dávno zapomenutými umělci, ale ponechávaly dostatečnou svobodu invenci účastníků. Bylo tedy možné vypravovat se do těchto přízračných světů s přáteli a hledat dojmy, které byly v reálném Diasparu nemyslitelné. Po celou dobu, kdy trval sen, neexistoval způsob, jak ho odlišit od skutečnosti. A koneckonců — kdo mohl mít jistotu, že samo Diaspar není takovým snem?

Nikomu se dosud nepodařilo využít všechny Ságy, uložené a zaregistrované od začátku existence města. Působily na všechny smysly a vyznačovaly se nekonečně různorodou jemností. Jedny, populární zvlášť mezi lidmi hodně mladými, byly nekomplikované divadelní příhody s nenáročnou zápletkou. Jiné se omezovaly jednoduše na zkoumám psychických stavů, ještě jiné byly cvičením v logice a matematice a přinášely nejvyšší rozkoš nejrafinovanějším mozkům.

Přestože Ságy spolehlivě uspokojovaly jeho společníky, Alvinovi po nich zůstával pocit neurčitého duševního hladu. Neuspokojoval ho kaleidoskop barev, scénářů a témat, nic ho na nich nepovzbuzovalo, stále v nich cosi chybělo.

Ságy — uvažoval — nikam ve skutečnosti nepřenáší. Vždy jsou vytvořeny jemnými tahy na jediném úzkém horizontu. Nejsou v nich velké perspektivy, žádná z rozlehlých, krajin, za jakými teskní jeho duše. A především, nikdy v nich není stín nekonečnosti, kde by skutečně měly místo bohatýrské výkony starodávného člověka, osvíceného prázdnotou mezi hvězdami a planetami. Umělci, kteří sestavovali Ságy, byli nakaženi stejnou fobií, která byla údělem všech obyvatel Diasparu. Dokonce i jejich náhražková dobrodružství se musela odehrávat za zavřenými dveřmi, v podzemních jeskyních nebo v hezkých malých údolích, obklopených ze všech stran vysokými horami, které ho spolehlivě oddělily od zbytku světa.

Existovalo pouze jedno vysvětlení tohoto stavu věcí. Dávno, možná dříve, než byl položen základní kámen Diasparu, se stalo něco, co nejenom zničilo zvědavost a ambice Člověka, ale také ho vyhnalo z kosmu. Donutilo ho to k návratu domů, aby se tu v hrůze choulil a hledal ochranu v malém, zavřeném světě posledního existujícího města na Zemi. Člověk se zřekl Vesmíru a vrátil se do umělého lůna Diasparu. Volná, nespoutaná touha, která ho kdysi divoce hnala ke hranicím Galaxie i k mlhavým ostrovům mimo ni, zmizela. Po nepočítané eony žádná kosmická loď nevletěla do sluneční soustavy. Kdesi tam, mezi hvězdami, mohli potomci člověka dál budovat Impérium a ničit slunce — Země o tom ani nevěděla, ani ji to nezajímalo.

Zemi — ne. Ale zajímalo to Alvina.

Prostor obklopující Alvina mohl mít v průměru stejně dobře deset stop jako deset mil. Ani to nebylo možné zjistit zrakem. Bylo těžké odolat, člověk měl chuť pohybovat se s předpaženýma rukama, aby odkryl fyzické hranice tohoto neobvyklého pokoje.

Právě takové pokoje byly „domem“ většiny představitelů lidské rasy po větší část života. Alvinovi stačilo pouze zformulovat odpovídající myšlenku a stěny se stanou okny vedoucími na tu část města, kterou by chtěl vidět. Další přání a stroje, které nikdy neviděl, zaplní pokoj všemi věcmi, které v dané chvíli potřebuje. Fakt, zda jsou „skutečné“ nebo ne, zajímal v průběhu poslední miliardy let pouze několik lidí. Bezpochyby byly neméně skutečné než celý materiální svět, ale když je nepotřeboval, bylo možné vrátit je přízračnému světu městských Paměťových bank. Jako vše v Diasparu se nikdy neopotřebují a nezmění se; nikdy, dokud se promyšleným aktem vůle nezruší jejich uchování v matrici.