Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Příliš brzy byli jemně usazeni ve velké eliptické komoře s panoramatickými okny. Těmito okny mohli, zachytit vábivé pohledy na zahrady, zářící nádhernými květinami. V Diasparu byly zahrady, ale existovaly jen v představách umělců, kteří je stvořili. V dnešním světě určitě žádné takové květiny neexistovaly.

Alystra byla očarovaná jejich krásou a jasně usoudila, že právě kvůli tomuto pohledu ji sem Alvin přivedl. Chvíli pozoroval, jak radostně běhá od okna k oknu, a těšil se z jejího nadšení z každého nového objevu. V napůl opuštěných budovách na periférii Diasparu se nacházely stovky takových míst, udržovaných v dokonalém pořádku tajemnými silami. Možná, že jednoho dne sem znovu připlyne vlna života, ale do té doby byly starobylé zahrady tajemstvím, které znaly pouze ony samy.

„Musíme dál,“ řekl nakonec Alvin. „To je teprve začátek.“ Prošel skrze jedno okno a iluze zmizela. Za oknem nebyly zahrady, pouze spirálový chodník postupně stoupající nahoru. Stále viděl Alystru, i když věděl, že ona ho nevidí. Ale nezaváhala a ve chvíli stála už vedle něj.

Povrch chodníku, na kterém stáli, se pomalu začal plazit. Přešli po něm několik kroků, dokud rychlost nevzrostla natolik, že další námaha byla zbytečná.

Chodba se pozvolna plazila nahoru, ale po uplynutí sta stop prudce přešla ve svislou šachtu. Tento fakt potvrzovala pouze logika, pro všechny smysly se jízda odbývala v ideálně vodorovné chodbě. Fakt, že ve skutečnosti pádili kolmo nahoru studní hlubokou tisíc stop, v nich nevyvolal pocit ohrožení, neboť věděli, že havárie polarizačního pole je nemyslitelná.

Zakrátko se chodba začala znovu sklánět „dolů“ a potom znovu zahnula pod pravým úhlem. Povrch chodníku sotva pozorovatelně zpomalil a nakonec se zastavil na konci dlouhého, zrcadly obloženého sálu. Alvin věděl, že tady by nemělo žádný smysl, aby Alistru popoháněl k rychlejší chůzi. Nešlo tu pouze o ženskou marnivost, která se od dob Evy nezměnila; nikdo nedokázal odolat kouzlu tohoto místa. V celém Diasparu — alespoň pokud věděl — nebylo nic podobného. Rozmar umělce způsobil, že pouze několik zrcadel odráželo reálný obraz — a i ta, jak byl Alvin přesvědčený, neustále měnila své místo. Zbytek bezpochyby také něco zrcadlil, ale trochu zneklidňovalo vidět sebe samého ve stále se měnícím, zcela vymyšleném prostředí.

Časem viděl ve světě za zrcadly přecházet lidi a jednou dokonce mezi nimi Alvin postřehl známé tváře. Dost jasně si uvědomoval, že nepozoruje žádné přátele, které znal v nynějším vtělení. Myslí neznámého umělce nahlížel do minulosti a viděl předcházející vtělení lidí, kteří se pohybovali po dnešním světě. Bolela ho myšlenka na vlastní odlišnost, věděl, že i kdyby čekal kdovíjak dlouho před těmito měnícími se scénami, neuvidí nikdy starodávný odraz sama sebe.

„Víš, kde jsme? “ zeptal se Alystry, když skončili prohlížení sálu Zrcadel. Alystra zavrtěla hlavou.

„Myslím, že někde poblíž konce města,“ řekla nejistě. „Zdá se mi, že jsme šli dlouhou dobu, ale nemám ponětí, jak dlouhou.“

„Jsme ve věži Loranne,“ odpověděl Alvin. „Je to jeden z nejvyšších bodů Diasparu. Pojď, něco ti ukážu.“ Vzal Alystru za ruku a vyvedl ji ze sálu. Nebyl tam viditelný východ, ale na mnoha místech vzor na podlaze napovídal existenci bočních chodeb. Když se přiblížili k zrcadlu v takovém místě, zdálo se, že se odraz rozplývá do světelného oblouku, jímž bylo možné projít do tunelu, který za ním začínal. Alystra ztratila cestu, takže dlouho kličkovali labyrintem chodeb a průchodů, aby se nakonec ocitli v dlouhém, ideálně rovném tunelu, ve kterém vál nezměrnou rychlostí studený vítr. Tunel se táhl stovky stop na obě strany a na koncích bylo vidět malé kroužky světla. Alystra úplně ztratila náladu.

„Nelíbí se mi tu,“ postěžovala si Alvinovi. „Je mi tu zima.“

Pravděpodobně ještě nikdy v životě nezažila pocit chladu a Alvin se cítil v jistém smyslu provinile. Byl povinen ji varovat, aby si vzala s sebou plášť, a to teplý, neboť všechny oděvy nošené v Diasparu plnily funkci čistě dekorativní a jako ochrana před zimou byly neužitečné.

Beze slova jí podal svůj. Nebyla v tom stopa galantnosti, rovnost pohlaví už dávno smazala všechny konvence. Kdyby se věci vyvinuly opačně, Alystra by dala svůj plášť Alvinovi a on by jej automaticky přijal.

Chůze s větrem v zádech byla dokonce příjemná a oni rychle došli na konec tunelu. Další cestu jim zahradila mistrně vytesaná kamenná síť s velkými oky, ale i tak už stáli na okraji nicoty. Velký ventilační kanál zde končil v přední věži a pod nimi zela kolmá, tisícistopá propast. Nacházeli se na vnějších hradbách města a Diaspar leželo za nimi takové, jaké je pozorovalo jen nemnoho lidí v jejich světě.

Tento pohled byl opakem panoramatu, který Alvin pozoroval z centra parku. Odtud mohl hledět dolů na soustředné vlny kamení a kovu, jak klesají mílovými vlnami do srdce města. Tam daleko, částečně na horizontu, zastíněném vznosnými věžemi, viděl vzdálené louky a stromy a věčně kroužící Řeku. Ještě dál se znovu vzpínaly k nebi věže postavené na protější straně Diasparu.

Alystra hleděla na toto panoráma se zájmem, ale bez údivu. Viděla město už předtím, ze stejně dobře položených pozorovatelen a ve značně výhodnějších podmínkách.

„To je náš svět… celý náš svět,“ pravil Alvin. „Ted ti chci ukázat ještě něco.“

Odvrátil se od mříže a šel ke kroužku světla, které viděli na druhém konci tunelu, vál studený vítr, ale Alvin to nebral na vědomí.

Neušel daleko, když zjistil, že Alystra za ním jít nechce. Stále hleděla ven, ruku u tváře, a plášť jí vlál ve větru. Alvin postřehl, že hýbá ústy, ale slova mu k uším nedoléhala. Hleděl na ni nejdříve udiveně a potom netrpělivě, s trochou soucitu. To, co říkal Jeserac, byla pravda. Ona za ním jít nemohla. Věděla už, co znamená ten vzdálený kruh světla, z něhož vždycky vál do Diasparu vítr. Za zády jí ležel známý svět, plný zázraků, ale zbavený překvapení, plující řekou času jako blýskavá, neprodyšně uzavřená bublina. Před ní, ne dál než několik kroků od místa, kde stála, se rozvíjela divoká samota — svět pouští — svět Nájezdníků.

Alvin se vrátil, došel k ní a podivil se, když viděl, že se třese.

„Čeho se bojíš? “ zeptal se. „Pořád jsme v Diasparu a nic nám nehrozí. Podívala jsi se oknem za námi — určitě se můžeš podívat i támhletím!“

Alystra na něj vytřeštila vylekané oči, jako by byl nějakým divokým netvorem. Podle jejích měřítek jím vskutku byl.

„Nemohu to udělat,“ vykoktala konečně. „Dokonce i sama myšlenka na to mě proniká větším chladem než ten vítr. Nechoď dál, Alvine!“

„Ale to je nesmysl, čeho se bojíš? “ zaprotestoval. „Co se ti může stát, jestliže dojdeš na konec tunelu a pohlédneš ven? Je tam divně a pusto, ale ne strašně. Právě: čím déle na to hledím, tím se mi to zdá pěknější…“

Alystra nečekala, až domluví. Otočila se na patě a rozběhla se dlouhou rampou, která je sem dovedla. Alvin ji nezkoušel zadržet, protože vnucovat někomu svou vůli bylo v Diasparu nepřípustné. Byl si vědom toho, že přemlouvání by nemělo žádný význam. Věděl, že Alystra se nezastaví, dokud nebude mezi svými přáteli. Neměl obavy, že zabloudí v labyrintu města, když se mohla bez těžkostí vracet po vlastních stopách. Instinktivní schopnost nalézt cestu dokonce i v nejsložitějších labyrintech byla pouze jedním z umění, které člověk vlastnil od doby, kdy začal žít ve městech. K vypěstování podobných schopností byly kdysi nuceny i dávno vyhynulé krysy, když opustily pole, aby spojily svůj osud s lidmi.