Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Alvin chvíli počkal, jako by doufal v Alystřin návrat. Neudivila ho pouze reakce děvčete, ale i její prudkost a iracionálnost. Přestože mu jí bylu upřímně líto, pomyslel si, že mu mohla nechat aspoň plášť.

Byla mu zima a těžko se prodíral proti větru. Bojoval nejenom s proudem vzduchu, ale i se silou, kterou vyvolával. Ale neustal, dokud nedošel ke kamenné mříži a nechytil se rukama jejích prutů. Mezery mezi pruty byly tak veliké, aby mohl mezi ně vecpat hlavu, a ted měl ohraničený výhled, protože vyústění kanálu bylo lehce zapuštěné do zdi města.

Přesto viděl hodně. Tisíce stop pod ním se světlo dne chystalo opustit povrch pouště. Přímo na mříž dopadaly téměř vodorovné paprsky slunce a vrhaly na stěny tunelu zvláštní vzor světla a stínu. Alvin si zaclonil dlaní oči před září a shlédl na zem, na které od nespočetných věků nestála noha člověka.

Možná, že hleděl na navždy zamrzlé moře. Pískové závěje odplývaly vlnami, míli za mílí. k západu. Jejich obrysy zvětšovalo z boku padající světlo. Tu i jinde nějaký rozmar větru vyhloubil v písku zvláštní víry a koryta, takže občas bylo těžké uvěřit, že tyto útvary nejsou dílem rozumnvch bytostí. Ve velké vzdálenosti, tak daleko, že se téměř ztrácelo. se táhlo pásmo nízkých, mírně zaoblených pahorků. Alvina očarovaly. dal by hodně, aby spatřil na vlastní oči ty nebeské štíty, které znal ze starodávných zpráv a vlastních snů.

Slunce se okrajem opíralo o vrcholky pahorků. Paprsky se rozptylovaly atmosférou na stovky mil a pomalu rudly. Na sluneční tváři se skvěly dvě velké skvrny. Alvin už ze svých pozorování věděl, že existují takové věci, ale udivovalo ho, že je může vidět bez těžkostí. Vypadaly jako pár očí, hledících na něj, zatímco on se jako špeh krčí ve skrýši a do uší mu neustále hučí vítr.

Soumrak nenastal. Se západem slunce se rybníky stínu mezi dunami rychle slily v jedno velké jezero temna. Z oblohy se ztratila barva; odplynuly teplé odstíny červeně a zlata, aby přenechaly místo arktické tmavé modři, která, temníc, se zvolna měnila v noc. Alvin napjatě čekal na ten dech beroucí okamžik, který ze všech lidí zažil pouze on — na okamžik, kdy se zableskne první chvějivá hvězda.

Uplynulo už hodně týdnů od doby, kdy tu byl poprvé, a myslel si, že uspořádání noční oblohy se muselo mezitím změnit, ale přesto ho objevení Sedmi sluncí zaskočilo.

Ten úkaz se nemohl jmenovat jinak; název mu sám připlul na jazyk. V přísvitu zapadajícího slunce tvořil malou, sevřenou symetrickou formaci. Šest sluncí bylo rozložených po obvodu lehce zploštělé elipsy, která v minulosti musela tvořit ideální kruh, trošku skloněný ve směru pozorování. Každá hvězda měla jinou barvu, rozlišoval barvu červenou, modrou, zlatou a zelenou, ale ostatní odstíny mu unikaly. V samém středu formace stál bílý obr — nejjasnější hvězda na celé viditelné obloze. Skupina jako celek působila dojmem klenotu: zdálo se nepravděpodobné, že by příroda mohla někdy vytvořit tak ideální tvar.

Jak se Alvinovy oči přizpůsobovaly nastupující tmě, viděl stále výrazněji velký mlhavý závoj rozprostřený po nočním nebi, kdysi nazývaný Mléčnou drahou. Vlál od zenitu k horizontu a obklopoval svými záhyby všech sedm sluncí.

Začaly se objevovat jiné hvězdy a jejich chaoticky uspořádané skupiny tím více zdůrazňovaly záhadu té ideální symetrie. Zdálo se, že nějaká síla se úmyslně postavila chaosu vesmíru a složila z těch sedmi hvězd svůj znak.

Desetkrát, ne víc, se Galaxie otočila kolem své osy od doby, kdy noha člověka začala chodit po Zemi. V měřítku Galaxie to byla pouze chvíle. přesto se od té doby úplně změnila — změnila se mnohem víc, než měla právo, kdyby podléhala jen přirozeným vlivům. Velká slunce, která kdysi, ve slávě mládí, planula tak jasně, se ted propracovala k nevyhnutelné záhubě. Ale Alvin, který nikdy neviděl oblohu v její starobylé kráse, si neuvědomoval, co vše bylo ztraceno.

Zima, pronikající až do morku kostí, ho přinutila k návratu do města. Odtrhl ruce od mříže a začal je masírovat, by obnovil oběh krve. Světlo dopadající do tunelu protilehlým otvorem bylo tak jasné, že musel na chvíli odvrátit zrak.

Mimo hranice města dál existoval den a noc, ale v jeho hranicích trval věčný den. Když zašlo slunce, nebe nad Diasparem se rozzářilo umělým světlem tak věrně podobným přírodnímu, že nikdo nedokázal postřehnout rozdíl. Ještě dřív, než lidé ztratili potřebu spát, řídili tmu z měst. Noc, která občas přišla na Diaspar, byla nepředvídatelně tmavá, takže když navštívila park, změnila jej v tajemné místo. Alvin se pomalu vracel přes Zrcadlový sál a přemýšlel o noci a hvězdách. Cítil nadšení a současně smutek. Vypadalo to, že není úniku z města do té ohromné pouště — a není tam také žádný cíl. Jeserac tvrdil, že člověk by na poušti rychle umřel a Alvin mu věřil. Možná, že někdy odhalí způsob, jak opustit Diaspar, ale co z toho, jestliže se bude muset rychle do města vrátit. To, že se dostane na poušť, by nebylo ničím víc než neobvyklou zábavou. Ale to by se mohl bavit jenom sám, bez přátel, a nebylo by to k ničemu. Ale stojí za to to zkusit, alespoň pro uhašení požáru tesknoty, který mu plane v duši.

Alvin otálel s návratem do známého světa. Stál před jedním z velkých zrcadel a pozoroval svůj obraz, vznikající a zanikající v hloubce scény. Ať už byl mechanismus vzniku těchto obrazů jakýkoliv, řídila jej jeho přítomnost a jistota jeho mysli. Vždy, když sem vcházel, zrcadla neodrážela nic a zaplňovala se dějem teprve tehdy, když stál před nimi.

Ted se mu zdálo, že je na velkém nádvoří, které nikdy předtím neviděl, ale které pravděpodobně stále někde v Diasparu existuje. Nádvoří bylo neobvykle naplněné a vypadalo to, že se na něm odehrává něco ve smyslu tábora lidu. Na tribuně uprostřed náměstí o něčem diskutovali dva muži a ze shromáždění okolo pódia se čas od času ozývaly výkřiky.

Naprosté ticho přispívalo ke kouzlu scény, neboť představivost okamžitě začala pracovat a dodávat chybějící zvuky. O čem debatovali — Alvin by to byl rád věděl. Možná to nebyla skutečná scéna z minulosti, ale čistě vymyšlená epizoda. Pečlivá vyrovnanost postav, trochu formální pohyby, to všechno působilo poněkud příliš úhledně, než aby to bylo ze života.

Studoval tváře v davu, snaže se někoho poznat. Nebyl tam nikdo známý, ale mohl se dívat na přátele, se kterými se nesetkal už celá staletí. Kolik možných modelů má lidská fyziognomie? Počet byl obrovský, ale přesto konečný, zvláště když byly eliminovány všechny neestetické

odchylky.

Lidé v zrcadlovém světě pokračovali ve své dávno zapomenuté polemice a ignorovali Alvinův obraz, který stál bez hnutí mezi nimi. Chvílemi bylo těžké uvěřit, že on sám není součástí scény, neboť iluze byla dokonalá. Když se některý z přízraků objevil za Alvinem, zmizel, jako by zmizel skutečný objekt, a když se jiný pohyboval před ním, byl zastíněn on sám.

Už chtěl odejít, když najednou uviděl podivně oblečeného muže; stál v jisté vzdálenosti od hlavní skupiny. Jeho pohyby, oblečení… všechno, co s ním bylo spojené, vypadalo, že se nehodí do scény, odehrávané v hloubce zrcadla. Kazil celou kompozici. Byl anachronický, podobně jako Alvin.

Ten muž byl člověk z krve a kostí a pohlížel na Alvina se záhadným úsměvem.