Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Khedrona poznal hned a nebyl příliš potěšen jeho návštěvou. Neměl rád, když mu někdo rušil uspořádaný režim dne, ale Khedron byl nevypočitatelný. Přesto Jeserac přivítal hosta dost upřímně, skrývaje pečlivě všechny stopy podráždění.

Když se v Diasparu dva lidé potkali poprvé — nebo posté — bylo obvyklé strávit před vlastním jednáním alespoň hodinku zdvořilostním rozhovorem. Khedron si s Jeseracem chvíli nezávazně povídal, a když se dostali konečně přes všechny formality, asi po patnácti minutách řekl prudce: „Chtěl bych si s tebou popovídat o Alvinovi, jsi, zdá se, jeho učitel?“

„To je pravda,“ odpověděl Jeserac. „Vidím se s ním několikrát týdně, když si to přeje.“

„A můžeš o něm říct, že je schopným žákem?“

Jeserac se zamyslel; to byla těžká otázka. Vztah učitele a žáka byl nesmírně důležitý a byl vskutku základem života v Diasparu. Ve městě se průměrně objevovalo deset tisíc nových rozumů ročně. Jejich předchozí vzpomínky byly utajeny a během prvních dvaceti let života se jim všechno okolo zdálo cizí a nové. Bylo nutné je učit zacházet s velkým množstvím strojů a zařízení, která byla základem denního života obyvatel města, a zásady soužití v nejkomplikovanějším společenství, jaké kdy člověk vytvořil.

Část informací pocházela od páru vybraného jako rodiče nového obyvatele. Výběr byl proveden losováním a závazky ochránců nebyly příliš obtížné. Eriston a Etanie věnovali výchově Alvina ne víc než třetinu svého času a plnili vše, co měli.

Na Jeseracovi spočíval závazek značně formální Alvinovy výuky. Předpokládal, že rodiče ho seznámí s normami společenského života a uvedou ho do stále se rozšiřujícího okruhu přátel. Oni byli odpovědni za Alvinův charakter, Jeserac za jeho mysl.

„Je těžké odpovědět na tu otázku,“ odpověděl Jeserac. „Alvin je bezpochyby inteligentní chlapec, ale k hodně věcem, které by ho měly zajímat, se staví lhostejně. Na druhou stranu se nezdravě interesuje tématy, o kterých obyčejně nemluvíme.“ „Například světem za hradbami Diasparu?“

„Ano… ale odkud to víš?“

Khedron na chvíli zaváhal, jako kdyby uvažoval, nakolik může být k Jeseracovi upřímný. Věděl, že Jeserac je dobrý člověk, ale uvědomoval si, že musí být spojený stejným tabu, které hlídalo chování všech obyvatel Diasparu — všech, kromě Alvina.

„Domýšlím si to,“ řekl nakonec.

Jeserac si sedl do křesla, které se zmaterializovalo vedle něj. Byla to zajímavá situace a chtěl ji co nejdůkladněji proanalyzovat. Ale přece se moc nedozví, když Khedron nebude chtít spolupracovat.

Měl předvídat, že jednoho dne Alvin potká Blázna a že z toho vznikne nevypočitatelná situace. Khedron byl jedinou osobou ve městě, kterou bylo možné popsat slovem excentrický — ale dokonce i ta jeho excentričnost byla naplánována projektanty Diasparu. Už dávno je známo, že bez jisté příměsi zločinů nebo chaosu se Utopie stane nesnesitelně nudnou. I když nebylo možné zaručit, že zločinnost se udrží na určité optimální úrovni, potřebovala veřejné srovnání. Dovolená a regulovaná přestala být zločinem.

Řešením byla instituce Šaska — na pohled naivní, ale přesto hluboce promyšlená. Právě ji vybrali projektanti města. V celé historii Diasparu nebylo více než dvě stě osob předurčených skrze vlastnosti svého charakteru k plnění této speciální role. Měli určitá privilegia, která je chránila před konsekventností jejich činů, i když se stávalo, že byli Blázni, kteří překročili dovolené hranice a zaplatili za to jedinou cenou, kterou na ně mohlo Diaspar uplatnit — byli vyhnáni do budoucnosti, dřív než se skončila jejich právě probíhající inkarnace.

V řídkých, nepředvídatelných případech Blázen převracel celé město vzhůru nohama nějakým výstřelkem, který mohl být ne víc než vyumělkovaným žertem nebo úmyslným útokem na panující aktuální zvyk nebo způsob života. Jakkoli se to nezdálo, název „Blázen“ byl velmi vhodný. Kdysi existovali lidé, kteří plnili podobné úkoly a disponovali těmi samými právy, když ještě existovaly dvory a králové.

„Bylo by lépe,“ řekl Jeserac, „kdybychom k sobě byli upřímní. Oba víme, že Alvin je jiný, že dosud nikdy nežil v Diasparu. Možná dokonce lépe než já domýšlíš důsledky. Osobně pochybuji, že se ve městě může uskutečnit cokoli úplně nenaplánované. Musí však existovat nějaký cíl, kvůli kterému byl povolán k životu. Jestli cíle dosáhne — ať by byl jakýkoli — nevím. Nevím také, zda ten cíl je pozitivní, nebo ne. Nemám ponětí, o jaký cíl jde.“

„Připustíme, že se týká něčeho, co leží mimo město.“

Jeserac se chápavě usmál. Blázen, jak se dalo čekat, žertuje.

„Už jsem mu říkal, co to je, ví, že venku, mimo Diaspar, je pouze poušť. Vem ho tam, jestli to umíš, možná znáš cestu. Až uvidí skutečnost na vlastní oči, možná to vyléčí zvláštnost jeho rozumu.“

„Mám pocit, že už ji viděl,“ řekl tiše Khedron. Ale říkal to pro sebe, ne pro Jeseraca.

„Nemyslím si, že by byl Alvin šťastný,“ pokračoval Jeserac. „Nevytvořil si tu žádné skutečné pouto, ačkoliv by mohl, a je bolestné vidět, jak trpí touhle posedlosti. Ale je ještě mladý. Může z toho vyrůst a stát se plnoprávným obyvatelem města.“ Jeserac se ho snažil uklidnit mluvením. Khedron doufal, že věří tomu, co říká. „Řekni mi,“ zeptal se náhle, „Alvin ví, že není prvním Odlišným? “

Jeserac působil překvapeně, pak trochu provinile.

„Mohl jsem očekávat,“ řekl ponuře, „že o tom víš. Kolik Odlišných bylo v historii Diasparu? Deset?“

„Čtrnáct,“ odpověděl bez váhání Khedron. „Nepočítaje Alvina.“

„Jsi lépe informovaný než já,“ odpověděl kysele Jeserac. „Možná rovněž víš, co se s těmi Odlišnými stalo?“

„Zmizeli.“

„Díky. Tolik vím i já. Právě proto jsem co nejméně připomínal Alvinovi jeho předchůdce, nemělo by to dobrý vliv na jeho dosavadní náladu. Mohu počítat s tvojí spoluprací?“

„Momentálně — ano. Sám se na něj chci blíže podívat, vždy mě fascinovala tajemství a v Diasparu je jich tak málo. Kromě toho soudím, že Osud může připravit takový fígl, že před ním zblednou všechny moje výkony.“

„Máš v oblibě mluvit v hádankách,“ řekl Jeserac. „K čemu skutečně

míříš?“

„Pochybuji, že moje domněnky jsou jakkoli výstižnější než tvoje. Věřím ale v jedno: ani ty ani nikdo v Diasparu nedokáže zadržet Alvina, když se rozhodne jednat. Máme před sebou hodně zajímavá staletí.“

Po Khedronově zmizení seděl Jeserac dlouho nehybně. Trápily ho pocity, které dosud neznal. Chvíli uvažoval, jestli není povinen obrátit se na Radu s prosbou o audienci — ale nebylo by to zveličování faktů? Možná, že celá ta historie je nějakým komplikovaným a nepochopitelným Khedronovým žertem, i když těžko věřil, že právě jeho by si vzal Blázen na mušku.

Promýšlel všechno velmi důkladně, vážil problém ze všech možných stran. Po hodině přijal rozhodnutí, pro něho charakteristické.

Počká a uvidí.

Alvin neztrácel čas. Jeho hlavním pramenem informací byl, jako obvykle, Jeserac. Starý učitel krátce zopakoval svoji rozmluvu s Bláznem a dodal to, co věděl o způsobu života toho člověka. Tak, jak jen to bylo možné v Diasparu, byl Khedron sám. Nikdo nevěděl, kde bydlí, ani jak žije. Poslední fígl, který udělal, byl spíše dětské čtveráctví a spočíval na všeobecném zastavení pohyblivých cest. Stalo se to před padesáti lety; o století dříve Khedron vypustil na město zvláštního odporného draka, který se vláčel po ulicích a požíral všechny exempláře prací tehdy nejpopulárnějšího řezbáře, na které narazil. Sám umělec, pěkně vyděšený výraznou monotónní dietou téhle protivné bestie, se ukryl a neukázal na veřejnosti, dokud netvor nezmizel stejně tak tajemně, jako se objevil.