Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Hledal a brzy našel věž Loranne a pohyboval se rychle chodbami a pasážemi, které již prozkoumal ve skutečnosti. Když se před jeho očima objevil obraz kamenné mříže, mohl téměř cítit studený vítr, který tudy vál bez přestání snad už polovinu celé historie lidstva, a který tu vanul i nyní. Přistoupil k mříži, vyhlédl ven — a neviděl nic. Šok byl po několik okamžiků tak velký, že skoro zapochyboval o své vlastní paměti; nebyla jeho vize pouště nic víc než sen?

Pak si uvědomil pravdu. Poušť nebyla částí Diasparu a proto v přízračném světě, který zkoumal, neexistoval její obraz. Za touto mříží může ve skutečnosti existovat cokoli, tenhle monitor to nikdy neukáže.

Přesto by mu mohl ukázat něco, co žádný živý člověk dosud neviděl. Alvin prostrčil svůj vidoskop mříží do nicoty za hranicemi města. Zmáčkl tlačítko, které změnilo směr pohledu, takže se díval zpět, směrem, odkud přišel. A tady opět ležel Diaspar — viděn zvenku. Pro počítače, paměťové okruhy a celé to množství mechanismů, které tvořily obraz, na nějž se Alvin díval, to byl pouze jednoduchý problém perspektivy. „Znaly“ tvar města, proto ho mohly ukázat tak, jak se jevilo zvenku. I když mohl Alvin vědět, jak byl trik proveden, učinilo to na něj úžasný dojem. V duchu, když ne ve skutečnosti, unikl z města. Zdálo se mu, že visí v prostoru několik stop od strmé zdi věže Loranne. Chvíli zíral na hladký šedý povrch před svýma očima, pak stiskl tlačítko a nechal vidoskop spadnout na zem.

Nyní znal možnosti tohoto báječného zařízení. Jeho plán byl jednoduchý. Na co trávit měsíce a roky zkoumáním Diasparu zevnitř — sál po sálu, chodbu po chodbě. Aniž se hne z tohoto výhodného pozorovacího bodu, může obkroužit město podél jeho stěn zvenčí a pozorovat bez problému všechny otvory, které vedou na poušť a na svět ležící za ní.

Pocit velkého triumfu způsobil, že jeho duše volně vzlétla a on pocítil touhu podělit se s někým o svou radost. Otočil se ke Khedronovi, chtěl Bláznovi poděkovat za pomoc, ale Khedron tam nebyl. Rychle si domyslel proč.

Alvin byl možná jediný člověk ve městě, který mohl bez obavy hledět na obrazy, které se teď pohybovaly na monitoru. Khedron mu pomohl v hledání, ale dokonce i Šašek sdílel s ostatními ten podivný strach z Vesmíru, který na tak dlouho uvěznil lidi uvnitř jejich malého světa. Nechal teď Alvina, aby sám pokračoval ve svých hledáních. Pocit osamělosti, který se na krátkou chvíli probudil v Alvinově duši, rychle minul. Teď není čas na melancholické rozjímání. Tolik ještě musí udělat. Alvin se znovu sklonil k obrazovce monitoru, nastavil obraz stěny města na pomalý pohyb a přistoupil k pozorování.

Během několika následujících týdnů Alvin moc v Diasparu nepobyl, ale pouze několik lidí zpozorovalo jeho nepřítomnost. Když se Jeserac dozvěděl, že jeho žák, místo aby slídil po perifériích města, tráví celé dny v Paláci Rady, pocítil úlevu, a došel k přesvědčení, že tam Alvina nepotkají žádné těžkosti. Eriston a Etanie se spojili jednou nebo dvakrát s jeho bytem, zjistili, že tam není, ale příliš se tím nevzrušovali. Trochu víc byla zneklidněná Alystra.

Kvůli klidu vlastní duše litovala, že se nechala pobláznit Alvinem, když si mohla vybrat tolik vhodnějších mužů. Alystra nikdy neměla problém najít si partnera, ale ve srovnání s Alvinem byli všichni ostatní muži, které znala, nuly, odlité ze stejné fádní formy. Nechtěla ho ztratit bez boje a jeho odměřenost a lhostejnost — to byla výzva, které nemohla odolat. Ale její motiv snad nebyl úplně sobecký a byl spíš mateřský než sexuální. Ačkoli funkce matky byla zapomenuta, ženské instinkty ochrany a soucitu zůstávaly. Alvin se zdál tvrdohlavý a soběstačný, rozhodnutý jít vlastní cestou, Alystra však cítila jeho vnitřní osamělost.

Když zjistila, že Alvin zmizel, zeptala se Jeseraca, co se děje. Jeserac váhal jenom chvíli a řekl jí všechno. Jestliže si Alvin nepřeje společnost, tak ať to sám jasně děvčeti řekne. Starý učitel sice příliš nechválil, ani také nehaněl jejich přátelství. Vlastně měl Alystru i rád a doufal, že pod jejím vlivem se Alvin lehčeji přizpůsobí životu v Diasparu.

Fakt, že Alvin tráví celý čas v Paláci Rady mohl znamenat pouze to, že se tam zabývá nějakými výzkumy, což rozptýlilo přinejmenším obavy Alystry, co se týče eventuálních soupeřek. Ale zatímco byla žárlivost uspána, probudila se v ní zvědavost. Občas si vyčítala, že nechala Alvina ve věži Loranne. Věděla pouze, že kdyby se podobná situace znovu opakovala, udělala by přesně totéž. Věděla, že Alvina nepochopí, dokud se nedozví, k čemu míří.

Alystra rozhodně vkročila do Paláce Rady. Ticho, které ji obklopilo, jakmile minula vchod, udělalo na dívčí duši dojem, ale nepolekalo ji. U protilehlé stěny stály vedle sebe, jeden vedle druhého, informační stroje. Alystra si vybrala nazdařbůh jeden z nich. Jakmile se rozsvítil signál, řekla:

„Hledám Alvina, je někde v téhle budově. Kde ho můžu nalézt?“

„Je u monitorů,“ padla okamžitá odpověď. Moc to nepomohlo, protože název „monitory“ Alystře nic neříkal. Žádný stroj neposkytne z vlastní vůle větší množství informací, než je od něj požadováno a znalost správné formulace otázek bylo umění, jehož ovládnutí často zabíralo hodně času.

„Jak se k němu mohu dostat?“ zeptala se Alystra. Přesvědčí se, co jsou to monitory, až tam bude.

„Nemohu ti to říct, pokud nevlastníš povolení Rady.“

To byla nejméně očekávaná, dokonce znepokojivá odpověd. V Diasparu neexistovalo mnoho míst, kam byl vstup zakázán. Alystra si byla zcela jistá, že Alvin nezískal souhlas Rady, a to mohlo znamenat jedině to, že mu pomáhají vyšší místa.

Diaspar řídila Rada, ale ta byla kontrolována vyšší silou — téměř neohraničeným intelektem centrálního komputeru. Bylo těžké si nemyslet, že hlavní počítač je živá bytost, lokalizovaná na jediném místě. Ve skutečnosti ho tvořil soubor všech strojů necházejících se v Diasparu. Dokonce i když nebyl živý ve smyslu biologickém, zcela jistě se jeho vědomí neodlišovalo od vědomí rozumné bytosti. Musel vědět, co Alvin dělá — a proto to musel schválit, v jiném případě by ho zadržel nebo by ho nasměroval na Radu, jak to udělal s Alystrou informační stroj.

Nemělo smysl zůstávat tady déle. Alystra si uvědomovala, že jakákoliv snaha Alvina najít — dokonce i kdyby přesně věděla, kde se v této chvíli nachází — by byla odsouzena k neúspěchu. Dveře by se nechtěly otevírat, pohyblivé chodníky by měnily směr pohybu, odnášely by ji nazpět místo kupředu, vznášecí pole by nefungovala, nechtěla by ji přenést z jednoho podlaží do druhého. Kdyby i přesto trvala na svém, byla by delikátně vynesena zdvořilým, ale silným robotem na ulici, anebo by ji jiný robot vodil dokola, po celém Paláci Rady, dokud by nevyhladověla a neopustila budovu z vlastní vůle.

Vyšla na ulici ve velmi zlé náladě. Byla také víceméně zmatená a cítila za tím vším nějaké tajemství, vedle kterého se všechny její malé obavy zdály nepodstatné. Neměla potuchy, co dělat dál, ale jedním si byla jistá: Alvin nebyl jedinou osobou ve městě, která dokáže být tvrdohlavá a vytrvalá.

Alvin vypnul monitor a sundal ruce z ovládacího pultu. Obraz zbledl a zmizel. Chlapec seděl nehybně, díval se do černého obdélníku, který tolik týdnů připoutával jeho pozornost. Takže obkroužil svůj svět, přes obrazovku prošla každá čtvereční stopa vnějších zdí, obklopujících Diaspar. Ted znal město lépe než kterýkoliv ze žijících lidí, možná s výjimkou Khedrona, a už věděl, že ty zdi neskrývají žádný východ.