Arthur Clarke - Mesto s hvezde

„Myslím, že zídku bys našel, ale nebyla by na ní mozaika.“

„Ano, rozumím,“ Alvin byl příliš netrpělivý, aby se teď pouštěl do podrobností. „Na tom samém principu mohou existovat fragmenty města, které nikdy nebyly okopírované v systému věčnosti, ale ještě nepodlehly zničení. Ale přesto nechápu, jakou to má souvislost se mnou. Vím, že vnější zeď existuje — a že v ní nejsou žádné otvory.“

„Možná, že neexistuje cesta ven,“ řekl Khedron. „Nemohu ti nic slíbit. Ale předpokládám, že monitory nám mohou ještě hodně říct — jestli jim to dovolí Hlavní komputer. A zdá se mi, že tě má rád.“ Cestou do Paláce Rady Alvin přemýšlel nad tímto posledním Khedronovým tvrzením. Do té doby soudil, že se dostal k monitorům pouze díky Khedronovu vlivu. Nenapadlo ho, že by to mohlo být způsobeno jeho vlastními opravdovými kvalitami. Jeho život a jedinečnost měly mnoho nevýhod. Mohlo se snad jednat o zvláštní právo, které mělo tyto nevýhody kompenzovat…

Sálu, ve kterém strávil Alvin v poslední době tolik hodin, dominoval nadále nezměněný obraz města. Hleděl teď na něj s novým pochopením. Vše, co viděl, existovalo — ale celý Diaspar tu vytvořený nebyl. Ty nepřesnosti musely být nepatrné — a jak se domýšlel — nezjistitelné.

„Zkoušel jsem to už před mnoha lety,“ Khedron usedl za řídící pult monitoru, „ale ovládací prvky tehdy nereagovaly na mé příkazy. Možná, že teď mě poslechnou.“

Pomalu a pak s rostoucí vírou v sebe, jako kdyby získával dávno zapomenutou zručnost, se Khedronovy prsty pohybovaly nad řídícím pultem a co chvíli se zastavovaly na uzlových bodech sítě zabudované v desce před ním.

„Myslím, že to tak bylo,“ ozval se nakonec Khedron. „Ostatně hned se přesvědčíme.“

Obrazovka se rozzářila, jak se navracela k životu. Ale místo obrazu, který Alvin očekával, se na ní objevil nápis:

POHYB ZPĚT ZAČNE V OKAMŽIKU NASTAVENÍ RYCHLOSTI OVLÁDÁNÍ ŘÍZENÍ

„Jsem hloupý,“ bručel Khedron. „Všechno ostatní jsem udělal dobře a zapomenu na nejdůležitější věc.“

Prsty se znovu jistě rozběhly nad pultem. Nápis zmizel z obrazovky a Khedron se obrátil i s křeslem, aby mohl pozorovat obraz města.

„Dívej se pozorně, Alvine. Zdá se mi, že se oba dozvíme něco nového o Diasparu.“

Alvin trpělivě čekal, ale nic se nedělo. Obraz města se vznášel před nimi v celé své známé nádheře a kráse. Chtěl se už zeptat Khedrona, na co má dávat pozor, když se najednou v obrazu něco zatřáslo. Otočil hlavu, aby zjistil, co bylo důvodem, ale zpozdil se, protože pohyb trval pouze mihnutí oka. Nic se nezměnilo. Diaspar bylo takové, jaké ho vždy znal. Postřehl, že Khedron ho pozoruje se sardonickým úsměškem. Podíval se tedy znovu na město. Tentokrát si změny všiml.

Jedna z budov na okraji Parku náhle zmizela a na jejím místě se okamžitě objevila jiná, s úplně jinou konstrukcí. Přeměna byla tak rychlá, že by ji Alvin přehlédl, kdyby v tu chvíli mrkl. Omámeně se díval na nepatrně změněné město, ale po chvilce překvapení už jeho mysl hledala vysvětlení. Připomněl si slova, která se objevila na obrazovce monitoru:

„NÁVRAT ZAČNE…“ a najednou věděl, co se stalo.

„To je obraz města z doby před tisícem let, “obrátil se ke Khedronovi. „Couvli jsme v čase.“

„Vysvětlil jsi to obrazně, ale ne příliš přesně. Ve skutečnosti monitor připomíná dřívejší verzi města. Při zavádění jakýchkoli modifikací něj sou paměťové matrice jen tak jednoduše vymazány. Informace v nich obsažená byla přenesena do pomocných paměťových jednotek, aby ji bylo možné vytvořit, když to bude potřeba. Nastavil jsem monitor na couvání těmi jednotkami s rychlostí tisíce let za sekundu. Ted hledíme na Diaspar před půl milionem let. Abychom postřehli nějakou hodně radikální změnu, budeme muset couvnout mnohem dál. Zvětším rychlost.“

Otočil se k řídícímu pultu a po chvíli přestala existovat ne jedna budova, ale celá skupina a na jejím místě se objevil veliký oválný amfiteátr.

„O, aréna!“ řekl Khedron. „Vzpomínám si na vřavu, která nastala, když jsme se rozhodli, že se jí zbavíme. Byla velmi řídce využívaná, ale hodně lidí dávalo najevo sentimentálnost.“

Monitor teď couval ve své paměti mnohem větší rychlostí. Obraz Diasparu se hnal proti proudu řeky času rychlostí milionů let za sekundu a změny probíhaly tak rychle, že je oko nestačilo sledovat. Alvin zpozoroval, že změny se dějí po cyklech; nejprve převládala doba stagnace, pak následovala celá lavina změn a po ní znovu přicházelo další přerušení. Působilo to dojmem, že Diaspar je živým organismem, který musí nabrat síly po každé explozi přeměn.

Kromě všech těch modifikací zůstával základní plán města nezměněný. Budovy se objevovaly a mizely, ale rozvržení ulic se zdálo věčné. A Park byl vždy zeleným srdcem Diasparu. Alvin přemýšlel, jak daleko v čase mohou monitory couvnout. Cožpak se mohou vrátit do chvíle položení základů města a překročit oponu, která oddělovala známou historii od mýtů a legend Úsvitu?

Už couvli pět set milionů let do minulosti. Za zdmi Diasparu byla jiná země, ale to si monitory nepamatovaly. Možná tam ještě existovaly oceány a lesy a možná dokonce i jiná města, která člověk ještě nestačil opustit v dlouhotrvajícím návratu do svého posledního domu.

Míjely minuty a každá z nich byla eony v malém světě monitorů. Za chvilku, pomyslel si Alvin, dosáhneme nejranějších vzpomínek a návrat se skončí, ale i když to bylo fascinující, nezískal v tomto případě výsledky, které by mu pomohly dostat se z města takového, jaké bylo ted.

V náhlé bezhlesné implozi se Diaspar skrčilo do zlomku své předchozí velikosti. Najednou zmizel Park a vypařila se obvodová zeď mezi titánskými věžemi. To město bylo otevřené světu a rozcházející se zářící cesty běžely bez překážky do dálek někam za rámec sledovaný monitorem. To bylo Diaspar před velkou změnou, které podlehlo lidstvo.

„Nemůžeme couvnout dále,“ ozval se Khedron a ukázal prstem na obrazovku monitoru. Objevila se tam slova: NÁVRAT UKONČEN. „To musí být nejranější verze města, jaká je uchována v paměťových buňkách. Pochybuji, že by předtím bylo přizpůsobeno systému věčnosti. Budovy se tehdy mohly opotřebovávat přirozeně.“

Alvin si delší dobu prohlížel maketu starobylého města.

Myslel na provoz, který byl na těch cestách v čase, kdy se lidé pohybovali svobodně po celé Zemi a kdy se vypravovali na jiné světy. Ti lidé byli jeho předky, cítil k nim bližší vztah než k lidem, se kterými musel žít ted. Chtěl by je uvidět, jak prochází ulice o miliardu let vzdáleného Diasparu a dělit, se o jejich myšlenky. Avšak ty myšlenky nemohly být radostné, když oni museli už tehdy žít ve stínu Nájezdníku. Za několik století se obrátí zády ke slávě, kterou získali, a vybudují zeď, která je oddělí od zbytku vesmíru. Khedron několikrát přesunul obraz města do budoucnosti a minulosti v rámci krátkého časového úseku, ve kterém proběhla ta rychlá transformace. Proces přeměny malého otevřeného města v mnohem větší a uzavřené trval o něco více než tisíc let. V té době museli zkonstruovat a vybudovat stroje, které tak věrně sloužily Diasparu a zavést do jejich soustavy pamětí znalosti, které jim umožňovaly splnění úkolů, k nimž byly určeny. Tehdy také museli vložit do systému paměti základní matrice všech tehdy žijících lidí tak, aby po jejich vyvolání odpovídajícím impulsem vyšli znovu ze sálu Tvoření, přeměněni v hmotu. Alvin si uvědomil, že v jistém smyslu musel žít v historickém světě. Existovala samozřejmě možnost, že je bytost úplně syntetická a že jeho osobnost byla vyprojektovaná techniky-umělci, kteří pracovali s nepředstavitelně složitými nástroji a s určitým jasně vytčeným cílem. Zdálo se mu ale pravděpodobnější, že je potomkem lidí, kteří kdysi žili a chodili po zemi. V novém městě zůstalo velmi málo ze starého Diasparu. Skoro úplně jej pokryl Park. Základem Parku byla malá, travou porostlá mýtina, která existovala ještě v původním, malém Diasparu a na níž se sbíhaly paprsčitě všechny ulice. Ta mýtina se později rozrostla desetkrát a pohltila přilehlé cesty a budovy. V té době vzniklo mauzoleum Yarlana Zeye. Zaujalo místo velké okrouhlé budovy, tyčící se kdysi na souběhu všech ulic. Alvin nikdy nevěřil legendám o starobylém původu mauzolea, teď však byla tato domněnka potvrzena.