Arthur Clarke - Mesto s hvezde

Blázen si sedl na jednu z mramorových balustrád a prohlížel si Alvina s neskrývaným zájmem.

„Jsem zvědavý,“ promluvil nakonec, „zda víš, o co prosíš. Také jsem zvědavý, co bys dělal, kdybys našel odpověď. Doopravdy si myslíš, že bys mohl opustit město, kdybys nalezl cestu?“

„Jsem si jistý,“ odpověděl odvážně Alvin, ale Khedron vycítil v jeho hlase stopy nejistoty.

„Dovol tedy, abych ti řekl něco, co nemůžeš vědět. Vidíš ty věže?“

Khedron ukázal na sousedící dvojité štíty Hlavní elektrárny a Paláce Rady, od nichž vedl přechod míli hlubokým kaňonem. „Připusťme, že mezi těmi věžemi bych přehodil bezpečnou lávku o šířce sotva šesti palců. Přešel bys po ní? “

Alvin zaváhal.

„Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Raději bych to nezkoušel.“

„Jsem si úplně jistý, že bys to nikdy neudělal. Zatočila by se ti hlava a spadl bys dolů, než bys ušel deset kroků. Ale kdyby tatáž lávka ležela na zemi, přešel bys po ní bez jakýchkoli těžkostí!“

„A co to dokazuje? “

„Pravdivost jednoduché teze, kterou ti chci vysvětlit. V obou experimentech, které jsem ti popsal, byla lávka ideálně stejná. Jeden z těch na kolech se pohybujících robotů, které občas potkáváš, by po ní přejel stejně lehce, ať by byla umístěná mezi těmi věžemi nebo by ležela na zemi. My bychom to nedokázali, protože máme strach z výšek. Tato fobie může být občas iritující, ale je příliš silná, než abychom ji ignorovali, rodíme se s ní.

Ze stejných důvodů trpíme strachem z prostoru. Ukaž kterémukoliv člověku z Diasparu cestu za město, která může být úplně stejná, jako ty tady před námi — a neujde po ní daleko. Bude se muset vrátit, tak jako by ses vrátil ty, kdybys vstoupil na lávku spojující ty dvě věže.“

„Ale proč?“ zeptal se Alvin. „Musely být doby…“

„Vím, vím,“ přerušil ho Khedron. „Lidé kdysi cestovali po celém světě a i ke hvězdám. Něco je změnilo a obdařilo strachem, s kterým se ted rodí. Jenom ty si představuješ, že na něj netrpíš. No co, přesvědčíme se. Pojďme do Paláce Rady.“

Palác byl jedou z největších budov ve městě, odevzdaný vládě strojů, které byly faktickými administrátory Diasparu. Sál, v kterém se scházela Rada v těch řídkých případech, kdy měla něco k prodiskutování, se nacházel málem na samém vrcholu.

Pohltil je široký vchod a Khedron okamžitě zmizel v zlatavém přísvitu. Alvin dosud nikdy nebyl v Paláci Rady. Nebránil mu v tom žádný předpis — v Diasparu nebylo mnoho zákazů — ale jako všichni ostatní, cítil k tomuto místu jakousi napůl nábožnou úctu. Ve světě, který neznal bohy, byl Palác Rady něčím na způsob svatyně.

Khedron bez váhání vedl Alvina chodbami a skluzy, určenými ne pro lidi, ale pro stroje, pohybující se na kolech. Některé z těch skluzů klesaly a stoupaly v zákrutech pod tak ostrým úhlem, že by nebylo možné po nich jít, kdyby snížená gravitace nekompenzovala sklon.

Nakonec došli k zamčeným dveřím, které se tiše rozevřely, když přišli blíž, a potom se za nimi opět zavřely. Spatřili před sebou druhé dveře. Ty už se neotevřely, když se k ním přiblížili. Khedron se jich ani nepokoušel dotknout. Zastavil se a čekal. Po krátké chvíli se rozlehl tichý hlas:

„Prosím řekněte své jméno.“

„Jsem Khedron Šašek. Doprovází mně Alvin.“

„Proč jste přišli?“

„Z obyčejné zvědavosti.“

K Alvinovu údivu se najednou dveře otevřely. Věděl ze zkušenosti, že nepřesné odpovědi stroje uvádějí do jakéhosi zmatku a potom je nutné všechno začít znovu. Stroj, který se ptal Khedrona, musel být velmi rafinovaný — vysoce postavený v hierarchii centrálního komputeru. Více překážek nepotkali, ale Alvin měl podezření, že aniž o tom věděli, prošli několika testy. Krátká chodba je dovedla do velkého, okrouhlého sálu se zapuštěnou podlahou. Na té podlaze Alvin spatřil něco tak úžasného, že na chvíli oněměl úžasem. Hleděl na Diaspar, rozkládající se pod ním, a nejvyšší budovy města mu sahaly sotva k ramenům.

Značnou dobu mu zabralo vyhledávání známých míst na této maketě a porovnávání neočekávaných perspektiv a teprve po delší chvíli přenesl svoji pozornost na zbytek sálu. Stěny pokrývala precizně složená mozaika z mikroskopických bílých a černých kvadriku, vzor ale byl úplně chaotický a jak po něm Alvin klouzal očima, měl dojem, že se rychle mihotá, i když se ve skutečnosti vůbec neměnil. Podél stěn stály, jeden vedle druhého, stroje s klávesnicemi, které tvořily celek s monitorem a křeslem pro operátora.

Khedron nechal Alvina vynadívat se do sytosti. Potom ukázal na maketu města a řekl:

„Víš, co to je?“

„Předpokládám, že je to model,“ odpověděl rychle Alvin, ale odpověd to byla tak zřejmá, že si byl jistý, že se mýlí. Potřásl tedy hlavou a čekal, až mu sám Khedron odpoví na svoji otázku.

„Vzpomínáš si,“ začal Blázen, „jak jsem ti kdysi vyprávěl, jak je nakonzervováno město — jak se v paměťových bankách věčně uchovávají kdysi naprogramované matrice? Ty banky s celým svým nepředstavitelným množstvím informací definují beze zbytku město takové, jaké je teď Jsou všude kolem nás. Každý atom Diasparu je nějakým způsobem zakódovaný v matricích ukrytých v těchto stěnách.“

Mávl ve směru ideálního, nekonečně precizního obrazu Diasparu, který se před nimi rozkládal.

To není model; to neexistuje ve skutečnosti. To je pouze promítaný obraz matrice uchovávané v paměťových bankách a tím pádem je identický s celým městem. Monitory umožňují zvětšení libovolné vybrané části do přirozené velikosti. Využívají se, když nastane nutnost vykonat změnu ve vzhledu města. Ted se to ovšem už dávno nedělo. Jestli se chceš dozvědět, jak vypadá Diaspar, tak musíš přijít právě sem. Tady se během několika dní můžeš dozvědět víc, než by ses dozvěděl chozením po městě za celý život.“

„To je nádherné,“ řekl Alvin. „Kolik lidí ví o existenci tohoto sálu?“

„Och, dost, ale málo sem chodí. Čas od času se tu schází Rada. Není možné změnit cokoli ve vzhledu města, jestliže všichni nesouhlasí. A dokonce i pak musí navrhovanou změnu schválit centrální komputer. Pochybuji, že ten sál je navštěvován častěji než dvakrát, třikrát ročně.“

Alvin byl zvědavý, jak sem vstupoval Khedron, ale připomněl si, že hodně z jeho nejvynalézavějších žertů se muselo opírat o důkladné znalosti vnitřních mechanismů města, ke kterým se dalo dojít cestou obtížných výzkumů. Možnost vstupu kamkoliv a znalosti všeho musí být jedním z privilegií Blázna. Alvin nemohl nalézt lepšího průvodce po tajemstvích Diasparu.

„To, co hledáš, nemusí existovat,“ pokračoval Khedron, „ale jestliže to existuje, tak tady to najdeš. Dovol, ať ti ukážu, jak se používají monitory.“

Následující hodinu Alvin seděl před jednou z obrazovek a učil se ovládat paměťové prvky počítače. Už uměl podle svého přání vybrat libovolný bod ve městě a prohlédnout si ho pod jakýmkoli zvětšením. Měnil souřadnice a na obrazovce se přesouvaly ulice, věže a budovy a zdálo se mu, že je vševidoucím, netělesným duchem, který se může bez námahy pohybovat po celém Diasparu, nic mu nebrání a žádná fyzická překážka jej nezadržuje.

Nestudoval ale skutečný Diaspar. Pohyboval se mezi paměťovými komorami a hleděl na ospalý obraz města — na sen, který měl sílu udržet Diaspar netknutý zubem času přes miliardu let. Mohl studovat pouze tu část města, která byla stálá. Lidé neurčovali části tohoto zamrzlého obrazu. Pro Alvina to nemělo žádný význam. Jeho pozornost se teď plně soustřeďovala na hradby z kamení a kovu, v nichž byl uvězněný, a ne na ty, kteří měli stejný osud jako on — ale nebouřili se proti němu.